Soldier of Fortune je střílečka z roku 2000, kterou proslavila její brutalita a hlavně technologie ghoul (kterou tvůrci postavili na lehce upraveném Quake II engine). Tahle technologie umožňovala realistické zraňování nepřátel, a to ve smyslu, že kam střelíte (nebo říznete), tam to zanechá ránu. Čili když trefíte něčí hlavu nebo nějakou končetinu, tak ta odlítne. Pochopitelně to ve své době vzbudilo pozornost a rozvířilo pár debat na téma "násilí ve hrách".
Každopádně kromě toho se jedná o docela normální značně militantní FPSku.
Hlavním hrdinou je voják John Mullins, jehož úkolem je bojovat proti jedné zlé teroristické organizaci, které se podařilo ukrást několik jaderných bomb a nebojí se je použít. Johna jeho mise zavede do různých míst kolem celého světa (např. Irák, Tokio, Sibiř, Německo). Jednoduchá to zápletka, avšak celkem funkční.
vlak
Tak jako tak se Soldier of Fortune hraje hrozně příjemně. Ne jen, že mise hezky odsýpají, plynou a mají pohodovou flow, ale víceméně je zábavná i brutalita celé hry. A tím nemyslím jen brutalitu, jakou přináší technologie ghoul, kdy můžeme protivníkům ostřelovat končetiny.
Mám na mysli spíše celkovou akčnost a přestřelky. Pocit ze střelby je tu hrozně fajn. Vlítnete do místnosti plné nepřátel a PRASK! PRASK PRASK! RA TA TA TA TA! BUM BUM BUM!
Nebudu lhát a přiznám, že i technologie ghoul má svůj podíl na celkové zábavnosti hry. Škoda je, že se tenhle systém snaží být natolik realistický, až paradoxně působí, ehm, nerealisticky, ba přímo komicky. Když protivníka střelíte do nohy, on se za tu nohu popadne a poskakuje po jedné jako Kačer Donald, tak se tomu nejde nesmát. Myslím si, že když někoho doopravdy střelím do nohy, tak spíše pod náporem zásahu a bolesti sletí na zem a samým šokem nebude možná schopen ničeho, ale tak OK.
Obchod s knihami a časopisy je ve skutečnosti tajná základna
Jinak protože postavy mají na dnešní poměry docela málo polygonů, je tenhle systém stejně dost nepřesný. Někdy někoho střelíte třeba do hlavy a střelná rána se objeví na krku.
Někdo by mohl považovat za slabší stránku hry obtížnost, která je docela nízká. Já osobně jsem za to spíše rád, protože díky tomu je pak Soldier of Fortune taková odpočinková, relaxační akce na vyblbnutí. Na stranu druhou, nepřátelé představují tak malé riziko, že jsem se mnohdy ani neobtěžoval schovávat za roh, když jsem měnil zásobník.
Jejich inteligence je také docela nic moc, protože mnohdy jen stojí jak tvrdé Y a doslova čekají, až je odprásknete. Je pro to nějaká omluva? Moc ne, protože třeba Return to Castle Wolfenstein, co vyšel o rok později, měl mnohem lepší AI.
Tak jako tak se obtížnost dá nastavit libovolně. Dokonce se lze proklikat do custom nastavení, kde můžete naklikat, jestli nepřátelé budou agresivní či hodní, jestli chcete omezený počet uložení pozic na misi, jak často se kde budou spawnovat a tak dále. Prakticky si můžete hru přizpůsobit svým požadavkům (nicméně i když nastavíte enemies: aggresive, stejně se to nezdá být nijak výrazně obtížnější).
Systém ghoul
A ještě jedna slabší stránka, která na rozdíl od těch předchozích není maličkost, ale spíše něco, co celkem kazí hratelnost a flow misí. A tím mám na mysli všudypřítomné civilisty, které nesmíte zabít, jinak následuje mission failed.
Neměl bych nic proti, ale za prvé nejdou moc poznat (vizuálně se moc neliší od nepřátel), kvůli čemuž se mi často stávalo, že jsem někoho nevinného omylem sem tam střelil do hlavy nebo ubodal nožem (ooops). Za druhé jsou mimořádně debilní, takže klidně vběhnou do přestřelky a nechají se odprásknout. A za třetí se objevují i v místech, kde byste je moc nečekali. Zajímalo by mě, jestli se reálně vojákům stává tak často, jako mně, že omylem zastřelí nevinného kolemjdoucího.
Naštěstí jich aspoň pár zabít můžete a místo mission failed vás to akorát upozorní, že byste to dělat neměli a ty ty ty. Tak aspoň, že tak.
Kdybych to měl nějak shrnout, tak Soldier of Fortune je naprosto pohodová FPSka, která se hraje příjemně i do dnešních dnů. Já osobně jsem jí hrával spíše jako menší, a později trochu upadla do zapomnění. Nicméně tím, že se objevila na GOGu se stala dostupnější a není problém si ji čas od času zahrát.
To byla moje první koupená pirátská hra na PC. Tenkrát v prodejně kde jsem kupoval svý první PC mi jí vypálili. Akorát že jsem střelil kozla. Chtěl jsem střílečku z 2. světový války, co jsem viděl u šváry na PlayStationu. Podle názvu jsem vzal tohle, protože to bylo taky „něco of něco“. Ano jak správně tušíte chtěl jsem hlavně Medal of honour. Ale dobrý, dohrál jsem to a možná si to někdy zase zopakuju
SoF je skvělá věc. Bavilo mě to od první mise, kde Mullins s parťákem dorazí do stanice metra, kde řádí gansgteři a SWAT tam dostává strašně nakopáno. Naštěstí je Mullins strašně hustokrutopřísnej a srovná je :)
Ale taková perlička: John Mullins je skutečná postava, bývalý zelený baret, veterán z Vietnamu a posléze bezpečnostní konzultant na volné noze. Na hře se podílel :)
Souhlasím, nedávno jsem jí někde objevil ke stažení a byla to pak po několik týdnů moje nejhranější retro hra. Systém poškozování nepřátel mě opravdu bavil, bylo to něco trochu jiného, než v jiných hrách, kde střílíte, občas se objeví nějaký krvavý cákanec, ale ne nepříteli to není moc vidět.
Teď na mě vypadla originálka SoF při úklidu firemního IT skladu. Oujéé, taková náhoda :-D