Dohráno – BloodRayne: Terminal Cut

Upírské hack and slash BloodRayne (2002) jsem měl na svém listu již mnoho let, neustále jsem ji odkládal na někdy jindy. V tomto mezičase, kdy jsem čekal na vhodnou dobu, hra stihla dostat remaster o kterém tu budu psát – BloodRayne: Terminal Cut, a to už v roce 2020, i zde jsem to nechal mírně odležet.

Rayne je sličná leč velmi nebezpečná upírka s dvěma velmi ostrými čepelemi. Těmito tonfami krájí kde co, ale jelikož se většina hry odehrává ve 30.letech, tak kdo by byl lepší nepřítel než nacisti. Ti se tu opět snaží najít něco, k čemu by se ani na kilometr neměli přiblížit a Rayne jim v tom chce zabránit, a to jakýmkoliv způsobem. Takže sekání, porcování, a dokonce i sem tam trochu toho střílení si tu člověk užije víc než dost, i když ty palné zbraně tu mají damage asi jako kdyby střílely lentilky.

Musím říct, že snad nikdy jsem nehrál hru, na jejíž levelech by bylo tak moc vidno, jak moc se postupem času vývojáři zlepšovali v tvorbě. Jsou tu tři lokace, jedna z nich ale funguje jen jako tutorial, takže tu nebudu brát v potaz. Těmi hlavními jsou německý bunkr a rozpadlý hrad. Tyhle lokace jsou rozděleny do mnoha menších levelů, ty mají obvykle pět až deset minut na průchod. Bunkr je nadesignován tím nejnudnějším možným způsobem, dlouhé šedé chodby s tou samou texturou stále a stále dokola. Jsou to opravdu vyloženě jen chodby, až postupem času se začnou objevovat výstřelky jako místnost s židlí, nebo stůl a na ní vysílačka, nebo nerovný terén. Mám pocit, že si jeden z designérů v průběhu vývoje vyndal kostičku z Blenderu a v tu chvíli ji začal dávat úplně všude, v jeden moment tu jsou doslova celé sklady jen s prázdnými krabicemi. Hrad je o poznání odvážnější, vlastně až tady mě začala hra opravdu bavit, škoda že zabírá jen cca poslední třetinu hry, a opravdu dobré je to až v poslední čtvrtině hry.

Samotná náplň hry bohužel plave v naprostém průměru. Zde neměli vývojáři žádnou křivku učení, vlastně se tu podle mě nesnažili o cokoliv byť jen trochu originálního. V bunkru, tak na hradě máte za cíl zabít šestnáct nacistických oficírů, toť vše. Tito mid-bossové jsou jen o něco silnější a odolnější vojáci v odlišné uniformě, nejsou nijak představování, prostě jsou schování někde v levelu a vy je musíte jen najít a zabít. Je tu i pár bossů co mají vlastní představovačku, jiný moveset, víc životů apod., ale furt to je většinou jen jiný typ vojáka. Ti, co nejsou, jsou aspoň hezký průměr. Ke konci hra začne mid-bosse sama vyškrtávat ze seznamu, tu jednoho, tu víc, očividně si někdo v průběhu tvorby uvědomil, že tohle není nejlepší způsob, jak zaplnit hráčův čas.

A prej že mechy mají jen Japonci

Od hack and slash bych očekával výborný, nebo aspoň dobrý soubojový systém, leč, toho se mi tu tak úplně nedostává. Hra na některých místech obtížností velmi osciluje. Rayne jakožto upírka se může léčit ze svých nepřátel tak, že je vysaje a tím zabije. Jenže tahle možnost funguje i na mid-bosse, sice jen zezadu, ale funguje. Pokud je Rayne přisátá na něčí krk, tak je v podstatě nezabitelná, stačí se obětí natočit na střílející nepřátele a je hotovo. Pokud je kolem chuml nepřátel, stačí skákat z jednoho na druhého a je vymalováno. Postupem hrou je téměř tahle taktika nutná, protože zbraně nepřátel začnou opravdu hodně bolet, takže s tím možná vývojáři počítali, i když si myslím, že je to spíš nevychytaný souboják. To dosvědčuje i možnost použít pseudo stealth kill, ale jelikož je většina nepřátel nastavena tak, aby vás okamžitě zahlédla, tak si říkám, k čemu to tu je. Stejně jako vize, se kterou Rayne vidí vyloženě jen svět v jiných barvách. A aby toho nebylo málo, hra občas ukáže, že jste dostali nový bojový move, ale krom jednoho (ve vzduchu použít kotvičku) jsem vůbec netušil, jak je použiju. Spousta nápadů, ale celé je to nedopečené.

*cuc*

Rayne se sice velmi hezky pohybuje, vlastně je celkově hezká (i když v mých snech bude stále spíš Selene z filmové série Underworld), ale její smrtící tanec kolem nepřátel je jako tanec kolem krejčovské figuríny. Nepřátelé sice občas při boji zasténají, ale to je tak vše. Chybí tu nějaké šťavnaté zvuky, nebo obyčejný health bar, abych věděl, že jim něco dělám. Ten mají mid-bossové, ale obyčejným nepřátelům, kterých tu je řádově mnohem víc, by to taky neuškodilo. Souboj není prostě tak uspokojující, jak bych od hry s upírkou, která má na rukou čepele, čekal. Jediné chvíle, kdy se dá užít trochu srandy, je v módu Blood Rage, ten se nabíjí obyčejným bojem a zpomalí se během něj se čas.

Rayne samotná je asi největším plusem hry. V boji vypadá prostě dobře a sem tam umí utrousit nějakou tu kousavou poznámku.

Kdo pozná tuhle krabici?

Závěr

Po tolika letech odkládání, musím přiznat, že jsem mírně zklamán. BloodRayne je pro mě průměrná až místy podprůměrná věc. Je tu spousta nápadů, ale málo umu a prostoru na to je využít. Moc nepomáhá ani to, že nejlepší je v poslední hodině a půl.

Jen chci připomenout, existují TŘI filmy se značkou BloodRayne, které nenatočil nikdo jiný, než král videoherních adaptací – Uwe Boll. Trochu mě překvapilo že jich je tolik, věděl jsem o dvou, ale Uwe je asi fanda.