Ecco the Dolphine – příběh delfína

John C. Lilly byl vskutku pozoruhodný vědec. Někdy po roce 1950 začal zkoumat delfíny, hlavně co se týče jejich způsobů komunikace. Byl přesvědčen, že delfíny je možné naučit komunikovat s lidmi. Rozjel takový podivný experiment, který mu dokonce financovala NASA. Bohužel se to s ním později trochu zvrhlo, protože po roce 1970 si začal píchat ketamin, aby se zbavil bolestí hlavy. A potom mu malinko přeskočilo a tvrdil, že mu mimozemšťané ukradli penis. A tak podobně.

Říká se, že tenhle vědec inspiroval řadu různých knih, filmů a také... videoher! Konkrétně třeba Ecco the Dolphin, který roku 1992 vyšel pro konzole SEGA Genesis / Mega Drive. Koneckonců, John C. Lilly občas tvrdil, že po něm jde mimozemská entita jménem Earth Coincidence Control Office, zkráceně ECCO. Že by náhoda? Nemyslím si!

Ecco je hodně klaustrofobní hra

Ecco the Dolphin je skutečně podivuhodná hra, kterou z nějakého nevysvětlitelného důvodu hrála obrovská hromada lidí. Téměř každý druhý, kdo měl doma Mega Drive, měl obvykle i Ecca. Řada lidí byla fascinována videohrou, kde hrajete za delfína, prozkoumáváte oceán a do toho hraje uklidňující hudba. Jenže drtivá většina lidí se moc daleko nedostala. Hru si jen párkrát vyzkoušeli a následně odložili.

Osobně jsem byl jedním z těchto lidí. Jako malý kluk jsem měl doma Mega Drive a také Ecca. A stejně jako všichni ostatní jsem i já jen zkusil první level a následně hru odložil. Nicméně pro potřeby téhle recenze jsem neměl jinou možnost, než hru dohrát. Přece se nebudu vyjadřovat k něčemu, o čem nic nevím... že jo?

Kapitola 1 - Welcome To The Machine

Než však Ecca rozeberu dopodrobna, je potřeba se podívat na příběh. Ten je zajímavý z mnoha důvodů a jeden z nich je samotná jeho přítomnost. V roce 1992 hry příběhy moc nehrotily a obvykle šlo o to, že musíte zabít nějakého zlého padoucha. Příběh se spíše řešil u jiných žánrů - třeba u adventur. Ecco nejen, že příběh má, ale dokonce obsahuje řadu dialogů a rozhovorů, kde se dozvíte spoustu věcí kolem.

Kdykoliv můžete vyskočit z vody a sem tam i něco přeskočit

O čem ale Ecco je? Hrajete tedy za obyčejného delfína jménem Ecco, který žije někde uprostřed oceánu v malé zátoce. Má se tam hezky a žije společně i s ostatními delfíny. Tak jako tak Ecco nemá žádné intro, takže už v tuhle chvíli můžete hru ovládat. Jeden kolega delfín vás začne hecovat, že nedovedete vyskočit výš, než on. A tak se potopíte hlouběji pod hladinu, otočíte se zase nahoru a začnete plavat rychleji a rychleji a HOP, při velké rychlosti vyskočíte z vody. A v tuhle chvíli čekáte, že vás gravitace zase stáhne dolů pod hladinu, ale ouha... Najednou se vyskytne neznámá podivná síla, která vás začne táhnout nahoru. A nejen vás, ale také všechny ostatní. Vaši kolegové delfíni, ryby, korály, medúzy, všechno... všechno, co žije ve vaší malé zátoce, přitahuje neznámá síla. Skoro jako nějaký obří vysavač. CO SE TO SAKRA DĚJE?!

Tahle podivná síla všechny spolkne, ale Ecca ne. Ecca to na poslední chvíli pustí a ten tak spadne zpátky do vody. Zátoka, ve které žije... jeho domov... je najednou prázdný. Veškerý život je fuč.

Tenhle obří krab je jedna z nejotravnějších věcí v celé hře

Ecco se tedy musí vydat na dlouhou výpravu oceánem, aby vypátral, co se vlastně stalo, a našel svou delfíní rodinu. Nutno podotknout, že je to trochu bizarní příběh, kde se dokonce bude cestovat časem, objevovat trosky potopené Atlantidy, plnit úkoly pro podivnou entitu, co vypadá jako obří šroubovice DNA, a na konci se to ještě trochu celé zvrhne, protože to najede na H.R. Gigerův sci-fi horror styl.

Kapitola 2 - Horror?

Je to zajímavé. Ecco rozhodně není horror, alespoň ne záměrně, je to hezká roztomilá pohádková hra. Nicméně jsem se několikrát setkal s názorem mnohých lidí, že je tahle hra děsí. Že hraní Ecca jim způsobilo trauma, když to hráli jako děti. Osobně chápu, odkud se tohle bere.

Existuje tzv. thalassofobie, což je strach z obrovského temného oceánu. V téhle hře vás však bude strašit i přímý opak - klaustrofobie. A to proto, že je tu mnoho úzkých jeskyní, ze kterých není snadné utéct.

Modrá velryba bude v příběhu hrát důležitou roli

Celkově však Ecco navozuje neustálý pocit izolace, paranoii a všudypřítomného nebezpečí. V některých ohledech je opravdu děsivý. Nejděsivější je však obrovská obtížnost hry. A ano, tahle hra je známá tím, že je opravdu těžká. Proč tomu nevěnovat celou další kapitolu?

Kapitola 3 - Dark Souls is difficult? Hold my jellyfish!

První věc, která vás možná překvapí je, že Ecco neumí dýchat pod vodou. No fakt! Delfíni jsou totiž savci a potřebují se pravidelně nadechovat. Takže jakmile vám začne klesat kyslík na nebezpečnou hodnotu, je potřeba plavat k hladině a nadechnout se. Nebo najít nějakou vzduchovou kapsu. Stačí vystrčit pár pixelů vašeho nosu a hned se vám doplní kyslík. (To trochu nedává smysl, protože delfíni nemají nos - ve skutečnosti dýchají takovým tím otvorem, co mají na hlavě. Ale to je teď jedno.)

Pod vodou objevíte tuhle zvláštní entitu jménem The Asterite. Vypadá jako šroubovice DNA

Prakticky to ale znamená, že čas strávený pod vodou je velice omezený. Také to znamená, že budete méně ochotní prozkoumávat okolí, takže snadno něco přehlédnete. A díky spěchu budete dělat větší chyby a budete neopatrní.

Akční stránka hry je malinko frustrující. Oceán obsahuje hromady otravných nepřátel. Medúzy, žraloci, krabi a já nevím, co všechno. Téměř vše, co žije pod vodou, se vás bude snažit zabít. Jediný způsob, jak se bránit, je dash útok - tlačítkem B Ecco vystřelí a vrazí "nosem" do protivníka.

Je však potřeba mít tu správnou rychlost, udělat to ve správném úhlu a vzdálenosti, jinak se to nepočítá a místo toho, abyste nepřítele zneškodnili dostanete damage. A kdykoliv dostanete damage, ozve se takový protivný zvonivý zvuk. Ecco navíc nepluje úplně rovně, když dělá dash, ale obvykle je trochu pod úhlem, což je malinko nepříjemné. Zdá se, že je to vedlejší efekt určité formy auto-aimu.

Později také budete objevovat trosky zatopené Atlantidy

Nepřátelé na rozdíl od vás můžou procházet stěnami, což je dost nefér. Každou chvíli se stává, že si jen tak spokojeně plujete, ale najednou něco odněkud vystřelí a trefí vás. Třeba se nečekaně objeví žralok a gřafne vás, nebo na vás vyskočí krab. Téměř se tomu nedá bránit. Zdraví se dá naštěstí doplnit tím, že sníte nějakou malou rybku. Tak aspoň něco!

Vysoká obtížnost však není jen o akční stránce hry. Vysokou obtížnost způsobuje hlavně...

Kapitola 4 - nesmyslná složitost hry

...nesmyslná složitost hry. Ano!

Každý level je obrovské bludiště, kde není vůbec jasné, kam vlastně máte jít (respektive plavat), co máte dělat a nic. Mnohdy je potřeba splnit řadu různých úkolů. Tj. plujete třeba jeskyní a narazíte na velký modrý krystal, který blokuje cestu a nepustí vás dál. Tenhle krystal se nazývá glyph. Vy musíte najít další glyph, který funguje jako klíč, dotknout se ho, abyste absorbovali jeho energii a pak můžete sonarem sestřelit ten glyph, co vás blokuje.

Nebo narazíte na řetěz, co blokuje cestu a vy musíte najít dlaždičku, kterou ten řetěz rozbijete, ale je potřeba ji dostrkat čumákem z bodu A do bodu B, což je dost pracné a otravné, protože vám může někam zapadnout, odkud už nepůjde dostat. U toho vás ještě otravují žraloci a krabi a jiná havěť. Stačí jeden blbý pohyb a můžete začít znovu od začátku.

Bude se také cestovat časem

S tím je spojen fakt, že hra má dost omezenou paměť a nepamatuje si některé věci. Když třeba najdete glyph, co je klíč a sestřelíte glyph, co funguje jako dveře, ale následně se musíte kousek někam vrátit, protože vám dochází kyslík, blokující glyph se může prostě obnovit a vy znovu musíte najít glyph, co funguje jako klíč. Hezké co? Tenhle problém jsem naštěstí neměl, protože jsem využíval quick save a quick load v emulátoru. Bez toho by mi asi hráblo.

Často se mi stávalo, že jsem se v nějakém levelu zasekl a nevěděl, co dál. Koukl jsem na nějaký gameplay na Youtube a ukázalo se, že musím udělat nějakou věc, která je celkem složitá a sám bych na ni nikdy nedošel, ani kdybych se třeba rozkrájel.

Obtížnost hry má však svůj důvod. V jednom rozhovoru s hlavním designerem hry Edem Annunziatem se ho na to ptali a on vysvětlil: „No, já jsem nechtěl, aby to lidi dohráli přes víkend... Tak jsem to udělal trochu těžší, no....“ Inu, tak se to stalo.

Na konci se octnete v pravěku - 65 milionu let v minulosti

Kapitola 5 - Co se nevešlo jinam

Ok, teď přichází taková ta líná kapitola, kam nacpu zbytek.

Mega Drive ovladač má tři tlačítka - A, B a C. Béčkem je dash, kterým se útočí, což jsem zmínil výše. Céčkem se dá zvýšit rychlost, což je super, protože můžete rychle plavat, vyskočit z vody, udělat nad hladinou salto a tak dále. Ovládání je sem tam takové hodně příjemné a chytlavé. Samozřejmě jen do té doby, než se musíte ubránit nějaké havěti pod vodou. Nebo něco někam dostrkávat čumákem. A nakonec tlačítkem A je sonar, který jsem taktéž zmínil výše. Ecco vystřelí takový paprsek, který má mnoho funkcí. Jednak s ním můžete mluvit s různými tvory, jako jsou ostatní delfíni a další jiné existence. Dozvíte se různé zajímavé informace a poodhalíte něco málo z lore a příběhu. Některé texty jsou překvapivě psané docela poeticky.

Můžete si zobrazit mapku co se jmenuje echolocation

Sonarem jdou také zabít někteří nepřátelé nebo s ním můžete posouvat či dokonce ničit některé objekty. Sonarem lze dále zobrazit mapu levelu. Nebo spíše je to jen takový menší výřez okolí, než že byste viděli celý level naráz. Stačí sonarem střelit tak, aby se paprsek odrazil, letěl zpět k vám a puf - mapa se zjeví. Tahle mapa se - mimochodem - nazývá echolocation. Síla sonaru jde také zvyšovat tím, že budete plnit některé vedlejší úkoly. To jsem osobně nedělal, protože lenost. A protože ta hra už je sama o sobě dost obtížná a složitá.

Závěr

Ecco The Dolphine je fakt hrozně pěkná a originální hra. Příběh je docela zajímavý, ač trochu podivný. Grafická stránka funguje skvěle a suprově vystihuje estetickou a uměleckou atmosféru otevřeného oceánu. Zsolt Balogh odvedl dobrou práci. Hudba je na vysoké úrovni a perfektně navozuje pocit jisté izolace a obrovitosti oceánu. Spencer Nilsen a Brian Coburn taktéž odvedli dobrou práci. Rozhodně je to dílo, co má svoje nezapomenutelné momenty. O tom žádná.

Můžu ale Ecca doporučit? Popravdě moc ne. Je to jedna z těch her, které je lepší obdivovat z dálky - jako muzejní kousek někde za prosklenou vitrínou. Je to něco, na co může komunita retro-hráčů vzpomínat a bavit se o tom. Ale je to dobrá a zábavná záležitost, když si sednete na zadek a dáte se do hraní? Inu, neříkám, že mě hra nebavila nebo se mi nelíbila, ale myslím, že pro současného hráče úplně stravitelná není, pokud není ochoten do ní investovat hodně času a trpělivosti. Nebo to řeknu jinak - Ecco prostě a jednoduše není hra pro všechny... Tak je to!

V samotném závěru je Ecco hodně creepy hra

Nutno také podotknout, že se jedná o docela dlouhou a rozsáhlou hru. Na poměry Mega Drive her je to zcela jistě nadprůměr, co se týče obsahu. Jednotlivé levely mají passwords, které se dozvíte na začátku. Čili není nutné rozehrávat hru od prvního levelu.

V Evropě a USA se prodalo celkem 500 000 kopií a v Japonsku 70 000 kopií. Hra vyšla pro Mega Drive a byla portovaná také pro Sega CD, Game Gear, Master System a tak dále. Dnes se dá dokonce zakoupit i na Steamu. Ecco se také dočkal několika pokračování. Druhý díl The Tides of Time vyšel o dva roky později. O něm třeba zase někdy příště.