Dohráno: Blake Stone

Blake Stone: Aliens of Gold je wolfensteinovka z roku 1993 zabalená do sci-fi kabátku.

Děj se odehrává v roce 2140 a hlavním hrdinou je tajný agent Blake Stone, který pracuje pro britskou rozvědku. Jeho úkolem je zničit organizaci jménem STAR, kterou vlastní šílený vědec Dr. Goldfire (původně se jmenoval Dr. Goldstern, ale protože tvůrci nechtěli urážet židy, tak ho přejmenovali). Tenhle šílený vědec chce ovládnout svět, buduje armádu, zahrává si s mimozemskou rasou, dělá neetické vědecké experimenty a tak dále.

Děj není zase tolik podstatný, ale tvůrci ho tlačili víc než Wolfenstein 3D, a na začátku každé epizody dostanete hromady příběhových textů, které si můžete přečíst. Protože je hlavní hrdina tajný agent, jsou všechny tyhle texty ve formě jakési zprávy, která vám dává instrukce do vaší operace. Kromě toho jsou na začátku i na konci každé epizody různé cutscény, které jsou sice nic moc, ale ve své době musely vypadat hrozně cool.

Protože je to klon Wolfensteina 3D, čeká vás šest epizod plných bloudění v tísnivých, devadesátistupňových mapách a spousta hitscan přestřelek.

Každá epizoda se odehrává na jiném místě, což vlastně nepoznáte, protože textury jsou všude pořád stejné. Každý level pak představuje jedno patro v daném objektu, ve kterém se nacházíte. Pater je vždycky deset, přičemž to desáté je secret level. V každém levelu začínáte ve výtahu, musíte celý level projít, posbírat různé přístupové karty a na konci je vždycky pak přístupová karta, která vám umožní pokračovat do dalšího patra.

Na závěr je tedy vždy nutné se vrátit do výtahu a vydat se o patro výše. Lze se také vrátit do předchozích pater, ale naštěstí to po vás hra nechce. Naštěstí! Protože v opačném případě by to bylo nejen Wolfenstein 3D bludiště, ale ještě k tomu Hexenovské utrpení.

A aby to nebyla jen pouhá vykrádačka Wolfensteina 3D, tvůrci přinesli řadu nápadů, jak hru trochu vylepšit a oživit. Za prvé jsou tu přepínače a páky skoro jako v Doomu. Např. je chodba, kde vám v cestě překáží silové pole a poblíž je na stěně vypínač, který ho deaktivuje a vy konečně můžete projít.

Ne všechno, co potkáte, jsou nepřátelé. Občas se vyskytují přátelská NPCéčka, která vám sem tam předají nějaké ty tajné informace. Samozřejmě můžete všechny postřílet a s nikým se nebavit, že jo...

Na některých stěnách jsou také automaty na jídlo. Pokud nasbíráte dostatek stravenek (meal tokens), můžete si koupit jídlo a doplnit si tak zdraví. Blake Stone také obsahuje teleporty, což je opět něco, co obecně známe u FPS her až z Dooma.

Celkový obsah je bohatší než u Wolfa, protože je tu docela dost různých druhů monster, mezi zbraněmi se nachází i raketomet a pár dalších věcí. Dokonce se zde vyskytují i malinko komplexnější herní principy, kdy třeba turret na stropě nejde rozstřelit pistolkou, ale pouze kulometem, což vás nutí tak trochu taktizovat. Nejvíce všechny jistě potěší možnost si zobrazit mapu, díky které je to daleko příjemnější herní zážitek, než Wolf.

Bohužel, i navzdory tomu všemu mě Blake Stone moc nebavil. Jasně, sice je tu možnost si zobrazit mapu, ale stejně jsem většinu hry jen bloudil a byl totálně ztracen. Neustále jsem nechápal, kam mám jít nebo co mám dělat. Ve výsledku je to strašně frustrující a vysilující. Příliš tomu také nepomáhá fakt, že je někdy nutné objevit secret pro další postup mapou.

Engine hry, díky kterému všechny levely vypadají jako by je někdo postavil z krabic, je prostě na nic. Já chápu, že taková tehdy byla technologie a kritizovat to je stejně absurdní, jako kritizovat lidstvo, že před vynálezem automatické pračky mylo svoje prádlo v lavoru nebo v řece. Na druhou stranu, prát v řece je objektivně vopruz, že jo...

My retrohráči sice milujeme retro, ale některé staré hry dnes fungují lépe, než jiné... Kromě toho je to šest epizod po deseti mapách, což znamená šedesát levelů!

Možná jsem si zážitek ze hry ještě víc pokazil tím, že jsem zároveň s Blake Stone hrál také nový Rise of the Triad: Ludicrous Edition, což mou nenávist k devadesátistupňovým stěnám umocnilo :)

Blake Stone: Planet Strike

Planet Strike vypadá jako datadisk pro Blake Stone: Aliens of Gold, ale datadisk to zřejmě není, jelikož se dá spustit samostatně bez původní hry. Každopádně, Planet Strike přináší 20 nových levelů, lehce přepracovanou grafiku (i lépe fungující osvětlení), nové zbraně (např. plasmovka), nová monstra (ačkoliv mnoho monster je prostě jen reskin starých monster), novou hudbu a tak dále. Navíc to příběhově navazuje na předchozí hru a stále jsme tak na stopě šílenému vědci Dr. Goldfirovi.

Úkolem v každém levelu je najít dvě věci: detonátor a velkou červenou kostku (tzv. data cube). Jakmile najdete detonátor, musíte s ním kostku odpálit, následně se vrátit na začátek, vstoupit do teleportu a pokračovat do dalšího levelu.

Zajímavou změnou je, že se mapa levelu tentokrát zobrazuje v rohu obrazovky, čili máte ji pořád na očích v reálném čase. Bohužel to ale také znamená, že si nelze mapu zobrazit klávesou TAB v samostatném dialogu, což je trochu otrava, bereme-li v potaz, že mapa v rohu zobrazuje jen malou část - nemůžete se tak třeba podívat, co je na druhé straně celého levelu. Mapka v rohu se dá maximálně tak přizoomovat a dokonce i zobrazí některé secrety, ale stále je nic moc.

Obecně mi přišlo, že jednotlivé levely v Planet Strike mají mnohem lepší design, než Aliens of Gold. Spoustu levelů je maličkých či lineárních a docela příjemně plynou. Taková mapa č. 14 je absolutně bezva a nechápu, proč všechny nemohly být takové. Oproti tomu třeba map č. 16 je fakt tragická.

Tak jako tak, Planet Strike hodnotím pozitivněji, než Aliens of Gold.

Když to shrnu, obě hry jsou fajn. Neberte to tak, že je tenhle text jeden velký hate. Obě hry jsou fajn a mají zajímavé nápady. Jen omezený engine způsobuje, že se to celé hraje trochu nepříjemně...

A jak si Blake Stone vedl na trhu? Podle wiki to nebyla příliš úspěšná hra a ani se moc neprodávala. Kdo za to může? Pochopitelně Doom. Když vyšel Doom, o týden později než Blake Stone, lidé ztratili zájem... Takže tak!