Dohráno: Castlevania Legends

Pro první Game Boy existují celkem tři díly ze série Castlevania. První je Castlevania: The Adventure, která je téměř nehratelná kvůli své vysoké obtížnosti a lehce opožděným reakcím hlavního hrdiny. Druhý díl je daleko lepší, hratelnější a příjemnější. Existuje však ještě jedna Castlevania na Game Boy, která je naštěstí - stejně jako druhý díl - v pohodě hratelná.

Řeč je o Castlevania Legends z roku 1997. Hlavním hrdinou je tentokrát žena jménem Sonia Belmont. Sonia má stejný úkol jako ostatní hrdinové z klanu Belmontů - najít a zničit zlého upíra hraběte Draculu. Každopádně na příběhu ve větším měřítku nezáleží, protože Konami se rozhodlo, že hra není kánon.

Tak jako tak, hlavní designer Koji Igarashi ve své době spustil malou lavinu kontroverze, protože některé z důvodů, kvůli kterým nechce, aby byl příběh Legends kánon, jsou mírně sexistické. V podstatě řekl něco jako, že žena nemůže být hrdinkou, natož pak členkou klanu Belmontů. A že příběh se ženou se nedá brát vážně. Podle některých se jeho slova možná trochu ztratila v překladu, protože původní rozhovor byl v japonštině... možná to neřekl tak hrubě a myslel to trochu jinak.

Iluze volby! Buď zbijete netopýra nalevo a napadne vás ten napravo, nebo naopak. Choice is yours!

Konami také ve své době s touhle hrou vydali něco jako oficiální timeline všech Castlevanií, aby bylo jasné, ve které době se který díl odehrává. Timeline byla rozdělena po stovkách, protože Dracula se vrací jednou za sto let. Později však tvůrci od téhle timeline upustili, protože zjistili, že by je to hodně omezovalo a svazovalo jim to ruce při vývoji dalších her, takže to také nakonec prohlásili za nekanonické.

Každopádně ke hře. Je to jednoduchá Castlevania, která obsahuje pět levelů (plus jeden tajný). Jednotlivé levely jsou překvapivě docela dlouhé a osobně bych je čekal na Game Boyi kratší.

Sonia klasicky používá bič a eliminuje s nimi všechna monstra - duchy, kostry, zombíky, pavoučky a tak dále. A jak už to tak bývá, začínáte se slabou verzí biče, ale lze najít power-upy, díky kterým bude bič silnější. A nejsilnější forma bičíku pak dokonce neomezeně střílí firebally. A tenhle vylepšený typ neztrácíte při pouhém zranění. Když dostanete damage, normálně se jede dál jako by nic. Teprve až smrt způsobí ztrátu všech vylepšení a budete muset power-upy posbírat znovu.

Jeden z prvních bossů vypadá jako Batman

Zajímavé je, že tahle Castlevania má tentokrát výběr obtížnosti. Lze si vybrat normal mode, nebo light mode. S light mode budete mít vždy nejsilnější typ biče a nikdy ho neztrácíte. Hezké, co?

Co se týče sekundárních zbraní, ty fungují tentokrát trochu jinak, než byste čekali. Dejme tomu, že třeba v prvním levelu najdete sekyrku a přirozeně byste předpokládali, že tahle sekyrka je sekundární zbraň. Že je to něco, co budete moct házet po všech monstrech kolem. Ovšem nikoliv! Ve skutečnosti je sekyrka jeden z pěti speciálních předmětů, které musíte najít, abyste měli dobrý konec hry (good ending). Jeden takový speciální předmět je ukrytý v tajném bonusovém levelu jménem Dungeon of Silence :)

Znamená to však, že v téhle Castlevanii nejsou běžné sekundární zbraně? Jsou, nebojte. Na konci každého levelu, když porazíte bosse, dostanete tzv. "Soul-weapon", což je něco, co pak funguje jako sekundární zbraň. První je třeba wind, což na chvíli zastaví čas a zamrazí všechny nepřátelé na místě. Druhý je ice, kterým si můžete doplňovat zdraví. Prostě se to nese v tomhle duchu. Během putování samozřejmě musíte sbírat srdíčka a každé použití sub-weapon čerpá zhruba pět srdíček.

Samozřejmě nechybí level odehrávající se v jeskyni

Celá hra je relativně lineární, ale postupně se to začne trochu komplikovat. Tzn. občas se stává, že se cesty větví. To by vlastně ani tak nevadilo, ale někdy jedna cesta vede jen do slepé uličky a nikam jinam. Prostě se probijete chodbou přes stovku nepřátel a na konci... nic není. Maximálně je tam nějaká munice, extra-life nebo kuře, co doplňuje zdraví. Nebo také jeden z pěti zmíněných speciálních předmětů. Tak jako tak se musíte vrátit zpátky a vydat se tentokrát jinudy. To není příliš šikovné už jen proto, že průchod levelem je časově omezený. Naštěstí je času dost, ale i tak je to malinko nepříjemné.

Trochu se mi také nelíbí, že si hra nepamatuje nepřátele, které jste pobili, a spawnuje je na daných místech donekonečna. Takže když pracně ubijete nějaké monstrum, uděláte dva kroky zpátky a pak zase kupředu, monstrum se zjeví znovu - živé a zdravé - čili vás čeká celý souboj nanovo. To je zvláště otravné vzhledem k těm slepým uličkám zmíněných výše. Chápu ale, že Game Boy měl omezenou paměť a jeho výpočty fungovaly tak nějak všelijak.

Tak samozřejmě děkujeme za feedback, pane Drakulo

Trochu otravné jsou také tzv. trap rooms. Někdy se třeba propadnete do místnosti, kde se v několika vlnách spawnujou zombíci či jiní nepřátelé. Když všechny vlny přežijete, dostanete za odměnu... nic. Nic? Prostě nic! Buďte rádi, že jste to vůbec přežili. Tedy pozor na bílé svíčky - ty černé jsou fajn, ale bílé obvykle aktivují nějakou takovou past.

Tak jako tak je Legends v pohodě hra - a daleko lepší, než první díl pro Game Boy. Obtížnost je překvapivě docela přiměřená. Hudba je samozřejmě na vysoké úrovni - to u Castlevanie ani jinak nejde. Grafika ujde i přes výkonnostní omezení Game Boye. Celkově za mě vše OK. Jako jo, jsou tu občas podivná designová rozhodnutí, které nedopadla úplně dobře, ale nic, co by v mých očích kvalitu hry nějak výrazně snižovalo.

Mezi jednotlivými levely je tahle mapa hradu