Legend of Zelda – jedna z prvních open-world her

Tuhle hru jsem měl v seznamu restů už tak dlouho, až to začalo být trapné. Uznal jsem, že je nejvyšší čas si sednout a dát se do hraní. Legend of Zelda je hra, za kterou stojí Nintendo, a která vyšla původně pro Famicom roku 1986, takže za chvíli bude slavit čtyřicet let. O rok později vyšla také pro NES.

Vše se odehrává v království Hyrule, které přepadne temná armáda. Té velí podivný prasočlověk jménem Ganon. Ganon chce ukradnout kouzelný trojhránek Triforce, aby měl velkou moc. V tom se mu však rozhodne zabránit princezna Zelda - rozdělí Triforce na osm částí a ukryje je všechny na tajných místech. Ganon princeznu Zeldu unese a ukryje ji v podzemních kobkách, kde z ní bude páčit informaci o ukrytu jednotlivých částí Triforce.

Vše vypadá beznadějně, ale naštěstí se objeví hrdina. Hlavním hrdinou hry je udatný rytíř jménem Link. Link musí najít všech osm částí Triforce a princeznu Zeldu zachránit.

Tak to by bylo k příběhu. Zajímavé je, že si spoustu lidí myslí, že Zelda je ten hlavní hrdina, podobně jako si mnoho lidí myslí, že Frankenstein je to monstrum a ne ten doktor.

Moment, kdy získáte váš první meč je dnes už velice ikonický

Každopádně Legend of Zelda je open-world hra. No vážně! Už v roce 1986 existoval open-world. Tyhle pokusy jsme mohli vidět zároveň v i jiných hrách, jako Castlevania II nebo Metroid, ale Zelda to dotáhla ze všech dobových her nejdále.

K dispozici budete mít celé království Hyrule, kde se můžete volně pohybovat. Jsou tam lesy, jezera, skalnaté výběžky, hřbitovy a mnoho dalších zajímavých míst. Taktéž jsou tam vchody do různých podzemí, což je důležité, protože svět Zeldy je prakticky rozdělen na dvě hlavní části. Svět tam nahoře na povrchu (overworld) a svět tam dole v podzemních bludištích (underworld). Bludištích, kterými budete muset projít.

Dále je svět plný různých NPC postav, která budou Linkovi radit, případně mu budou prodávat různé věci - třeba štíty, šípy, bomby, kouzelné předměty a tak dále.

Svět Hyrule však není místem, kam byste si chtěli zajet na dovolenou. Je to proto, že je plný monster, která jsou na každém kroku a pravidelně se obnovují. Po zabití z nich někdy padají trhaviny, které můžete sbírat, srdíčka, co doplňují zdraví a hlavně peníze, za které si můžete kupovat věci.

Kromě toho, že je Zelda jakýsi předchůdce open-world her, je to i jistý předchůdce RPG her, jak je známe dnes. Zelda RPG vlastně tak úplně není, protože tu nejsou žádné explicitní RPG prvky. Nikde nejsou žádná čísla, expy, atributy, nic. Nicméně pod povrchem tam jistý systém tak nějak funguje.

Možná vám při pohledu na minimapu podzemí vrtá hlavou, proč je ve tvaru hákáče. Jsou snad tvůrci náckové? Ve skutečnosti se jedná o japonský symbol Manji 卍

Link má na začátku hry štít, který vypadá, že je celkem malý. Některé obchody prodávají štít, který je podobný jako ten váš, ale je malinko větší. Dojde k nějakém zlepšení, když si ho koupíte? Inu, někdy se stane, že vás třeba zasáhne fireball, ale místo toho, abyste dostali damage, ho Link vykryje štítem a vy uslyšíte CINK. S novým štítem se tohle stává častěji. Takže ačkoliv nikde nejsou nějaké hodnoty typu „tenhle štít má třídu zbroje 1-3 a tenhle 5-10“ a rozdíl je čistě vizuální - tj. jeden štít vypadá větší, než nějaký jiný - vy stejně víte, že tam někde pod povrchem - ve zdrojovém kódu hry - nějaká čísla asi figurují, protože jeden štít má prostě větší šanci vykrýt útok, než nějaký jiný.

Zelda jde však ještě dál. Ve hře se třeba nachází různé druhy mečů, kdy jeden je silnější, než jiný. Lze koupit i health-potions (elixíry zdraví), ale jsou drahé a vzácné. Lze si také zvyšovat celkovou kapacitu zdraví - když najdete artefakt, co vypadá jako velké srdce, permanentně vám to přidá jedno srdíčko. Kromě mečů může Link mít i nějaké další předměty, např. bomby. Ty jsem už párkrát zmínil. Bomby můžete využít jako zbraň a vyhazovat monstra do vzduchu, nebo s nimi můžete odpalovat některé stěny a odhalit tak skrytý průchod. Na konci jsem také našel kouzelnou hůlku, která mi umožnila střílet paprsky.

Zelda překvapivě obsahuje také inventář. Tlačítkem START se vám ukáže a vy si tam můžete přepínat zbraně či předměty. Taktéž tam třeba vidíte seznam pasivních předmětů, které jen stačí mít u sebe a ony vám přinášejí nějaké vylepšení. Rovněž tam můžete vidět, kolik částí Triforce už jste našli.

První podzemí je docela snadné

Velká škoda je, že ve hře není automapa, ale je to pochopitelné vzhledem k jejímu stáří a omezené paměti Famicomu/NESu. Avšak na horním panelu můžete vidět obdélník se zelenou tečkou. Obdélník je svět Zeldy a tečka zhruba ukazuje, kde se v něm nacházíte, abyste měli přehled.

Trochu jinak to funguje v podzemních chodbách. Pokud vejdete do dungeonu, lze tam najít kus papírku s mapou a ta se vám pak ukáže jako mini-mapa v panelu nahoře. Šikovné! Lze také najít kompas, který vám na té mapě zobrazí, kam se musíte vydat - tj. váš objekt zájmu :)

Když už jsem zmínil dungeony, těch je ve hře celkem devět. Vy je musíte projít, pročistit od monster, najít na konci bosse, toho porazit a za ním je obvykle místnost, kde se nachází jedna část Triforce. Až je složíte všechny, čeká vás pak ještě jeden závěrečný dungeon.

Za zmínku jistě stojí také fast-travelling. Osobně bych si netipl, že něco takového existovalo už v osmdesátých letech, ale světě div se... Když budete mít kouzelnou flétnu, můžete na ni zahrát a ona vás bude teleportovat mezi různými vchody do dungeonů.

Co je bohužel trochu otravné je fakt, že je Zelda přespříliš složitá hra. Dejme tomu, že narazíte v podzemním dungeonu na bosse a dáte se do boje. Zkoušíte ho porazit, ale zdá se, že je nesmrtelný a nic mu neděláte. Vůbec jsem netušil, co s tím, a tak jsem si vygooglil odpověď. Ve skutečnosti jsem měl na úplně jiném místě najít tajnou chodbu, v níž se skrytá kouzelná flétna. Když na tuhle flétnu zahraju během boss-fightu, bosse to oslabí a konečně ho můžu zabít.

První část triforce nalezena!

Nebo se mi stalo, že jsem nevěděl, kam dál jít a co mám dělat. Googlím a zjistil jsem, že tamhle jsem měl pohnout tímhle sloupkem, což otevře tajné podzemí. Támhle jsem měl koupit jídlo a dát ho goblinovi, co blokuje průchod. Támhle je stěna, ke které musím položit bombu a odpálit ji. Támhle jsem zase měl najít v jednom podzemí kouzelnou svíčku a s ní zapálit jeden keřík (který vypadá úplně stejně jako dalších sto kolem) a pod ním najít tajné bludiště. Další skrytý dungeon se nachází na ostrově a mým úkolem bylo najít v úplně jiném dungeonu vor a s ním pak na ostrůvek doplout. Uf...

Možná si říkáte - jak tohle má člověk vědět? Jak tohle mohli vědět hráči v roce 1986, když neměli Google? K tomu mám tři věci. Za prvé je to do jisté míry schválně. Tvůrci prostě chtěli svět Zeldy pojmout jako místo, které je plné záhad a tajemství. Prostě vše má být tajemné jak hrad v Karpatech.

Za druhé platí, že do jisté míry se tyhle věci dají zjistit v manuálu. V krabici s Legend of Zelda je docela šikovný manuál, který obsahuje mapu celého světa a mapu prvních dvou podzemí. Pro další podzemí jsou tam k dispozici mřížky, kde si sami můžete zakreslit mapu a jsou tam také pokyny k tomu, jak jednotlivé části zakreslit. Překvapivě jsou tam i drobné nápovědy, jak najít jisté skryté věci. Někdy dostanete i nápovědy přímo ve hře od různých NPC postav, ale jsou většinou velice vágní a kryptické.

Za třetí se zdá, že Nintendo se tehdy samo bálo, že je hra příliš složitá, takže zřídili krizovou telefonní linku. Hráči na ni mohli zavolat a tým expertů jim poradil. No fakt! Tak to prostě tehdy fungovalo.

Svět Hyrule je plný monster

Co mě hodně překvapilo je poměrně vysoká obtížnost. Jasně, všechny hry pro NES jsou obvykle tuhé a vím, že jsem tohle prohlásil třeba i o hrách jako Castlevania, Contra či Metroid. Nicméně bych se nebál říct, že Zelda je daleko horší, než všechny zmíněné hry dohromady.

Hlavně je zajímavé, že první dungeon, který ve hře najdete je naprosto jednoduchý, včetně prvního bosse, takže můžete nabýt dojmu, že to celé bude lážo plážo. Tuhle je malý netopýrek, tuhle je kostřička, sek sek a je po nich. Pohodička...

Celé se to ale strašně rychle zvrhne. Najednou po vás jdou duchové, co se teleportují přímo před vás a napálí do vás paprsek. Najednou jde po vás rytíř, kterému se dá ublížit jen ze strany nebo zezadu, protože zepředu dovede vykrýt váš útok štítem. Jenže dát mu ránu je dost těžké, protože on se vždycky bude otáčet čelem k vám. Pak je tu podivné cosi, co na vás skočí a začne vám vysávat zdraví. A tohle podivné cosi vám umí i sníst štít, takže o něj přijdete a musíte si ho pak koupit znovu.

Později na vás hra bude všechny možné druhy monster posílat naráz. Třeba vás zavře do malé místnosti, kde je hromada duchů, rytířů a po stranách jsou sloupy, co po vás plivou firebally. Nebo kolem poletují bílé koule, co nejdou zničit a neustále vás pronásledují. Nebo jsou tam ostnaté koule, co tiše číhají, a až to nečekáte, napálí do vás.

Spousta monster ze začátku dává docela malý damage - seberou vás třeba půl srdíčka, maximálně srdíčko. Ovšem později vám některá monstra seberou třeba tři až čtyři srdíčka naráz.

Na jednom místě můžete nalézt hřbitov

Nejhorší je pak final boss. Ten běhá po místnosti a švihá po vás rychle firebally. To by nebylo nic divného, ale on je u toho neviditelný a vy musíte prostě bodat mečem naslepo a doufat, že ho trefíte. Navíc nejde porazit, pokud u sebe nebudete mít stříbrné šípy, abyste mu mohli zasadit poslední finální ránu, ale o tom vám hra neřekne, takže si to prostě musíte zjistit nějak sami. Teď to víte ode mě, takže...

Teoreticky se dá hra usnadnit tím, že ji prostě dobře znáte. Že víte, kde co je, kdo co prodává, kde se skrývá nějaký lepší meč či jiný užitečný předmět. A také tím, že třeba budete mít nakreslené (nebo vygooglené), mapy jednotlivých dungeonů a budete vědět, jak je projít, a jak se vyhnout různým nástrahám.

Pořád je to ale tuhá hra, takže pokud to budete hrát, nečekejte relax a pohodičku - místo toho si připravte nervy z oceli.

Za zmínku jistě stojí docela dobrá práce s pamětí. Hra si pamatuje různé věci. Že jste támhle sebrali nějaký předmět nebo že jste támhle vybili nějaká monstra. Monstra se tedy obnovují, ale až po nějaké době. Stejně tak si pamatuje bosse, které jste porazili a nemusíte to dělat znovu. To je celkem obdivuhodné, bereme-li v potaz, že různé dobové hry si mnohdy ani nepamatovaly informace za obrazovkou.

Tyhle lišky zcela náhodně skáčou po celé aréně, takže se do nich dost blbě strefuje

Tvůrci šli dokonce tak daleko, že je možné ve hře ukládat pozici. Na začátku si vytvoříte profil a později ve hře můžete vlézt do menu a dát SAVE. Šikovné! Mně osobně to nějak nefungovalo a po startu jsem začal vždycky od začátku, ale to mohlo být způsobené emulátorem. Na Famicomu se pak pozice ukládaly na disketu, kterou jste nacpali dovnitř. Na NESu se využíval SRAM čip a baterka CR2032 umístěná v kazetce.

Trochu otravná je hudba. Ač je hlavní track hry velice slavný, legendární, nezapomenutelný a mnohými považován za nejikoničtější herní motiv všech dob, je trochu otravný v tom, že hraje furt dokola téměř celou hru. Ještě jeden hraje, když jste v podzemí. Za chvíli mi z těchto dvou tracků trochu šplouchalo na majáček. Nepočítám track, co hraje při soubojích s bossy nebo ten, co hraje v závěrečném dungeonu. Jakože nechci skladatele nijak hanit a chápu, že na víc hudby už nezbývala kapacita na čipu. Tak to prostě v osmdesátkách bylo. Každopádně hudbu skládal Japonský skladatel Kōji Kōndo, který stojí třeba za hudbou v Mariovi.

Poslední dungeon hry je neuvěřitelně tuhý, až jsem při hraní brečel

Ok, už ta recenze začíná být dlouhá, takže to pojďme nějak uzavřít. Legend of Zelda je na svou dobu neuvěřitelně velká, rozsáhlá, komplexní a propracovaná hra. V některých nápadech přímo nadčasová. Svět, kde se můžete pohybovat je zajímavý a originální. I animace jsou na poměry roku 1986 velice obdivuhodné. Celkově respekt, že se tvůrcům s tak omezenou pamětí podařilo vytvořit něco tak sofistikovaného. Trochu mě frustrovala přílišná složitost hry a extrémně vysoká obtížnost.

Legend of Zelda není jen důležitou hrou herní historie, ale také je to série, protože stejně jako Castlevania, Metroid nebo Contra na ní začaly navazovat další a další díly, přičemž dnes už má Nintendo na kontě něco přes dvacet titulů. První Zeldy se prodalo celkem šest milionů kopií. Obecně se Zeldě pořád daří a rozhodně to není zapomenutá věc. Současné díly, které vyšly na Nintendo Switch se těší velké oblibě, takže značka Zelda pořád žije.