Thief Gold – Nejlepší simulátor zloděje?

Lidská historie má jen málo letopočtů hodných k zapamatování:

• rok 1940 – otevřen první McDonald's,
• rok 1975 – do kin přišel snímek Monty Python a Svatý Grál,
• a rok nejdůležitější, 1998 – vítězství českých hokejistů v Naganu...

...a zároveň je to dost možná nejsilnější rok na videohry v celé historii média. Jednou z oněch legendárních her, které tento rok vyšly, je Thief: The Dark Project. V tomto textu se chci ale věnovat jeho vylepšené verzi Thief Gold. Ta obsahuje tři nové levely, plus jeden bonusový, několik nových nepřátel, a pár drobných úprav.

Vždy jsem Thiefa považoval za steampunkově laděnou záležitost, moji představu ale ohnul druhý díl s podtitulem Metal Age, to je teprve ten skutečný steampunk. První díl je především středověké fantasy. A nadpřirozeno je tu zastoupeno formou mírně pokročilých okultních věd, spíše než magických čar a kouzel. Atmosféra je tedy dosti temná, což jde hezky ruku v ruce s nenápadným plížením ve stínech.

Kdo se umí plížit nejnenápadněji je Garrett. Cynický zloděj hledící si svého, leč kola osudu ho při šátrání v cizí kapse skřípla, a to odstartovalo pro mě až nečekanou gradaci událostí. Úvodní level je přesně takový, jaký bych si představoval od hry nesoucí název Zloděj - velký dům a úkol je vyluxovat ho do posledního halíře. Druhý level / zakázka, je už něco naprosto jiného - doly, ve kterých straší příšery podobné zombíkům.

Zde se poprvé, a ne na posled, přitlačí na hororovou stránku hry, a že to autoři umí. I když postarším vizuálem už Thief nevyděsí, tak různé mručení a šramocení dokáže polechtat na páteři. Postupem času pozbyde důležitosti i samotné kradení cenností. Ano, za nakradené věci si stále můžete na začátku misí nakupovat zásoby v podobě šípů apod., ale v pozdější části hry už to ani není součástí úkolů. Takže tvrdit o Thiefovi, že je to jen simulátor lupiče, by nebylo úplně přesné, hra dokáže svá pravidla ohnout, a tím stále překvapovat.

Je důležité zdůraznit, že Thief se hraje na obtížnost expert, tedy nejvyšší obtížnost, toť totiž obtížnost skutečných gentlemanů, podobně jako ultra-violence v Doomovi. Nastavení v této hře totiž neovlivňuje jen základní čísla, jako jsou počet zdraví, udělovaný damage a obdobné mechanismy, ale čím vyšší obtížnost, tím více úkolů v dané misi máte. Takže musíte více prohledávat a celkově hře věnovat více času. To je dle mého způsob, jak by se s obtížností ve hrách mělo nakládat, a ne jen přidávat silnější a početnější enemáky.

Filmečky oddělující jednotlivé mise jsou tu trochu odlišné, než jak jsme zvyklí v soudobých hrách. Většinou se jen jedná o výňatky z knihy jednoho z kultů vyskytujícího se ve hře, na děj jako takový jsou filmečky spíše skoupé. Pravdou je, že ani na svou dobu nepůsobí dojmem technického vrcholu, ale vše zachraňuje velmi nevšední stylizace, která vlastně tak úplně nekoresponduje se zbytkem hry, což platí i pro hudbu, ale svým způsobem to funguje. V každém případě hra stínů, obrysů a nepříliš výrazných barev je pro oko dost zajímavá tak, že jsem nějaké okázalé cutscény bez povzdechu oželel.

Musím se přiznat, že dlouho jsem nehrál hru, u které bych se tolik těšil, jak bude vypadat další úroveň. Drtivou většinu úrovní si rozhodně zapamatujete. Nemyslím tím jejich půdorys, to ani moc nejde, mapy jsou rozsáhlé, téměř to jsou až bludiště, ale jejich podoba a atmosféra, to je to, co si člověk zapamatuje. Úroveň, která se zprvu zdá jako obyčejná vila, se po infiltraci ukáže jako místo, kde logika a rozum dostaly stopku. Jeskyně vypadající jen jako další díra v zemi se promění v jedno z nejhezčích míst v celé hře. Možná až na jednu tu jsou všechny úrovně i na dnešní poměry naprosto excelentní, je to jeden z těch učebnicových případů nestárnoucího level designu.

Většinu času se budete po těchto úrovních pohybovat někde podél stěn, nebo v místech, kam už světlo pochodně nedosáhne, aby stráž či jiná verbež nepřistihla Garretta vykonávajícího jeho řemeslo. A pravda, zde je jedna z mála nedokonalostí této hry, i když nevím, jak by si s tím šlo poradit lépe - dole na obrazovce je krystal znázorňující Garrettovu viditelnost v prostředí. Stojí-li Garrett na světle, krystal je bílý a hned ho přirozeně každý vidí, stojí-li ve tmě, krystal je černý a Garrett se téměř stává neviditelným, a to až do té míry, že si ho ani do něj narážející nepřítel nevšimne. Tohle naštěstí platí především pro ta nejtemnější místa, jako chodby bez světla apod., pokud stojíte jen v nějakém tmavém růžku v členitějším prostředí, nepřátelé jsou o poznání chytřejší a musíte si držet odstup.

Může se to zdát trochu krkolomné, ale dnes stealth ve hrách funguje téměř stejně, jen se používají berličky v podobě skříní, nebo schování se do nějaké větrací šachty. Takže dle mého to není tím, že by v Thiefovi stealth nefungoval, spíše je čistější, a snaží se tlačit na hráčovu šikovnost než na dlouhé čekání v šatníku. Navíc tu není můj velmi neoblíbený způsob alarmování nepřátel, kdy, jakmile vás uvidí jeden, tak o vás vědí všichni. Pokud si vás nepřítel všimne, ale nestačí nezakřičet, tak se nikdo nezalarmuje, a i když přece jen stačí zavolat posily, tak přiběhnou maximálně z vedlejší místnosti. Zdá se to logické, ale jen málo dnešních her využívajících nějaký druh stealth toto jednoduché pravidlo respektuje.

Thief opravdu působí svěžím dojmem. Hrát ho je jako zapnout nějakou novou dnešní hru, jen s méně polygony. Musím se přiznat, že zprvu jsem hru podcenil, protože jsem si nadutě myslel, že tohle přece nepůjde, tohle je hra z roku 1998, to nedokáže a světě div se, ono to šlo. Hry od Looking Glass není zkrátka radno podceňovat.

Frodo

První Thief je rozhodně jedna z těch her, která by neměla minout nikoho, kdo to s hrami myslí vážně. Je to součást herní historie, která by by ale v historii i přes své stáří rozhodně neměla zůstat. Dodnes se Thief hraje naprosto skvěle, a až na pár nepatrných chyb nemám sebemenší výtky. Už teď se těším na druhý díl, ale dost možná si před tím zahraji znovu tento.