Return of the Phantom – adventurní jednohubka

Už mi začínalo chybět občasné psaní článků. Bohužel v mém herním backlogu se sešlo hned několik moderních a časově náročnějších AAA titulů, které stejně nemám nějak moc náladu hrát. A i když nechci ve svém seznamu moc přeskakovat, nelze se vyhnout tomu, že čas od času se backlogu navzdory vrhnu na nějakou originální indie hru, nebo starší či novější vykopávku.

Nechtělo se mi ale nic kupovat, takže jsem zabrousil do své knihovny na GOGu podle data vydání do minulosti až co to šlo. Přes všechny ty bumr šutráky (jak říkáme my angličtináři) mé oko zachytilo nejprve Eye of the Beholder. Na to snad taky někdy dojde, ale chtěl jsem něco přeci jen trochu jednoduššího. Začal jsem proto skákat v Jill of the Jungle a bavil jsem se, to nemohu říct.

Pak ale jako blesk z čistého nebe začal GOG rozdávat zdarma Return of the Phantom (povšimněte si neměnného vzorce “něco of the něco”), point & click adventuru z roku 1993, která si nepokrytě bere inspiraci ze slavného románu Phantom of the Opera (ha, zase!). Příběh Fantoma opery i muzikálové zpracování (a verzi titulního songu od Nightwishů) mám docela rád, tak jsem si říkal, proč vlastně ne. O giveaway akci vyšla také šortka od Sledge a díky za ní a za inspiraci.

Hru vydalo v roce 1993 studio MicroProse. Jednalo se však o projekt, na kterém se Sid Meier nepodílel. Ten měl tou dobou dost starostí nejspíš s Railroad Tycoon Deluxe a s jinými kusy, které na rozdíl od Fantoma udělaly díru do světa. Na Fantomovi se ale podepsal třeba pozdější designér Dark Seed 2, Raymond Benson, a programování měl na starosti Brian Reynolds, který se později “udělal” na druhém dílu Sidovy Civilizace.

Fantom běží na interním enginu MADS (MicroProse Adventure Development System), který pohání ještě další tři hry adventurního žánru stejného studia. Vyšel jako druhé adventurní dílo MicroProse na tomto enginu - po vydání Dragonsphere. Společným rysem těchto her je inventář a systém akcí, které důvěrně známe z lucasovských adventur. Jinak jde o úplně klasickou point'n'click adventuru, která nemá nic, na co by nebyli hráči zvyklí.

Samotný příběh hry začíná v tehdejší současnosti, tedy v roce 1993. Operní dům, kde před více než sto lety strašil přízrak s bílou maskou, uvádí nové nastudování opery Don Juan Triumphant, přičemž autorem není nikdo jiný, než samotný Fantom. No a co čert nechtěl, při premiéře se zřítí obrovský honosný lustr přímo doprostřed hlediště. Náhoda? Naštěstí je tu hlavní hrdina, detektiv Raoul Montant, kterého ředitel divadla požádá o prošetření celého incidentu. Mezi pověrčivým personálem se totiž šeptá, že Fantom se vrátil a chystá pomstu. Navíc se po divadle začnou objevovat vzkazy podepsané O.G. (jakože Opera Ghost, ne ta hip-hop zkratka 🙂).

Ti původního příběhu znalí si jistě všimli, že křestní jméno hlavní postavy je stejné jako jméno protagonisty knižní předlohy. Stejně tak narazíte na primadonu Christine Florent, která má být jakože reinkarnací Christine Daae, na kterou měl Fantom crush. Jak už asi tušíte, příběh nejen kvůli těmhle berličkám bude tak trochu klišoidní béčko, kde se navíc velmi záhy objevíte v roce 1881 a stanete se přímým účastníkem událostí ze známé legendy. I tak příběh přes svou předvídatelnost nijak neurazí.

Co mi ale vadilo o něco víc, to byl samotný design jednotlivých obrazovek a nucený backtracking. Když pominu katakomby, napočítal jsem kolem 25 obrazovek jen po divadle, které musíte projít tam i zpátky hned několikrát, přičemž některé z nich jsou dost velké a s horizontálním scrollingem a naprostá většina působí jen jako spojovací koridor, kde není téměř nic klikatelného. Samo o sobě by to tolik nevadilo, ale vzhledem k pomalé chůzi hlavní postavy je to po krátké době už trochu otravné. Malinko to zachraňují docela dobré animace, ale i tak, koho by bavilo koukat na chlápka, co pomalu kráčí opuštěným zákulisím?

Zpěvačce Christine se Fantom vkrádá i do snů.

Vizuální stránka je víceméně poplatná své době. Hra nabízí pěkné ručně kreslené prostředí v 8-bitových barvách. Jednotlivé obrazovky jsou konzistentní a dobře vystihují divadelní prostředí. Trochu víc se výtvarníci odvázali ve fantomově doupěti, které je stylizované až do takového pomezí biomechaniky. Dost možná je ta inspirace jinde, ale první, co mě napadlo, bylo “Dark Seed bez Gigera”. Zmíněné animace vznikaly technikou rotoskopie, kde ředitele divadla ztvárnil (a poté i nadaboval) designér Benson.

Co si tak vzpomínám, tak jsem až na jeden dva předměty, které jsem zprvu minul, nenarazil na žádný výrazný pixel hunting, a neměl jsem tak problém hrou projít. Vše je celkem dost přímočaré a dává smysl. Dokonce natolik, že ani hráč, který nemá za sebou moc nahraných adventur, se může dobře chytat. Dialogy nenabízí žádné extra větvení. V podstatě s každou postavu musíte prokecat všechny možnosti a tím to končí. Hra nabízí dvě obtížnosti, kde by se mělo měnit pouze umístění několika málo předmětů a také cesta skrze labyrint v katakombách pod divadlem. U toho se přiznám, že jsem si pomohl návodem, protože procházení herním bludištěm č. 594, navíc nikterak originálním, mě moc nelákalo. Kromě labyrintu čeká na Raoula pár dalších přiměřeně složitých hádanek. Nedostane se ani moc na žádné zběsilé kombinování předmětů. Hra si bere za cíl hlavně odvyprávět příběh a to se jí daří. Zároveň si ale sama tak trochu podkopává nohy hluchými pasážemi.

Fantomova skrýš působí jako z jiného světa.

Release z GOGu běží v DOSBoxu a jedná se o CD verzi, která proti té disketové obsahovala dabované dialogy. Dabing není kdoví co na úrovni a nejspíš vznikl jako jedna z takových prvních vlaštovek, když už je přeci k dispozici kapacita celého CDčka. Ale buďme za to rádi, že tahle evoluce proběhla. ISO image instalačního CD naleznete ve složce se hrou a je v DOSboxu připojený, protože je nejspíš potřeba jednotlivé audio stopy číst z CD za běhu. Dneska je to v pohodě, ale podle dohledatelných zdrojů CD verze dost trpěla právě pomalým načítáním. Z hlediska soundtracku nemá smysl čekat nějaké známé motivy z muzikálu. Licencovaná hudba by budget pro vývoj nejspíš totálně vysála a mnohonásobně překročila. Místo toho jako podklad slouží skladby inspirované údajně hudbou J. S. Bacha. Jde hlavně o varhanové pasáže, které se ale občas střídají s o něco syntetičtěji znějící rytmickou hudbou.

Fantomův návrat je hra celkem krátká a není problém ji za večer zvládnout. Na GOGu mám nakroucené skoro 3 hodiny. Kdybych nepřeskočil bloudění v labyrintu, bylo by to nejspíš něco ke čtyřem. Hra jako zástupce žánru adventur cílí spíše na začátečníky a na odvyprávění příběhu, než na složité puzzle a kombinování všeho na vše. I tak ale dokáže zabavit a jako celovečerní jednohubka to rozhodně není špatná volba.