Dohráno: Unreal

Dlouhých 26 let od jejího objevení vydal jsem se konečně i já na planetu Na Pali, jejíž domorodí obyvatelé úpí pod nadvládou mocichtivých Skaarjů. Té krycí báchorce o ztroskotané terranské vězeňské lodi pochopitelně nevěřte, já přeci nejsem žádný anonymní vězeň, já jsem Sledge J. Rimmer, vesmírný dobrodruh!

Za hru měsíce července jsem zvolil legendární Unreal, FPS akci z roku 1998, která svého času ohromila nejen technickým zpracováním, ale také inteligencí protivníků, propracovanými levely, a bezkonkurenční atmosférou. Hardwarové nároky byly sice krvavé, bez solidní 3D karty a silného Pentia to bylo jen takové plácaní se v bídě, ale odměnou jste dostali naservírován zážitek, jemuž tehdy nebylo rovno. (I když mnozí budou přísahat spíše na dobového souputníka jménem Half-Life.)

Nemá cenu Unreal vychvalovat do nebes, o jeho legendárnímu statusu víme všichni, stejně jako víme, že hra v dobových magazínech sbírala absolutní hodnocení. Otázka zní, zda Unreal zestárl se ctí a zachoval si zábavnost až do dnešních dní, nebo zda vyčpěl, zastaral a omšel.

Fun fact: mezi vydáním her Wolfenstein 3D a Unreal uběhlo pouhých 6 let, jak je ostatně zmíněno i v recenzi ve SCORE. Šest let, kdy se žánr FPS dostal od 2.5D šidítka až k plně 3D dechberoucí kráse. Neuvěřitelné.

Nejsem sice expertem na současné FPS akce, nicméně čím jsem starší, tím méně her dokáže udržet mou plnou pozornost, a když se to nějakému titulu podaří, je jasné, že mám tu čest s výjimečnou kvalitou. No a Unrealu se to až na drobná zaváhání podařilo s přehledem. Po stránce herních mechanik už hra optikou roku 2024 samozřejmě nenabízí nic překvapivého, ovšem po stránce atmosféry stále majestátně ční nad zástupy druhů ve zbrani i o dekády mladších.

Kombinace líbivé grafiky, fenomenálního soundtracku, exotického mimozemského světa a důmyslně vystavěných map mě odrovnala silou facky od Buda Spencera. Prvních pár minut se nezdálo nijak zásadních, ale jen co jsem vylezl z havarované vesmírné lodi a začal šmejdit po exteriérech planety Na Pali bylo jasné, že mě čekají velké věci.

Ocitl jsem se v kampani, jejíž levely na sebe logicky navazují a jsou provázány poměrně propracovaným dějem, který v náznacích a poznámkách buduje příběhové pozadí o mírumilovné planetě kolonizované brutálními nájezdníky. Ten, kdo by čekal, že je hráč pasován do role spasitele, má pravdu jen částečně. Domorodci vás tak vidí a vy na své cestě vypravíte na věčnost pěknou řádku rozličných druhů plazích Skaarjů, nicméně cíl máte prozaičtější - únik. Jste vězeň 849 a prostě chcete z tohohle šutru zdrhnout. Zdá se to jako drobnost, ale i to v mých očích pomohlo v budování atmosféry cizího, záhadného světa. Tohle není vaše místo, jste tu omylem, a musíte pryč stůj co stůj.

V rámci příběhové kampaně vás čeká vás celkem 38 map, které proti stereotypu úspěšně bojují častými změnami prostředí - zavítáte do vesmírných korábů, starobylých chrámů a pevností, domorodých vesniček, průsmyků, jeskyní atd. Nudit se skutečně nebudete, a to nejen díky mnohdy až kýčovitě pohledným zákoutím, ale také díky vypilovanému level designu a vychytralým nepřátelům. Ti totiž nejsou jen tupými terči, které po nejkratší trase nabíhají přímo před hlaveň vašeho paprskometu, ale zdatně uhýbají, kalkulují, a vůbec se vám snaží boj znepříjemnit. V Unrealu není tupých zombií, které zlikvidujete s prstem v nose, ani ty nejzákladnější potvory není radno podceňovat.

Skladba zbraní sice nedosahuje geniality Dooma, přesto jde o povedenou sestavičku, která navíc pro každou ze zbraní nabízí sekundární mód střelby. Možností, jak zlikvidovat emzáky, tedy máte přehršel. Za zmínku stojí i základní "energopistolka", kterou si nalézáním příslušných předmětů postupem času vylepšujete. Nejvíce jsem si oblíbil smrtící Flak Cannon, který se v primárním módu chová trochu jako dvouhlavňovka z Dooma 2, a v módu sekundárním se mění na vrhač granátů. Od věci nebyla ani ASMD Shock Rifle, která sice není nejsilnější, zato je ďábelsky přesná - vlastně trochu jako základní brokovnice z Dooma. Zvyk je prostě železná košile :)

Už jsem naťukl soundtrack, tak k němu jen dodám, že podobně by měl fungovat hudební podkres v každé podobné hře. Unreal se nespokojí s prostým přehráváním skladeb, ale hudbu mění podle aktuální situace, tzn. na klidných místech si jen tak ambientně brnká, aby posléze v akčních pasážích řádně přitvrdil.

Zatím to vypadá jako chvalozpěv na hru, které bych těch 10/10 mohl lípnout i dnes. Vlastně skoro ano, ale roj drobných mušek, stejných, které v Unrealu obletují kolem mrtvol padlých nepřátel, tu přeci jen pobzukává. Hra je občas dost tmavá, některá zákoutí jsou černá jak krtkova duše, a dokonce se v téměř dokonalé tmě utápí i jeden celý level. Myslím, že na CRT monitoru byla situace o poznání lepší, ale na zánovním IPS LCD, které přeci jen v tmavých odstínech tak úplně nezáří, je to temné příliš. Mapy jsou sice propracované, ale příliš často je stisknutí nějakého tlačítka navázáno na cosi ve velmi vzdáleném koutě levelu. Někdy je umístění tlačítek docela logické, ale někdy prostě běháte křížem krážem mapou a hledáte, kde se co stalo. Rychle se to ochodí a některé mapy to s tímhle konceptem vyloženě přehánějí. Obtížnost je nevyvážená, hrál jsem na zbytečně lehké medium, přesto jsem se v několika situacích zapotil tak, že bych je na hard pravděpodobně bez cheatů nevyřešil. No a map je možná až zbytečně moc, jejich odehrání mi zabralo cca 11 hodin, ale klidně bych z toho 2 hodiny ubral, protože poslední čtvrtina hry už nemá čím překvapit a nadšení z hraní ochabuje. Ne snad, že bych se do dokončení musel nějak extra nutit, ale onen němý úžas se tou dobou už dávno vypařil. Do datadisku Return to Na Pali už se tedy nepustím.

Závěr? Unreal má stále pozoruhodnou sílu a kdo nehrál, nemusí se ho bát. Silné stránky fungují i dnes stejně dobře, jako fungovaly v době vydání, a těch pár mušek nemá na celkový dojem zásadní vliv. Je to lepší než Half-Life? Po mnoha stránkách bezesporu, Half má sice kompaktnější level design a semknutější příběh, ale Unreal vede impozantností map a smrtící tíhou atmosféry. Doporučeno! :)

Technická: přiznávám, grafice jsem trochu pomohl instalací HD textur, ale neberu to jako podvod, holt to, co kdysi vypadalo dobře na 15" CRT monitoru, nevypadá dnes na 24" LCD ani zdaleka tak vábně, a texturami citlivě převedenými do vyššího rozlišení se vlastně jen přibližuji původnímu záměru.