Příběh jednoho pixelového světa: Výchova podle Mojangu

Všechno to začalo nevinně. Jeden táta, dvě dcery a nápad, že si zahrajeme společně Minecraft. Já měl chuť na klidné stavění. Ony dvě měly úplně jiné plány. Jeden svět, dva přístupy, třikrát víc výbuchů, než doporučuje herní hygiena.

Tak jdeme do toho... a možná přežijem první noc

Bylo to jako spustit rodinný experiment pod heslem "co se stane, když spojíte osmiletý věkový rozdíl, krumpáč a neomezený přístup ke slepicím". Starší dcera byla rozumnější, plánovala, učila mladší, co je crafting table. Mladší? No... házela vajíčka. Hlavně po nás. A když ne vajíčka, tak aspoň brala chleba z truhly a běhala po lese ve zlaté helmě, kterou někde vyhrabala z vody. Jo, přesně tak; začátek jako z příručky "Jak přežít ve třech a nepřijít o nervy."

Ale něco na tom bylo. I přes ten chaos. První společný dům (díra ve svahu). První poražený creeper (čistá náhoda). První oheň v kuchyni (díky, malá!). A hlavně první pocit, že se tu rodí něco víc než jen základní domek z březového dřeva. Vstoupili jsme do říše, kde slepice po dopadu z výšky vypadají v pohodě, ale hráč si zlomí kotník, pokud omylem sjede z obrubníku. Minecraft se pro nás stal něčím víc než jen hrou. Byl to náš soukromý sandboxový vesmír, doslova i metaforicky.

Malá loot goblinka a starší stratég

Dynamika mezi holkama byla jasná. Starší dcera; generálka, plánovačka expedic. Mladší; chaotická síla přírody s vajíčkem v ruce a sklony k rabování truhliček. Vážně. Naše základna se pravidelně měnila na arénu "Hunger Games", kde moje hlavní činnost nebylo těžit nebo stavět, ale zoufale chránit truhly před útoky vlastních dětí. Krást jídlo? Standard. Házet vajíčka? Denní rutina. Budovat? Maximálně věž z TNT.

Když jsem se zeptal, kam zmizely zásoby, následovala klasická odpověď: "Já nevím, já si jen vzala jeden chleba." Jo, jen jeden. Každých pět minut. Ale všechno s úsměvem, protože děti jsou šťastné a já si mezitím připadám jako NPC, co musí nonstop vařit a opravovat škody po hráči s nulovým cooldownem. Vajíčka byla oblíbená zbraň. Ne proti mobům. Proti mně. Sourozenecké hádky jsme vyřešili hozením slepice do obličeje. Diplomacie Mojang style.

Starší dcera brzy pochopila, že vést tým s malým pixelovým tornádem po boku není snadné. Ale snažila se. A když už nic, aspoň ji naučila stavět střechy.

Z dítěte parťákem (a já pořád bydlím v kůlně)

Čas plynul. Verze Minecraftu se upgradovaly, spolu s nimi i naše dcery. Starší začala mít jiné zájmy, realita začala tahat za šňůrky. Ale mladší? Ta rostla v Minecraftu. Najednou už nechtěla jen vajíčka a free loot, ale začala si stavět vlastní baráčky. A ne jen tak ledajaké, mluvím o dřevěných vilkách s výhledem na moře, funkčními dveřmi a dokonce i osvětlením.

Z kradmo krmící zlodějky se stala respektovaná spoluhráčka. Staví, těží, craftí a hlavně: už mě nezabíjí omylem při pokusu "pomoct mi s pavoukem". Dneska se připojíme do našeho světa a ona už má vlastní barák, zahradu, kočku a hrdý výraz ve stylu "Tati, tohle je moje.". Já jen občas nakouknu do jejích staveb, koukám jak to roste, a říkám si: "Wow, výchova se povedla."

No dobře, občas jí ještě seberu pár železných ingotů. Ale jen jako odvetu za roky utrpení.

Starší dcera vstupuje do lobby… a zase mizí (čeká ji "Luky")

Pamatuješ ty časy, kdy jsme hráli ve třech celé víkendy? Kdysi ano. Byly to krásné časy. Stavěli jsme, bojovali proti creeperům, a společně jsme se smáli, když někdo spadl do lávy a pak společně žrali melouny. Jenže puberta je silnější než diamantový meč. Starší dcera dnes přichází jen občas. Jako legenda. Připojí se, mrkne, postaví dva bloky, vyškolí nás v novinkách, udělá salto s koněm a pak zase zmizí, většinou s poznámkou typu "Musím" nebo "Jdu ven". Něco jako Enderman, co se teleportne, rozbije ti postel a zmizí do neznáma.

A já tam zůstanu, s krumpáčem v ruce a nostalgickým tikem v oku. Ano, realita udeřila. Kluci, sociální sítě a reálný svět jsou silnější boss než Ender drak. Ale i tak, když se někdy vrátí, byť jen na pár bloků, je to jak návrat starého člena guildy na event. A to se počítá. A ten svět, který jsme kdysi budovali, pořád někde existuje. I když do něj teď skáče méně často.

Minecraft jako rodičovský sandbox (v němž se občas utopíš v lávě)

Minecraft není jen hra. Je to životní filozofie. Je to trenažér rodičovství, herní deník rodiny. Zrcadlo vývoje a laboratoř na vztahy. Naučí vás víc o dětech než všechny psychologické knížky na poličce. Nevadí, když dítě rozkope váš dům, pokud vám pak postaví lepší. Učí vás, že nemusíte mít všechno pod kontrolou. Že i když vám dítě rozebere farmu na melouny, pořád je to příležitost k rozhovoru. A k obnově (hlavně té duševní). A hlavně: že být spolu v digitálním světě může být stejně silné jako být spolu v tom reálném.

A až si jednou moje děti vzpomenou na dětství, nebudou se vracet zpět do školy. Ale možná tam, jak jsme spolu běželi nocí, utíkali před zombíkem a smáli se, když jsem spadl do lávy. Hádali jsme se, smáli, přežívali noc bez postele a celou dobu budovali nejen světy, ale i vztah. A to je ten nejlepší crafting recept, co znám.

A já si to budu pamatovat taky, byl jsem tam. Byl jsem součástí jejich světa. Ne skrz výslech u večeře, ale vedle nich, v jeskyni, když jsme prchali před skeletonem a smáli se, "tati, ty jsi zase spadl do lávy."

A to je sakra dost dobrý konec jedné digitální pohádky.