Vše důležité už vám před několika měsíci sdělil Polux v článku I Have No Mouth and I Must Scream – zajímavá psychologická adventura, takže já nenabízím nic objevného, přesto bych pár vět sepsal, tahle rozverná adventura o šílených počítačích, co si libují ve vyhlazování lidstva a mučení zbylé hrstky přeživších, si to zaslouží.
Na IHNMAIMS perfektně sedí označení flawed gem. Po stránce příběhové není co vytknout. Sice poněkud nepříčetná, ale pevná ruka Harlana Ellisona nechala ve virtuální hmotě dokonalý otisk, též poněkud nepříčetný, leč s jasnou vizí. Už jsem párkrát zmínil, že preferuji adventury příběhové před těmi čistě hádankovými, a v tomto ohledu je hra pekelným kotlem, který bublá až přetéká.
Jsem tu dobře v Callahanově přesčasovém baru?
A díky znepokojivým tématům osvěžuje, jakkoli se to v souvislosti s pekelnými kotly může zdát nepatřičné. Dnes už to z míry nikoho nevyvede, ale adventury, které takto cílily na dospělé publikum, rozhodně nebyly v roce 1996 hlavním proudem. Adventur hororových a kontroverzních bychom bezesporu pár našli, ale morální dilemata předkládající IHNMAIMS je jiná liga. Neobrací žaludek, ale psýchu.
Ohromně si cením nelinearity, kdy každá z pětice hratelných postav je vlastně samostatnou mini adventurou. Pořadí, ve kterém jednotlivé části odehrajete, je na vás. A i v rámci jednotlivých částí máte pozoruhodně volnou ruku. Ruku, která vás velmi často zatáhne do smrtící pasti, ale taková už je adventura I Have No Mouth and I Must Scream. Na rozdíl od sierráckých podrazů to v tomhle případě nepovažuju za chybu, ale za nedílnou součást zážitku. Jednou se pohybujeme ve světě, kde pětici přeživších lidí po nekonečných 109 let mučí křemíkový dobytek, takže je jen dobře, že si i hráč sám trochu frustrace okusí. Navíc jednotlivé mini adventury jsou ve chvíli, kdy víte, co dělat, vlastně velmi krátké, takže opakované pokusy o ideální dohrání vlastně tolik nebolí. Jen trochu.
Grafika je famózní, byť možná ve své době trochu zastaralá. Zvolený grafický styl dokonale souzní s obsahem, je to špinavé, rezavé, drásavé a znepokojující. Hudba si nerušivě drnká na pozadí, namluvení je naprosto profesionální, mírný pokles kvality u Ellen více než vyvažuje šílený AM, kterému hlas propůjčil sám Harlan Ellison.
Takže kde jsou ty kazy, ptáte se? Pominu-li technické trable, které řeší ScummVM, jde hlavně o konec. Zatímco části za jednotlivé postavy jsou jakžtakž ukotveny v uchopitelném světě pokřivené reality, posouvá se finální kapitola hluboko do odbrzděné fantasmagorie. Opravdu na mě byla závěrečná jinotajná abstrakce už poněkud příliš, a i když mi to po konzultaci s návodem nakonec smysl dávalo, nemyslím si, že bych se kdy byl schopen k jednomu z těch lepších konců prokousat sám. Přiznávám, nevládnu nadpozemskými hodnotami IQ, a počítač AM bych v šachu rozhodně neporazil, ale přesto, byl to maglajz a psychoblábol :)
Trochu zamrzí i různé nedotaženosti v interakci s předměty i prostředím. Někdy není jasný východ z obrazovky a některé prvky se stávají aktivními až od daného, postupem hrou definovaného okamžiku. Některé hádanky byly skutečně frustrující, ale jak už jsem zmínil, to bych hře snad ani za zlé neměl, ladí to.
Jako jo, klasika. IHNMAIMS není o hádankách, ani o rozhraní, ale o příběhu, a o tom hnusném pocitu, který ve vás nakonec hra zanechá. Hra, nad kterou budete hloubat ještě dlouhé dny po dohrání, a skládat si zpětně různé střípky do finální mozaiky. Hra, která nemá šťastných konců. I ten nejkomplikovanější a nejtěžší závěr podmíněný pečlivým průchodem finální částí hry je přinejlepším mírně optimistický. Lidstvo je prostě hotové a nazdar. Takže na ty superpočítače bacha!
A zahrajte to.
Nejnovější komentáře