Svitky prastarých: poprvé v Tamrielu, ale vůbec ne v aréně!

Prodejním žebříčkům aktuálně kraluje The Elder Scrolls IV: Oblivion Remastered, využijme tedy této vhodné chvíle a pojďme se společně ohlédnout za prvním dílem série - The Elder Scrolls: Arena (1994).

Dlouhých 31 let tomu je, co se Aréna poprvé rozblikala na CRT monitorech a vpustila nic netušící hráče do světa nejen rozlehlého, ale de facto nekonečného. Do světa Tamriel, který se pro mnohé stal životní vášní, a kterému mnozí v následujících dílech obětovali tisíce hodin.

Než se pustíme do dalšího vyprávění, vysvětleme si ono zmatení v názvu hry - proč probůh "Arena"? Vždyť hra razila do té doby nevídaný koncept extrémně rozlehlého a procedurálně generovaného otevřeného fantasy světa, což je s názvem v ostrém rozporu! Je to prosté - původní myšlenka byla totiž úplně jiná. Hráč se měl přesouvat napříč městy s cílem bojovat v arénách a stát se "velkým šampionem". Postupem vývoje ovšem získávaly na síle jiné aspekty hry, jako jsou vedlejší úkoly, dungeony, prostředí mimo hranice měst, RPG prvky apod., a původní turnajový prvek ustupoval do pozadí, až nakonec zmizel zcela.

The Elder Scrolls poprvé

Na své první setkání s Arénou si vzpomínám jasně. Hltal jsem krátkou recenzi v časopise VideoPlus, kterou mimochodem sepsal Jan Eisler (ICE), a nemohl uvěřit tomu, co čtu. Cituji:

Hra se odvíjí na povrchu a v podzemí ostrovního království, to je rozděleno do osmi zemí, z nichž každá skrývá jednu část hole. Je zde roztroušeno více než čtyři sta měst a vesnic, stovky bludišť a tisíce postav.

Pokud bychom si dali za cíl prozkoumat celý svět ARENY, nestačil by nám na to ani celý život. Možnost projít všechna místa prostě neexistuje, tolik času nemá nikdo.

Kdo nechce, nemusí se hnát za Holí Chaosu, může se potulovat po zemi, posedávat po hospodách, za úplatu doručovat zásilky či hledat kouzelné artefakty.

Je tohle skutečně možné? Tak daleko jsme došli? Netřeba dodávat, že získání kopie The Elder Scrolls: Arena jsem okamžitě označil za životní prioritu. Po měsících pátrání se zadařilo, odkudsi jsem vyzískal téměř nečitelné pálené CD, ze kterého jsem u kamaráda vybaveného CD-ROM mechanikou dlouhé desítky minut doloval data, a ta pak na hrstce disket a v oparu nadšení ukládal na pevný disk svého nevýkonného PC. (Diskety byly tři, zamořené vadnými sektory, dat i v ripnuté verzi určitě přes 10MB - co vám budu povídat, naběhal jsem se.)

Realita mě poté pochopitelně srazila do kolen silou palcátu udeřivšího na pavézu. Z legendárně obtížného prvního sklepení jsem motal několik dlouhých dní, na povrchu jsem zoufale bloudil, textům v angličtině ani zbla nerozuměl, a moje slaboučká 386ka vedla s enginem zápas epicky nerovný, přes všechnu jeho hrubost a omezenost. Mé vzpomínky na tehdejší hraní se tak smrskly na působivé vytváření postavy...

Spolu s klasickou volbou povolání a dodatečnou distribucí bodíků do základních vlastností totiž Arena umožňuje vytvoření postavy na základě jakéhosi vstupního testu. Tzn. systém, který se v obměnách objevil i v dalších dílech, figuroval i v díle prvním. Hra vám předloží desítku situací a dle zvolených odpovědí zvolí preferenci povolání. Na mou tehdejší bujnou fantasii působily otázky až jako jakési fantasy mikropovídky, na jejichž základě jsem si začal představovat celý funkční svět ještě předtím, než jsem zatlačil na rezavou mříž úvodní kobky.

No jo, ale přeci v tomhle bodě vzpomínání neukončím? To by si vážené čtenářstvo moc nepočetlo! Nainstaloval jsem tedy hru z volně dostupné verze na GOG a zavázal se prokousat aspoň na povrch.

Země Tamrielu je zachvácena chaosem, neboť císař Uriel Septim VII byl vyhnán do jiné dimenze a jeho místo uzurpoval dvorní mág Jagar Tharn. Tharn se za císaře vydává a odstranil všechny, kdo mu stáli v cestě - kromě jednoho. Probouzíš se ve vězení, kde ti duch zavražděné učednice Tharna, Ria Silmane, odhalí zlověstnou pravdu - pouze ty jsi poslední nadějí na návrat pravého císaře. Ria tě osvobodí z vězení, tvé putování může začít. S Riinou pomocí musíš najít rozptýlené části Hole chaosu a hůl použít k vysvobození Uriela Septima z jeho dimenzionálního vězení. S využitím důvtipu, síly a magie musíš prozkoumat rozlehlý svět Tamrielu, získat jednotlivé části artefaktu a postavit se Tharnovým silám. Dokážeš porazit uzurpátora a zachránit Uriela Septima z jeho vězení?

Vzhůru do kobek, kudy na povrch?

Vzpomínky a legendy nelhaly, úvodní dungeon je svině svinutá. I když si coby postavu zvolíte válečníka a máte to štěstí, že v náhodně generované úvodní hromadě pokladu najdete plátovou helmu, stejně vás čeká boj lítý a často smrtí končící. Zcela dle tradic těch nejlepších cRPG jste na straně jedné zachráncem království a na straně druhé největším jelimanem široko daleko (a hluboko). Absence výbavy se dá tentokrát vysvětlit, ve vězeňské cele se v naleštěné zbroji producírovat nebudete, ale hrdina, na jehož bedrech leží osud celé říše, by opravdu nemusel mít problémy uhlodat pár krys!

Ke krysám se brzy přidají skřeti a lapkové, a ač žádný z protivníků není k nepřekonání, je to koktejl k posrání. Nejen, že nemáte k ruce léčivé lektvary, ale i prosté "rest until healed" je strašná pakárna, protože stačí krysa o šest místností vedle a...

...a jste v pytli. Nebo spíš v penále, dřevěném, zdobeném, konečném. Takhle konkrétní stupidní mechanika proměnila úvodní dungeon v trýzeň. A když se k tomu přidají náhodné záseky hry, jelikož vznešené bethesdí tradice byly započaty zde, nejradši byste si k noze přivázali nejtěžší kus plátové zbroje a odevzdaně klesli na dno nejbližší stoky.

Nakonec se ale zadařilo a já úvodní dungeon vítězně opustil, abych byl následně teleportován do města své rodné provincii Skyrim. Ano, hra vás na mapu umístí dle zadaného trvalého bydliště, protože ordnung muss sein, což mimo jiné znamená, že po zhojení ran a nákupu výbavy se nelze do úvodního sklepení vrátit a ukázat krysám, kdo je tu frajer.

Mé první kroky vedly pochopitelně do hospody, kam taky jinam. I při toulkách skutečným světem se při návštěvě neznámého města sluší a patří navštívit místní čtyřku, to aby cestovatel nasál lokální kolorit a lidovou zemitost. Cena 10 zlatých za noc mi sice moc lidová nepřišla, ale sloupeček s hitpointy žádal o doplnění a bezdomovectví hra neakceptuje, na chodníku si ustlat nelze. Nelze dokonce ani počkat, třeba na svítání, což je taky opruz. Takže když jsem se po vydatném spánku z hospody vypotácel a uzřel černočerň, nezbylo, než se pustit do tápání ve tmavých koutech. Odměnou mi byla dýka do zad, protože jak jsou města za dne relativně bezpečná, po setmění vylézají živly, a okolojdoucí skřet chtěl pravděpodobně pomstít brášky hnijící v úvodním dungeonu. No, nepovedlo se mu to a ke kompostu se záhy připojil též.

Co dál? Vyhledal jsem mistra zbrojíře a za drobné získané prodejem nasbírané kořisti nakoupil sobě parádní škorně, a taky helmu, rukavice a tak dále. Navštívil jsem i místní svatyni, protože mě zlákala její pestrobarevná okna, žel vevnitř jsem nenašel ani pokladničku k vyplenění, ani bezedné zásoby mešního vína. Zklamán tímto civilizačním úpadkem rozhodl jsem se vyhledat klid divočiny a opustil brány města s úsměvem na tváři a rozvernou, byť trochu vulgární, písní na rtech.

Zvolil jsem směr a jal se obdivovat krásy světa a schopnosti generátoru náhodné krajiny. Po dlouhých minutách míjení stromů, venkovanů, cest, nepřístupných staveb a dřevěných ohrad zjevil se přede mnou kamenný konstrukt jasně křičící "tu je dungeon!" Zaklepal jsem na bránu, to aby ovádi a neřádi věděli, že jejich osud je zpečetěn, a neohroženě vstoupil. V ústrety mi naklusal odrzlý lapka, který po intenzivním souboji... no nebudu si vymýšlet a jestli čekáte velké vítězství, zklamu vás.

Ač jsem myší máchal zleva zprava, nahoru dolu, že by ze mě i protivník v Kingdom Come měl naděláno v gatích, virtuální kostka mi odmítla přát a já brzy klesl do tratoliště vlastní krve. Lapka neváhal, stáhl mi kalhoty, pak taky trenky... Ne, nebudu vás trápit popisem ohavných událostí příštích, stačí konstatovat, že má cesta byla u konce. Ale nevadí, ochutnávky Arény bylo až až, dál už jsem stejně hrát neplánoval.

Existuje spousta her, které bych rád dohrál a u nichž si nadávám, že se mi to ještě nepodařilo, ale Arénu mezi ně nepočítám. V kontextu doby jde o unikátní dílo a heroický technický výkon, ale z dnešního pohledu vidím v Aréně jediné - beta verzi Daggerfallu. Tzn. sevřela-li by mé srdce touha vydat se do nekonečného světa plného 2D placek a hrubých textur, jako že se tak čas od času děje, byl by to Daggerfall, komu bych věnoval svůj čas. (Ostatně Daggerfall je jednou z prvních her, kterou plánuji rozběhat na SteamDecku, který mi příští týden dorazí :)

Ale tím vás nechci odrazovat! Jak jsem psal, hra je zdarma na GOG (i Steamu), instalace je za minutku hotová, máte-li v oblibě novější díly série, vůbec vám neuškodí si připomenout její kořeny. I kdyby to mělo být jen u tvorby nové postavy a bídném skonu za první zatáčkou úvodního sklepení. A kdo ví, možná se jednoho dne dostane fandovský remake OpenTESArena do hratelného stavu, vyhladí nejostřejší hrany, a nabídne hráčům svět, který nemá konce, v nebývalém pohodlí.

Dodatek: tak je to nekonečné, nebo není?

Obecně zažitý fakt praví, že venkovní okolí měst je procedurálně generované, do nekonečna, a že z města A do města B po svých dojít nelze. Jenže - najdou se tací, kteří tvrdí, že to dokázali. Navíc manuál ke hře uvádí, že to možné je, ale že si na cestu máte rezervovat dobrých 12 hodin reálného času. Pustil jsem se tedy do detektivního pátrání.

Dle mých poznatků je plocha kolem města procedurálně vygenerovaná, složená z předem připravených buněk. Jakmile hráč narazí na hranice této plochy, což mu zabere nějakých 20 minut cesty od městské brány, začíná se terén opakovat, hra začne "glitchovat", padat, při ukládání poškozovat pozice... Zmíněné opakování terénu může zahrnovat i město, může se tedy zdát, že hráč úspěšně cestu zvládl, ale např. podle tohoto videa jde o město výchozí, tzn. dorazíte přesně tam, odkud jste vyšli, jen obtěžkáni batohem bugů. Docházím tedy k závěru, že cestování mezi městy je možné jen a pouze pomocí "fast travel".