O instalatérovi Mariovi se tu toho již napsalo mnohé, ale já si ujímám práva na text o hře, ve které se tento vousáč objevil poprvé ve 3D – Super Mario 64.
Mario je pozván do hradu princezny Peach. Ta ho láká na dort, který mu upekla. Chvíli potom co Mario vyskočí z roury a vstoupí do hradu, zjistí, že ho předběhl zlotřilý Bowser, ten unesl princeznu a ukradl všechny hvězdy moci. A tak Mariovi nezbývá nic jiného než být opět za hrdinu, zachránit princeznu, posbírat hvězdy, a za odměnu se možná dočká i toho dortu.
Hrad slouží jako báze, odkud se vydáváte do různých menších či větších lokací proskočením do obrazu na zdi. V drtivé většině případě se jedná o ostrůvek poletující někde v prostoru, a pokud z něj přepadnete, obraz vás vyplivne zpět do zámku. Úkolem je v každém světě sesbírat co nejvyšší počet hvězd. Ty potřebujete na odemykání dalších pater hradu. Postupně projdete přízemím, sklepem a dvěma vrchními patry. Z mě neznámého důvodu můžete sebrat vždy jen jednu hvězdu, při sebrání vás obraz hodí zpět do hradu. Smysl by to dávalo, kdyby se svět pokaždé nějak změnil, leč to se stane asi jenom u dvou.
Co do rozmanitosti světů si není rozhodně na co stěžovat. Obligátní světy typu vodní či lávový tu samozřejmě nesmí chybět. Kdybych si ale měl vybrat favorita, byl by to svět duchů, protože nintenďáckou temnotu mám svým způsobem rád. Hrajete veseloučkou skákačku a z ničeho nic po vás jde zubatej klavír (kde jsem se vzal v Silent Hillu?!).
S tím, jak se mění prostředí, nastává sem tam i menší změna v tom, jak se hra hraje. Třeba v prostředí sněžném se namísto zranění při pádu z výšky zarazíte do sněhu. Taky zde téměř všechno klouže. Jako kdyby Mario neklouzal dost sám o sobě… Dál je tu svět, kde se Mario zvětšuje a zmenšuje, to je docela dobrý nápad. Všechny světy jsou bezesporu mistrovsky nadesignované, prohledávání každé nové lokace opravdu baví. Nejen že jsou prostředí hezká na pohled, tak trochu jako kdyby byla grafika z krepového papíru, ale ten odměňující pocit z vyřešení dalšího mini puzzlu a získání další hvězdičky je prostě uspokojující.
Různorodost možná trochu pokulhává u nepřátel, většinu času narážíte jen na Goomby (to malé hnědé cosi), ale to se dá odpustit. Bossáků též není moc. Regulérní velcí bossové tu jsou čtyři, a potom spousta mini bossů. Bowser je jeden z těch velkých, setkáte se s ním třikrát a vždy se proti němu bojuje stejně. Chytnete ho za ocas, roztočíte a mrštíte ho na bombu. V tomhle ohledu mohli autoři trochu přitlačit na pilu.
Klasické power-upy jako je zvětšování či házení fireballů tu sice nenajdete, ale můžete najít tři různé mariovské čapky. Ty na krátkou chvilku umožní Mariovi buďto létat, procházet zdmi z pletiva, nebo se z něj stane kus železa, a díky tomu může chodit po vodním dně. Jejich použití je ovšem velmi malé, nebo mi to aspoň tak připadlo, protože jenom malý počet hvězd jsem získal jejich zásluhou. Když jsou někde potřeba, tak daná čepice je vždy někde poblíž.
Doteď je Mario 64 velmi slušnou hrou, především díky designu úrovní, bohužel trpí jednou elementární chybou - ovládání je na samotné hranici únosnosti.
Menší problém je s kamerou. Její ovládání je opravdu zvláštní. I když je Super Mario 64 plně 3D hrou (jen občas potkáte jeden dva sprity), tak není si s kamerou možné točit dle libosti. Můžete s ní hýbat cca po 30°. Jenže pokud se s Mariem neotočíte do směru, kam kouká kamera, kamera má okamžitě tendenci otáčet se zpět. Takže ve chvíli, kdy si potřebuje nastavit pohled kvůli nějakému přesnému skoku, si budete chvilku hrát se synchronizací, kam kouká postavička spolu s kamerou. K tomu s kamerou často nejde z mně neznámého důvodu vůbec hnout. Pochopil bych, kdyby kameře něco překáželo, ale ne, prostě jen odmítá spolupracovat.
Ve 2D horko těžko spadnete z tenké lávky, ale v třetí dimenzi s fixním pohledem z boku stačí jeden špatný krok a z Maria je mastný flek. A možná jsem už trochu rozmazlený z moderních her, ale když se kamera hýbe, a přitom s tím ovládání nepočítá, např. jít v oblacích, kdy se najednou pohled prudce otočí o 90°, a to i s instalatérem, utrpí už i hráč újmu, minimálně mentální.
Jít po této lávce, je čiré utrpení
Skutečným zlem je ovládání Maria. Má fyzikální model hopíku namočeného v oleji s těžištěm na kšiltu. Pohybuje se v obloučcích, tzn. při pokynu analogem doprava udělá ještě dva tři kroky vpřed a až potom se obrátí do požadovaného směru. To působí největší problémy u hran. Jakmile stojíte na kraji plošiny, musíte do páčky jenom lehce ťuknout, jako kdybyste se ji dotkli spíše omylem, aby postavička udělala čelem vzad. Držíte-li ji, Mario udělá těch pár kroků vpřed a spadne.
Klouzání se netýká jen sněžného levelu. Mario má velmi dlouhou setrvačnost, takže je to jako kdyby furt chodil po ledu. Jít po šikmé ploše, a je jedno jaký kus ujdete, znamená několik metrů skluzu na rovné zemi. Takže opět, pokud jdete i po větší plošině na šikmém úbočí a šlápnete jen na kousek, dokloužete až přes okraj. Též pokud je to lať položena ve vzduchu a chcete na ni skočit, Mario setrvačností ze skoku po ní může sklouznout. A nemluvě o tom, že se od všeho odráží. Když skočíte moc a narazíte do zdi namísto dopadu na platformu vedle ní, tak to dopadne stejně jako u šikmé plochy. Za celou dobu hraní jsem neměl pocit, že mám ovládání plně v rukou a každý skok byl do jisté míry nebezpečný.
Tahle hra rozhodně není těžká, jen ovládání je opravdu neintuitivní. Ale i přesto jsem si po dohrání uvědomil, že jsem dohrál dost dobrou hru. Možná je to trochu Stockholmský syndrom, ale všechny věci jako hudba, design atd. jsou na číselné škále na solidních osm, možná i devět z deseti. Jen to kazí to nejdůležitější – gameplay. Takže jen pro otrlé.
Zkoušel jsem i verzi hry pro Nintendo DS, kde můžete hrát za Luigiho, Waria a Yoshiho, ale takhle verze je už opravdu nehratelná. Myslím, že tato verze pro Nintendo Switch z kolekce Super Mario 3D All-Stars, kterou jsem hrál já, je, pokud nemáte originální konzoli, nejlepší řešení.
Nejnovější komentáře