Když jsem před dvaceti lety narazil na Maxe Payna v časopise Score, nelíbil se mi. Byl jsem zvyklý na devadesátkové pixely a neuměl jsem si tehdy ani představit, jak se takový Max Payne vůbec hraje. Avšak když jsem měl příležitost si ho vyzkoušet, ihned jsem změnil názor.
Max Payne byla ve své době skvělá akce a dnes, o dvě dekády později, se na tom nic nezměnilo.
Všichni sice ví, co je Max Payne zač, takže ho netřeba představovat, ale pochopitelně pro úplnost téhle retro-recenze by to mělo zaznít. Takže... Max Payne je velice prostá střílečka z pohledu třetí osoby, za kterou stojí finské studio Remedy.
Děj hry se odehrává v New Yorku
Tahle akce přináší velice temný příběh policisty jménem Max Payne (kterého hraje Sam Lake). Ten se jednoho dne vrátí domů a hned potom, co vejde do předsíně, si povšimne, že je něco špatně. Všude kolem je strašný nepořádek a všechno je vzhůru nohama. Raději vytáhne pistoli a jde zjistit, co se děje. Narazí na partu ozbrojených mužů, se kterými se rychle vypořádá, ale bohužel je příliš pozdě. Jak záhy zjistí, stihli zabít jeho manželku a dítě.
Max musí vypátrat, kdo na něj tyhle zabijáky poslal a proč. Kdo za tím vším stojí? Jeho pátrání ho zavede do špinavých ulic New Yorku a drogového podsvětí organizovaného zločinu. Nenechte se ale mýlit tím, že je to policista. Bejvávalo. Jeho cesta není cesta běžného policisty, co má případ. Ne, je to cesta naštvaného člověka, který se chce pomstít, nemá co ztratit a pátrá na vlastní pěst.
Jeminkote, zamčeno :(
Příběh je každopádně zajímavý, protože začínáte v těch nejhorších špinavých zaplivaných pajzlech a potkáváte různé fetky a dýlery, ale postupně se dostanete k profesionálním gangsterům, mafiánům a nakonec odhalíte korupci ne nejvyšších místech, u různých vlivných lidí. Je to cesta z nejhlubšího dna až na vrchol.
Příběh je neskutečně temný, cynický, děsivý a spadá do kategorie tzv. noir detektivek. Vše je navíc vyprávěno pomocí komixů, které jsou, co se týče dialogů, velice originálně napsané a osobně mě zaujaly i vizuálně.
Dost ale bylo příběhu. Max Payne ve své době zaujal tím, že přinesl tzv. bullet time. To jednoduše znamená, že hráč může během přestřelek zpomalit čas natolik, že kulky z bouchaček budou pomalu lítat vzduchem, zanechávat za sebou stopu a vy se jim můžete vyhýbat jako Neo v Matrixu.
Nevím, jestli je Max Payne snad vůbec první hra, která bullet time přinesla, ale prakticky ho využívá nejlépe, ze všech her, kde se objevil a perfektně se tu hodí. Po roce 2000 se z toho stal takový trend a bullet time se následně vyskytl v mnoho dalších akcích, namátkou třeba Bloodrayne, Doom 3: Ressurection of Evil, slovenský Chaser a dokonce i F.E.A.R. k tomu měl blízko.
Max má dnes velké štěstí. Narazil na kufr plný peněz a na kufr plný zelených lampiček (aspoň doufá, že jsou to lampičky).
U Maxe by však byl velký hřích prohlásit, že jen sprostě okopíroval Matrix. Obecně má v sobě Max Payne efekty, které si hrají s časem a kamerou, což dělá vizuální stránku poměrně zajímavou. Příkladů je spoustu. Třeba když vystřelíte z sniper rifle aka ostřelovačky, kamera se přepne do pohledu té kulky a vy vidíte, jak letí a na chvíli se skoro čas zastaví úplně a vše zamrzne, ale následně pak puf, kulka zasáhne cíl. Nebo třeba podložíte dynamitem dveře, odpálíte, dveře explodují, čas opět zamrzne a vy vidíte, jak části dveří a zdiva visí ve vzduchu, ale následně se zase všechno uvede do pohybu a exploze pokračuje dál.
V kontextu toho všeho se bullet time do téhle akce skvěle hodí a je s jejím stylem celkově konzistentní.
K bullet timu řeknu ještě jednu věc... V dobových recenzích často padalo tvrzení, že akční stránka hry je víceméně založená jen na bullet timu, protože bez něj to ani nejde uhrát. Protivníci jsou zkrátka příliš rychlí a přesní, čili není možné se krčit za rohem a schovávat jako v jiných hrách typu Mafia. Ne, vy prostě musíte zpomalit čas, abyste přežili.
S tím malinko nesouhlasím. Za prvé je bullet time omezen, kdy v rohu obrazovky vidíte ikonku přesýpacích hodin, a když jsou prázdné, nemůžete bullet time použít. A co je ještě zajímavější je to, že se nedoplňují samy od sebe, ale pouze za každý kill, který se vám povede. Dá se tedy říct, že i kdybyste ho chtěli používat pořád, tak nemůžete.
Příběh je vyprávěn za pomocí komixů
A za druhé, akce v Max Paynovi je docela zábavná i bez něj. No fakt! Není nad to vlítnout do místnosti s kulometem v ruce a ratatatata, pak uskočit, vyměnit to za brokovnici, prask prask, a ještě támhle toho chlápka, co se schovává za stolem, obdařit granátem. Sakra! Rozrazily se dveře a vběhli sem další tři chlápci. Tasím dvě uziny a ratatatata! Na zem dopadají dva prázdné zásobníky a tři další zmetci. Po schodech sem běží ještě jeden! No jo, pokaždé musí být ještě jeden! Takovej je život. No nic, házím po něm molotov se slovy: „chytej!“
Ten feeling ze zbraní je tu snad nejlepší, co jsem kdy v akční hře zažil. To, s jakou lehkostí a přirozeností zbraně střílí... A ty zvuky... Brokovnice tak hezky tlumeně práskne, kulomet chrčí, cvaká a ozývá se kovové cinkání. Neskutečně uspokojivé a návykové! Nádhera!
Bloudění v krvavém bludišti plných děsivých vzpomínek je jedna z těch nezapomenutelných částí Maxe Payna
Zajímavé také je, že ve hře není ukazatel zdraví, jak bývá v jiných akcích zvykem. Tj. že máte sto procent a postupně to klesá na nulu. Místo toho vidíte ukazatel bolesti, který postupně roste a vy ho můžete snížit jen polykáním pilulek. Zase se to tolik v principu neliší, ale snahu o originalitu cením.
Za zmínku ještě stojí skvělá hudba. Hudba je tak nepatrná a nevýrazná, že si ji možná ani nevšimnete, ale o to je zajímavější, jak skvěle podtrhuje atmosféru, až toho běhá mráz po zádech. Navíc mezi jmény těch, kteří za soundtrackem stojí, se vyskytuje třeba zpěvák z finské z kapely Waltari (Skvělá kapela! Byl jsem na jejich koncertě hned několikrát) nebo třeba jeden člen z Apocalypticy (na jejich koncertě jsem byl taky).
Co k tomu dodat? Max Payne perfektně zestárnul. O dvě dekády později a here we are. Příběh pořád funguje skvěle, dovede vtáhnout a vyvolá ve vás horskou dráhu emocí. Přestřelky jsou strašně zábavné a chytlavé. Jednotlivé mise na vás dýchnou temnou atmosférou špinavých feťáckých ulic New Yorku... Prakticky nadčasová záležitost!
Samozřejmě nesmí chybět velká nálož přestřelek
Nikdy jsem to nehrál, ale tahle recenze mě přesvědčila, že se na to budu muset mrknout. Díky.
Pecka! Pařil jsem demo hned, jak vyšlo na některé placce k hernímu magazínu a bavilo mě, takže později jsem na Steamu přihodil do „regálu“ své knihovny oba díly od Remedy. Vtipné je, že Max má tvář Sami Antero Järviho (alias Sam Lake), autora scénáře a kreativního ředitele, který se podílel i na dalším hitu Alan Wake.
Trojku od Rockstaru nemám, ale třeba se k ní ještě prokoušu.
Naprosto souhlasím s touhle recenzí. Max Payne mi tenkrát tak učaroval že po letech jsem si koupil krabicovou originálku. A možná za to jsem byl odměněn vesmírem haha. Když jsem jednoho včera seděl v Helsinkách ve Finsku v baru zvaném Teerenpeli a dobře u piva bavil, přisedli si známí toho kamaráda co jsem tam s ním byl. No a jedním z těch kamošů byl týpek co měl na svědomí onen legendární soundtrack z Max Payne 1 a 2. Kalili jsme do rána a celkově probírali hry a evropskou scénu herního vývoje. No a ženský samozřejmě, protože zrovna v tomhle městě se to kráskama co paří hry jen hemžilo.
Max Payne? Áno ano hrál jsem hrál :-)
Samozřejmě jsem prošel jedničku i dvojku kam se hrabe Matrix :-D
Zpomalovaní času bylo v té době jako prozření a skoky s dvouma UZInama prostě boží..
Dvojka už za mě neměla takový ten „deep mood“ ale zase byl boj a AI trošku víc vypilovaný. Nejlepší pak byly nekonečné souboje v aréně, kde jsem si jen tak „poletoval“ a zpomaleně vraždil vše co se objevilo :-D
Tu je veliká škoda, že je to z nadhledu a ne z očí. Dnes nepříjemný trend, tehdy jen jeho vlaštovka.
Hned po přečtení článku jsem ihned vlezl na tytrubku a zaposlouchal se znova do super soundtracku této geniální gamesy. Jako ta atmosféra, příběh, grafika… No nic, kupuji hned na steamu a jdu znovu po x letech pařit. Díky všem, co tenkrát zapracovali na super češtině včetně grafiky u comicsů.