Doom (2016) – návrat legendy

Jednou jsem měl v životě takové zvláštní období, kdy jsem přestal sledovat dění kolem PC her a zaměřil se na jiné věci. Občas jsem ale o hrách někde něco zaslechl a často to byly spíše stížnosti než nadšení. Z dálky to skoro vypadalo, že akční hry prochází nějakou krizí, jelikož vycházely jen samé další a další díly Call of Duty, přičemž někteří hráči nadávali na to, jak jsou tyhle hry pitomé, lineární, vedou za ručičku a mají tzv. autoheal (zranění se za chvíli sama zahojí). Po netu kolují různé vtipné memes a videa (např. If Doom was done today), a dokonce vznikla hra, která je všechny parodovala - Duty Calls.

V roce 2016 jsem si pořídil nový herní PC a začal se ve světě PC her zase rozkoukávat. K mému překvapení vyšel nový Doom, o čemž jsem snad až do poslední chvíli nic nevěděl. Neváhal jsem a dal se do hraní. Abych řekl pravdu, očekával jsem spíše velké zklamání. Čekal jsem další Call of Duty, tj. další lineární pitomost plnou nudných cutscén.

Po chvíli hraní mi však došlo, že nový Doom je naprosto super. Inu, pokud tehdy opravdu řádila nějaká krize ve světě akčních stříleček, tak ji Doom nejspíše zasadil smrtelnou ránu. Tvůrcům se totiž povedlo vytvořit zajímavý mix moderní akce, zároveň se však vrátily všechny devadesátkový aspekty z původních Doomů, jako jsou rozsáhlé mapy umožňující prozkoumávání, hledání secretů, sbírání lékárniček, nábojů, power-upů a tak vůbec.

Nicméně co se týče těch nových a moderních prvků, tak tam prostě jsou a ne všem se tak úplně líbí. Mezi fanoušky Doomu se dá najít určité procento lidí, kterým nový Doom prostě nesedl, a já budu asi chápat proč. Než si to rozebereme dopodrobna, pojďme se podívat na příběh.

V předchozím Doomech byl hlavním hrdinou bezejmenný voják, který se lidově nazýval Doomguy. Doomguy se opět vrací na scénu, akorát se mu tentokrát říká Doom Slayer, jelikož je teď mnohem mocnější a silnější. Proč tomu tak je, je vysvětleno až v Doom Eternal, ale to je fuk. Zkrátka Doomguy je teď drsný kápo, který dovede zadupat všechny impy do země.

Začátek hry se neobtěžuje s žádnými dlouhými cutscénami. Zkrátka a dobře se probudíte v sarkofágu obklíčení zombíky. A až rozervete své okovy, které vás k sarkofágu poutají, a pobijete zombie, najdete pistoli a zelený obleček jménem Praetor Suit. Asi nemá cenu zmiňovat, že se nacházíte ve výzkumném komplexu UAC kdesi na Marsu, protože to je přece jasné. Zanedlouho se vám však ozve samotný CEO společnosti UAC a požádá vás o pomoc. Jak se zdá, tak UAC na Marsu těží nějakou zvláštní energii jménem Argent, která však pochází ze samotného pekla. Jistá šílená vědkyně jménem Olivia se ovšem rozhodla otevřít brány do pekel úplně a zaplavit tak celý komplex UAC démony a zombiemi. Váš úkol je pochopitelně všechny vybít. Jak jinak?

Co se týče moderních prvků, o kterých jsem psal výše, ty jsou celkem odvážné, což je možná i trochu na škodu. První problematická věc je, že Doom místy ani nepřipomíná Doom, ale spíše Quake III Arena. Proč? Ve výzkumném komplexu UAC už si tak trochu zvykli na to, že jim tam řádí pekelní démoni, tak se tomu maličko přizpůsobili. Když se někde vyskytnou, rozhlas oznámí “Demonic presence at unsafe levels. Lockdown in effect.” a dané místo se uzavře do karantény, což znamená, že odtud nemůžete odejít, dokud nevymlátíte všechna monstra. Jakmile máte hotovo, dané místo se odemkne a rozhlas oznámí “Lockdown disengaged!” Každopádně každé takové místo uzavřené do karantény připomíná tak trochu deathmatch arénu, včetně různých plošinek, skokánků, teleportů, co vás vyplivnou někde poblíž. Monstra po aréně různě běhají tam a zpět a de facto se pohybují trochu jako boti právě z Quake III Arena. Akorát ještě umí skákat a šplhat, čili jim není možné utéct.

A tady je právě kámen úrazu, protože někteří fanoušci Dooma tohle úplně nepřijali a nadávají, že je to jen hromada chodeb a arén, což ve výsledku ani není Doom, a navíc je to všechno hrozně stereotypní. A já do jisté míry souhlasím. Na druhou stranu, když se podíváme na jednotlivé mise z větší perspektivy, jsou velice komplexní, propracované a svým způsobem dávají hráči možnost projít jednotlivá místa v libovolném pořadí, objevovat různá zákoutí, secrety a tak dále. Design jednotlivých map obecně je na dost vysoké úrovni, a to nejen po stránce funkční, ale i vizuálně. Například u mapy Argent Tower jsem skoro ani nechápal, co dnešní herní enginy dovedou. Nicméně ano, Doom (2016) zřejmě nesedne všem, i když se tvůrci snažili do něj dát i nějaké ty retro prvky.

Další věc, která stojí za zmínku, je fakt, že Doom (2016) je brutální. Evidentně se tvůrci inspirovali v oblíbeném módu Brutal Doom. Hlavní hrdina dělá všechno velice násilně. Násilně přepíná páky, div je nezlomí v půli. Násilně aktivuje tlačítka tak, že do nich práskne pěstí. Dost násilně i otvírá některé zaseknuté dveře. Je to prostě takový Chuck Norris na speedu. A když mu CEO společnosti UAC zadá nějaký úkol, neplní ho úplně poslušně, ale dělá si některé věci po svém. Doom Slayer má prostě zajímavou osobnost.

Navíc tvůrci přidali do hry tzv. glory kills, které trochu připomínají fatalities právě z Brutal Doomu. Když nějakému monstru klesne zdraví pod určitou úroveň, začne modře nebo oranžově zářit. V takové chvíli se dá provést glory kill, ale musíte rychle, než se zase zotaví. Glory kill spočívá v tom, že monstrum nějak brutálně dorazíte. Například jej hodíte na zem a rozdupnete mu hlavu. Nebo mu vrazíte pěst do obličeje tak, až jej propíchnete a následně roztrhnete celou hlavu vejpůl. Anebo mu vylomíte zub a bodnete mu ho do oka. Prostě cokoliv.

Nutno podotknout, že tak prvních sto až dvě stě glory kills jsou docela zábavné, ale pak je to už trochu rutina.

Nejdříve se zdá, že glory kills jsou věc zcela nepovinná, která je jen tak pro efekt. Nicméně hra vás k tomu nutí, protože po glory killu monstra dropují několik malých lékárniček. Pokud monstrum umře jen tak, nedropne z něj obvykle vůbec nic. Později při větších bitvách bude tedy dělání glory killů otázkou přežití, zvlášť když budete mít málo zdraví a kolem budou jen samá monstra.

Tak jako u všech ostatních dílů Doomu ani tady pochopitelně nesmí chybět motorová pila. Tady však má trochu podobnou funkci jako glory killy. Když nějaké monstrum přeříznete vejpůl, vypadne z něj munice. Takže vás k tomu opět herní pravidla tak trochu nutí. Zajímavostí také je, že motorová pila funguje omezeně, pak vám prostě dojde benzín. Naštěstí se kanystry z benzínem povalují po celém komplexu UAC a prostě úplně všude.

A to je ve zkratce nový Doom. Tj. vlezete do arény, kde se objeví hromada monster, které musíte postřílet. U toho sem tam nějaký monstrum zabijete pomocí glory killu, abyste si doplnili zdraví, a pár přeříznete motorovkou, abyste si doplnili munici. To je celé.

Ještě jeden moderní prvek, který stojí za zmínku, jsou jakési RPG možnosti (tj. můžete si vylepšovat postavu a zbraně). Já RPG v akcích obvykle nemám moc rád, ale tady je to implementované docela přehledně a funkčně. Na některých místech lze najít malý kousek krystalu ve skleněné kouli, který zvyšuje maximální kapacitu zdraví, zbroje a munice. Občas narazíte na mrtvé tělo, které má u sebe malý token, za který si můžete kupovat nějaké další schopnosti, jako jsou například větší odolnost proti výbuchům, zobrazení secretů na mapě a tak dále. Na některých místech také poletují takové drony, ze kterých můžete získat různá vylepšení pro vaše zbraně. Osobně mi to tam celkem sedí a nijak neruší, ale opět jde o jednu z věcí, která nemusí sednout všem hardcore retro hráčům.

Občas můžete také narazit na podivný kámen se zelenou runou, který vás teleportuje do malé arény. V té musíte splnit nějakou výzvu jako třeba zabít 25 impů, než vám vyprší čas. Za splnění obvykle získáte nějaké další odměny.

To jsou tedy všechny RPG nápady v kostce.

Mimochodem, Dooma (2016) jsem hrál na PC, a to jak na Windows, tak i na Linuxu. A ano, tato hra funguje nativně na Linuxu, a to dokonce bez pomocí Protonu nebo Lutris. Též funguje na pohodu na PS4... Tedy až na pár bugů, kdy jsem se sekl o vzduch a musel občas loadnout poslední checkpoint. Taktéž funguje bez problémů na Nintendo Switch, akorát si člověk trochu musí zvyknout na ovládání. Za to bych rád tvůrce pochválil. Kéž by každá hra byla dělaná s takovou mírou otevřenosti vůči všem systémům (ačkoliv chápu, že to musí být noční můra pro programátory).

Já osobně si myslím, že se Doom (2016) docela povedl. Jasně, asi nesedne všem a některá rozhodnutí jsou trochu zvláštní, ale zkrátka a dobře to není případ nějakého mega zklamání, u kterého fanoušci série předstírají, že se nikdy nestalo. Naopak, i ti, co ho nemají rádi, ho do jisté míry snad i respektují. Dle některých je to navíc i o něco důstojnější nástupce než Doom 3 (Doom 3 není Doom! - pozn. Sledge ;)

Pokračování Doom Eternal prakticky funguje na stejných principech, které Doom (2016) přinesl a zavedl. A když už jsem zmínil Doom Eternal, tak dodnes někteří tvrdí, že Doom (2016) je stále mnohem lepší, mají ho radši a stále ho hrají. Takže tak.

Vlastně máme docela štěstí, že to dopadlo, jak to dopadlo, protože vývoj hry byl prý velice dlouhý a složitý. Dokonce to skoro vypadalo, že se nový Doom bude nést v podobném duchu jako Call of Duty, ale nakonec se rozhodli tenhle návrh hodit do koše a začít úplně od začátku.