Když vězeňská romantika začínala u sprch a končila u výbuchu kotelny...
Pamatuješ si na svůj první den jako vězeňský architekt? Ne? Tvoje paměť tě chrání. Byl to okamžik, kdy jsi spustil hru a tvůj monitor ti oznámil, že jsi teď zodpovědný za životy, rutiny a mentální stabilitu několika desítek kriminálníků. A ty jsi jim postavil sprchy. Společné. Bez dveří. A bez odtoku. Prison Architect v začátcích nebyl jen simulátor.
Byl to milostný dopis fanouškům starých budovatelských her. Těm, co milovali, když se všechno podělalo, ale věděli proč. Byl to svět, kde jsi zažil napětí, radost, zoufalství i pocit vítězství během jedné hodiny. Mělo to kouzlo jednoduchosti, které tě nutilo zůstat. A i když to celé vypadalo jako flash game z roku 2006, mělo to srdce. Právě tehdy se zrodila ta zvláštní láska, ne k vězňům (i když i na to přišlo, že), ale k tomu maniakálnímu pocitu totální kontroly smíchané s chaosem, co jsi si sám vyrobil. Zní to jako první vztah? Jo, jenom tady tě nikdo nežaloval. Zatím.
Jak jsem přestal řešit morálku a začal milovat elektrické křeslo
Prison Architect tě naučil, že rozpočet je iluze, morálka je slabost a všichni vězni si zaslouží alespoň postel… možná. V téhle hře se ti dostává do rukou něco, co simulace typu "SimCity" nikdy nenabídly - možnost rozhodnout, kdo bude jíst, kdo půjde na samotku a kdo dostane koberec v kanceláři (spoiler: ty).
A pak přijdou rozhodnutí, budeš humánní? Nebo efektivní? Dáš vězňům svobodu? Nebo samopaly u každého rohu? Etická dilemata? Ha! První dvě hodiny se snažíš být slušný humanista, pak zjistíš, že ti explodovala vězeňská prádelna, protože jsi ignoroval volání po větší bezpečnosti. A tam, příteli, začíná tvůj pád do tmy. Automatický plánovač poprav se stane tvým kamarádem a nakonec si říkáš, "tohle je v pořádku, ne?"
DLC? Jo, máme. Taky máme mop, kterým po nich utřeš slzy zklamání
Za ta léta přibylo hromady rozšíření. Některá s nápadem (Gangs není úplně marnej), jiná působí spíš jako "co nám zbylo na disku". Je to ten typ obsahu, který tě nenadchne, ale taky neurazí; jako když dostaneš ponožky k Vánocům. Už je máš, tak si je vezmeš. Ale nevoláš kvůli nim babičce. Nic z toho není vyloženě špatné.
Jen… víš, je to jak s kořením; když ho máš moc, přestaneš cítit chuť samotného masa. Zatímco základní hra stále drží pohromadě jako starý kastrol, tyhle přídavky ti připomenou, že Paradox Interactive ví, jak monetizovat tvoji nostalgii.
Paradox převzal velení, ale zatím neshořela jídelna
Ano, do hry teď mluví Paradox. Firma, která umí prodat jedno tlačítko jako expansion pack, ale taky ví, jak udržet komunitu naživu. Pod jejich velením se sice hra nezměnila k nepoznání, ale sem tam tě přepadne pocit, že každé kliknutí má cenovku. Přesto základní mechaniky zůstaly pevné jako dveře do izolačky. A to je fajn.
Modovací komunita? Pořád žije, pořád vymýšlí nové způsoby, jak tvou věznici proměnit na simulaci Hvězdy Smrti nebo na tábor jednotek Combine z Half-Life, podle chuti. Díky moderům hra pořád dýchá, i když Paradox mezitím počítá tabulky a chystá druhý díl.
I po letech zůstává tahle basa zlatým standardem
Přes všechny bugy, přešlapy, trapná DLC a výpadky AI, Prison Architect pořád platí za krále mezi vězeňskými manažery. A je to král s pořádně ošoupanou korunou, ale sakra, ona pořád svítí. Hra má v sobě něco, co tě táhne zpátky, možná ten starý dobrý pocit moci. Nebo snad pocit, že když ti v reálném životě hoří kancelář, tak tady aspoň víš, kde jsou hasiči. Můžeš projít desítky simulací, tycoonů a her na "stavěj si svoje impérium", ale máloco má ten mix šílenství, radosti a mikromanagementu jako Prison Architect.
Není to dokonalá hra. Nikdy nebyla. Ale je tvoje. A i když ti vězeň s plastovou lžičkou právě podkopává betonový plot, ty víš, že tohle je tvůj svět. A že mu vládneš lépe než jakýkoli politik.
Nejnovější komentáře