Zapomenuté závody budoucnosti: Speed Challenge – Jacques Villeneuve’s Racing Vision

Zapomenuté závody budoucnosti. Tak by se asi Speed Challenge dala pojmenovat nejvýstižněji jednou větou. Tahle hra se objevila v roce 2002 a vyšla na PS2 a PC. Slibovala futuristické závody s realistickou fyzikou, jedinečnými tratěmi a přispěním samotného mistra světa F1 z roku 1997. Skončila ale spíš jako zapomenutý experiment než jako revoluce.

Speed Challenge se snažila přinést něco mezi Formulí 1 a Wipeoutem, ale bez šílených power-upů nebo zbraní. Vozy vypadaly jako monoposty budoucnosti, měly nízký profil a aerodynamické tvary, ale pořád se ovládaly jako běžné závodní speciály. Žádné létání, žádné skákání, jen čisté řízení. A tady hra bodovala – jízdní model byl sice arkádový, ale měl i náznaky simulace. Bylo potřeba brzdit včas, dobře si najet do zatáčky a zvládnout kontrolu nad vozidlem v rychlosti přes 300 km/h (což dnes u formulí již taky není nic zvláštního).

Jak už z názvu vyplývá, UbiSoft si jako mentora pro tuhle hru vzal mistra světa Formule 1 z roku 1997 Jacquese Villeneuva. Hra je tedy jakýmsi obrazem toho, jak by mohl vypadat seriál F1 v nepříliš daleké budoucnosti. Vozidla mají futuristické tvary, krytý kokpit (o čemž již z důvodu bezpečnosti mnohé formulové závodní série také uvažují) a hlavně samoopravné funkce. U těch ale pořád váhám, jestli šlo o to mít hru co nejvíc futuristickou, nebo šlo pouze o to, aby programátoři nemuseli "kódit" zastávky v boxech a vše okolo toho. Samoopravování je totiž všechno, jen ne zajímavé. Ale o tom až později.

Hra nabízí 6 různých monopostů, které se ale liší pouze vzhledem, ale všechny mají naprosto shodné jízdní vlastnosti, a vůbec tedy nezáleží na tom, který si hráč vybere. S tratěmi jsme na tom o něco lépe. Hra jich nabízí celkem 11 a každá je svým způsobem specifická, takže alespoň zde najdeme nějakou rozmanitost. Čím se hra futuristicky poměrně trefila je zasazení tratí. Už dnes je poměrně velkým módním trendem přesouvat závody F1 (ale i nižších sérií) na městské okruhy, a ze závodění tak dělat spíše pouťovou atrakci, než sportovní zážitek. Stačí se dnes podívat na všechny ty nudné závody v Las Vegas, Abu Dhabí, nebo divácky naprosto nezáživný závod v Monaku.

Ve hře ale městské tratě fungují poměrně dobře. Osobně mě už tenkrát, když jsem hru hrál poprvé, nejvíce zaujala trať v Riu, kde se vjíždí do arény obklopené tribunami, ta se obkrouží kolem dokola spirálovitým stoupáním, aby se pak mohla tunelem skrz tribuny o pár pater výše opustit ven a pokračovat dále na trať. (Ano, a přesně tohle, tedy průjezd tribunami do "arény" a zase ven, už nabízí několik městských tratí v kalendáři F1). Nicméně i další zasazení jsou poměrně zajímavá. Co třeba prosvištět New Yorkem, nebo se prohnat přes moskevské Rudé náměstí? To ještě není nic oproti závodu kolem sfing a pyramid. Pravda tedy je, že závodit kolem nich po kočičích hlavách v rychlostech kolem 300km/h už je solidní futuristická výzva zvláště pro inženýry starající se o podvozek, ale na druhou stranu, je potřeba hledat nové výzvy...

Herní zážitek je opravdu veskrze arkádový. Nečekejte tedy žádnou kvalifikaci, hlubší pravidla či cokoliv sofistikovaného. V menu si prostě naklikáte parametry závodu tak jak vám to zrovna vyhovuje a pustíte se rovnou do závodu. Vskutku zajímavé je uspořádání startovního roštu, kdy všechny monoposty stojí na trati nikoliv ve směru jízdy, ale diagonálně na trati, nasměrované "do příkopu". Jestli v tom je nějaký hlubší smysl, futuristická vychytávka netuším, ale mně to připadá jen jako pokus se odlišit za každou cenu.

Pokud si nastavíte úroveň "beginner", pak zpravidla po startu vystřelíte daleko před soupeře a máte dostatek času se kochat. Což se projeví i v případě, že tak trochu zaspíte start. V podstatě i když vyjedete o několik sekund po ostatních, tak při nejlehčí obtížnosti je nejen dojedete, ale i všechny najednou předjedete hned v první zatáčce. Pro trochu lepší herní zážitek tedy doporučuji nastavit si laťku trochu výse.

Fyzikální model není úplně špatný. Do zatáček je potřeba najíždět v rozumné rychlosti a neposlat to tam hlava nehlava. Na druhou stranu je možné si s formulí pak dovolit poměrně dost. Když už to ale opravdu přeženete a pošlete to do zdi, narazíte na nejotravnější část hry. Jak už jsem zmínil, monopost má možnost samoopravy. Jestli to jsou nanoboti, superleštěnka Horsta Fuchse nebo magie sice nikdo neví, ale poté, co si na svém voze něco poškodíte, a na diagramu to začne hrát "bolestivými" barvami, začne se hned postupně zase přeměňovat na "čistý". Chvilku to trvá, ale postupně se dostanete zase na nové, nablýskané vozidlo. Co je na tomhle ale naprosto otravné, že v té fázi je vozidlo naprosto neřiditelné. Je jedno jak moc velkou škodu si na vozidle způsobíte, ale zatáčení v tu chvíli buď nefunguje prakticky vůbec, nebo se neděje nic jen chvilku, a pak se řízení strhne naplno, a jediný výsledek je, že formule letí do protější zdi a působí si ještě větší poškození. Reálná strategie toho, jak z toho tedy vyváznout co nejlépe, je jet v podstatě krokem a čekat, až se vaše vozidlo "uzdraví" a vy budete moct začít stíhací jízdu.

Jak už jsem psal. Více než cokoliv jiného to působí tak, že se tvůrcům prostě nechtělo vytvářet zástávky v boxech, ale bohužel se rozhodli pro až děsivě otravné zjednodušení, a hráč prostě jen čeká, až se to někde na cestě vyřeší samo, aby mohl pokračovat v jízdě. Stejně tak podivně působí autopilot. Proč by chtěl někdo spustit závodní hru, a pak jen držet tlačítko aby se jeho vozidlo řídilo samo?

I přes to mám ale na hru veskrze pozitivní vzpomínky. Tehdy to byl poměrně příjemně naznačený nový směr závodů, který byl přesně mezi simulátory, co se snažily o co nejlepší imitaci reálného závodění, a zběsile futuristickými hrami, kde podivné stroje létaly možnými, ale spíše hlavně nemožnými tratěmi, sbíraly bonusy a střílely po sobě. Při dobrém nastavení obtížnosti a dalších "přizpůsobení" je to dost napínavá zábava, a když si člověk osvojí, místy dost specifické, ovládání, tak se závod užije naplno.

Podle mých rešerší to vypadá, že už ve své době hra naprosto zapadla. Na internetu se nedá najít moc recenzí, ani žádných jiných informací, což je možná trochu škoda, protože to vůbec nebyla špatná hra. Nohy jí nejspíš podrazilo to, že je až příliš průměrná. Grafika podle mně není vůbec špatná, ale na druhou stranu nepřináší ani nic převratného. Ano, samozřejmě jsou podél trati na průhledných stěnách letící reklamy (kterými se nedávno nejspíš nechalo inspirovat pražské metro), ale u nich je trochu praktickou otázkou, proč se srovnávají s rychlostí monopostu. Skutečně je důležitější zobrazit čitelně "reklamu" těm pár letícím pilotům na trati, než tisícům fanoušků okolo ní? Také tu máme pár holografických rotujících reklam, ale to není nic co bychom už neviděli v desítkách futuristických stříleček.

Pokud tedy máte chvilku volného času, určitě doporučuju tuhle hru alespoň vyzkoušet. Když už nic jiného, tak alespoň budu mít někoho, s kým si o ní budu moct popovídat, protože zatím o ni snad nikdo ani neslyšel :)