Dohráno: The Plutonia Experiment (Final Doom)

Klasika! To jsem celý já! Měl bych hrát hru jak minulého, tak i tohoto měsíce, tzn. Callahan’s Crosstime Saloon a Last Rites, ale místo toho se zcela neplánovaně opřu do něčeho jiného. Prostě se onehdy ozval starý brach, že se chronologicky pustil do všech klasických Doomů.

Poslouchal jsem tedy ódy na vše, co mám již dávno odehrané, a vyčkával na příhodný okamžik, kdy se dotyčný dostane k iWADu The Plutonia Experiment - to je totiž to poslední, co mi do pomyslné kompletní kolekce odehraných oficiálních a klasických doomovin chybělo. Ona chvíle přišla, zvedl jsem tedy hozenou motorovou pilu a pustili jsme se do pekla souběžně.

Epizoda The Plutonia Experiment je spolu s TNT: Evilution součástí balíčku, který vyšel jako Final Doom. V obou případech jde o datadisky pro Doom II: Hell on Earth, a to datadisky plnotučné, v každé z epizod čeká na hráče celých 32 map, z toho dvě tajné. TNT: Evilution jsem už kdysi odehrál a upřímně řečeno, nepamatuju si z toho moc, snad jen výsledný dojem shrnutelný do slov ale jo. The Plutonia Experiment se mým rychlopalným ukazovákům čertvíproč vyhýbal, ale už je hotovo, dohráno, hřích byl napraven a duše zapřísáhlého doomisty vykoupena.

A vůbec to nebylo blbé!

Plutonia hráče samozřejmě nešetří a počítá s tím, že máte nahráno, tzn. rozjezd je strmý a v podstatě od začátku vás čekají úrovně rozsáhlé a propracované. A rozsáhlé tak akorát, řekněme středně, což mi ohromně vyhovovalo. Zatímco původní Doom 2 na zašmodrchanosti map postupně přidával, tady téměř celou dobu jedeme takový zlatý střed, krásně stravitelný a náramně odsýpající. Máte čtvrthodinku volného času? Skvěle, šup do hry, odehrát mapu, uložit, a přijďte zas, až budete mít čtvrthodinku další.

Výjimkou je posledních pár map, které mě svou rozsáhlostí točily, plus bych zmínil ohavnost jménem Hunted (MAP11), ta mi opravdu nesedla a dokonale bych se bez ní obešel - nepřehledné bludiště se svéráznou mechanikou otevírání dveří, kdy proběhnete dané místo a dveře se otevřou někde, navíc bludiště vyplněné toliko arch-vily. Hnus.

Ovšem na kamarády z rodu arch-vile si budete muset zvyknout tak jako tak, setkání s nimi není vzácným okamžikem, ale rutinou. Tohle je totiž první specialita Plutonie - potvory kombinované a dávkované tak, aby vám bylo opravdu horko. Nešetří se revenanty a hell knighty, mancubus je za každým rohem, a co je snad nejhorší, všude se schovává plno otravných hitscanerů, konkrétně kulometčíků.

Druhou specialitou jsou pasti, ergo doporučuji často ukládat. Někdy je past ložená - podezřele neobydlená místnost naplněná municí a s klíčem uprostřed? Rovnou se pokřižujte a naládujte BFG. Jindy je to mnohem zákeřnější - otevírají se místnosti plné monster tam, kde už jste to vyčistili, teleport vás pošle přímo do hloučku kulometčíků, potměšile umístěná dvojka arch-villů znemožňuje obvyklou třídící akci za asistence dvouhlavňové brokovnice, dveře, kterými jste právě prošli, nejdou otevřít, tzn. cesta ke spáse v podobě úniku je uzavřena apod. Vlastně je to v lecčems podobné moderním Doomům (Doom 3 a Doom 2016).

Oceňuju, že jak Plutonie nešetří monstry, tak nešetří municí. Vždy je pohodlně s čím střílet, a dokonce ani ono BFG si obvykle nemusíte nijak zvlášť šetřit. Nicméně stále platí, že základním stavebním kamenem vaší palebné síly je bez debat medvědobijka, a když je třeba větší bada-bum, a že je třeba často, přijde ke slovu raketomet.

Co se týče level designu, až na výstřelky v podobě výše uvedené mapy Hunted, a možná i před-předposlední The Sewers (nezajímavá), musím mapy vyloženě pochválit. Autoři zjevně měli engine i editor v ruce, a levely jsou kompaktní, důvtipně navržené, propracované, s efektními detaily, prostě tak nějak... chutné. Občas se vyloupne dříve neviděná specialitka, jako např. neviditelný most á la Indiana Jones: The Last Crusade, potvory zběsile se pohybující skrze soustavu teleportů, nebo "nesmrtelný" kulometčík, který je oživován "zazděným" arch-vilem apod. Jasně, pasti a obtížné potvory dělají z hraní občas trochu pakárnu, ale na druhou stranu tohle byl datadisk pro veterány, a těm jste nějakou výzvu předložit prostě museli. Zde se sluší podotknout, že jsem srabácky hrál na hurt me plenty, tzn. ultra-violence skýtá ještě pekelnější potěšení.

Sečteno a postříleno - kvalitně strávený čas!

Outlaws vibes...

Na závěr bych podotkl, že ač je The Plutonia Experiment z roku 1996, zestárl podle mě nadmíru důstojně a je mimořádně atraktivní i dnes. Ani po odehrání obou Sigilů, na kterých si Romero dal skutečně záležet, nemám dojem, že bych se pohyboval o celé tři dekády jinde, zatímco vanilla, popř. WADy typu Doom the Way id Did, mě, minimálně po stránce vizuální, už příliš nenaplňují ;)

No a po téhle laskomině mám hrát Last Rites, to jsem si teda zase nas*al do vlastního hnízda! :)

P.S. Hrál jsem v gzDoomu a s Voxel Doomem.