PlayStation klasika – Resident Evil 2

Po veleúspěchu prvního Resident Evilu nemohlo, jak to tak bývá, přijít nic jiného než jeho pokračování – Resident Evil 2. Vyšel roku 1998, což přiznejme si byl jeden z těch slabších roků v devadesátkách, co se týče her. Na internetech jsem našel jenom zmínky o nějakém Half-Lifu, Falloutu 2, a nějaký simulátor zloděje či co, zbytek byla jenom nějaká indíčka. Ale to jsem odběhl od tématu, zpět k Residentu.

Do druhého dílu jsem naskočil s rozestupem cca měsíc od chvíle, co jsem dohrál díl první, a tudíž můžu s jistotou potvrdit, že se hraje skoro stejně. Správa inventáře a interakce s prostředím prošly mírným vylepšením, pohyb je stále stejný, jestli tedy patříte mezi hráče, kteří se osypou při pomyšlení na tank controls, tak v tomto případě mohu doporučit remake (2019), o kterém tu možná padne pár slov.

Při prvním spuštění si lze všimnout dvou velkých změn. První změnou je nahrazení hraných filmečků předrenderovanými cutscénami. Jestli je to škoda nebo ne, si každý musí rozsoudit sám. Já raději ty počítačem vytvořené. Hrané scénky byly sice zábavnější tím bizarním způsobem, ale bylo jich pomálu a komornějšího rázu. S počítačovou animací si toho vývojáři mohli dovolit mnohem víc, takže RE2 působí mnohem filmověji, což je tak trochu paradoxní.

U druhé změny se už rozhodně dá říct, že se bude líbit každému. Je jí neuvěřitelný rozmach barev a celkově větší počet detailů na obrazovce. Grafické zpracování je sice stále stejné, 3D postavičky se stále pohybují na předrenderovaném pozadí, ale na rozdíl od jedničky je tu všechno mnohem hezčí, tedy pokud berete více odstínů hnijícího masa jako hezkou věc. První díl byl převážně směsice šedé, hnědé, zelené, a když se chtěla hra jó předvést, tak červené barvy. V druhém díle je těch barev mnohem víc a těch odstínů! Byť postupem hrou i tady mají tendenci ty barvy mizet, ale minimálně ze začátku je to hra barev a detailů, v jedničce byl vrchol detailu polička, ve které je lahvička, a spára ve zdi.

Podobně jako v prvním díle tu jsou dvě možnosti za koho hrát – Leon S. Kennedy, nový strážník v Raccon City, a Claire Redfield, která je sestrou Chrise z prvního dílu. Projít hrou za oba dva je v tomto díle na rozdíl od prvního povinnost, chcete-li vidět, jak hra doopravdy končí. Takzvaný true ending je v případě, že dohrajete obě kampaně po sobě ve všech pořadích, takže pokud chcete vidět oba, musíte hru dohrát čtyřikrát (tedy 1-1 | 1-2, 2-1 | 2-2), kanonické pořadí je ale pouze Leon -> Claire. Já si toto pořadí zvolil jednoduše kvůli tomu, že je to kánon, a na CD s Leonovou kampaní je označení Disc 1, a co je větší autorita než značení na kompaktním disku.

Stejně tak jak vývojáři přišli na to, jak zkrášlit prostředí, aby bylo mnohem lépe poznat, kde se nacházíte, tak přišli i na to, jak přidat mnohem víc zombíků s různými stupni hniloby a větší paletou mrtvolných pohybů. Takže se správným náčiním typu brokovnice a granátomet je likvidace těchto potvor ještě větší švanda, než tomu bylo v prvním díle. Mimochodem, skoro celou dobu jsem používal stejný arzenál jako v díle prvním a bohatě to stačilo, jelikož na to, abyste si užili novou propracovanější destrukci těl, není nic víc třeba.

Ze zbytku nepřátel je důležité zmínit dva nové. V tomto díle měl premiéru Licker, nepřítel, který se ještě mnohokrát napříč sérií někde ukázal, a přiznám se, tady je to pro mě z celé série asi nejstrašidelnější. To jak dýchají, jak se plazí na zemi, a přitom klapají svými pařáty o podlahu a jejich dlouhý jazyk, kterým po vás švihají, no prostě typická japonská hnusárna. A druhým je Tyrant. V podstatě terminátor pronásledující napříč lokacemi Leona nebo Claire, ale pouze vždy až v druhé kampani k cestě k true endingu. Jeho předností je nesmrtelnost, ale není moc rychlý, takže mu v klidu utečete. Tento princip nezdolatelného nepřítele byl v RE sérii použit ještě několikrát. V remaku RE2 z roku 2019 bylo toto pronásledování vylepšeno - Tyrant byl na policejní stanici neustále přítomen, takže bylo nutno se mu vyhýbat, zde je pouze v několika lokacích.

Nevim co to je, ale...

S lokacemi se to má podobně jako v prvním díle. Policejní stanice, kam měl čirou náhodou Leon nastoupit do nové práce, a Claire sem jela navštívit svého bratra. Špatný den na první den v práci a jakbysmet na návštěvu. Každopádně stanice funguje stejně jako sídlo v jedničce, s tím rozdílem, že tohle není apriori strašidelný dům, jenom se jím stal souhrou okolností. Je tu spousta dveří, ke kterým je potřeba klíč nebo obdobná věc. I když tady to působí trochu zvláštně, na policejní stanici potřebujete posunout dvě sochy, abyste se dostali do její další části, třeba do archivu. Ale to je spíš jenom mé hnidopišství, protože to jinak funguje naprosto bez chybičky.

Laboratoř je lokací druhou. V této laboratoři se vyvíjel G-Virus, pro mě rozdílný pouze v tom, že z infikovaných dělá větší zrůďáky než T-Virus, jo a je fialový. Z toho, co tu píšu, jste si možná všimli, že RE2 opisuje od svého předchůdce poměrně dost, ale to podle mého vůbec nevadí. Vývojáři do toho vpisují hromadu dobrých nápadů a díky tomu, že se očividně naučili s PS1 mnohem lépe pracovat, nám to všechno podávají mnohem líbivějším kabátku.

Zde nastává jedna z těch vzácných situací, kdy je těžké říct, který díl je lepší. První díl je sice menší, ale je to ten díl, který všechno odstartoval. Tento díl se posunul o stupeň výš, ale lehce vyprchala ta... atmosféra? Vše kromě té „atmosféry“, jejíž vnímaní je pro každého stejnak jiné, hraje do karet tomuto dílu. Takže ano, tento díl je lepší, ale já piju co teče, a obě tyto hry jsou dvacetileté whiskey zrající v těch nejkvalitnějších playstationových sudech. Nešlápnete vedle ani u jedné.

Pozn.: Tentokrát jsou screenshoty pořízeny v emulátoru, na kterém jsem ovšem hru nehrál, takže jsem někde „získal“ DualShock verzi hry a uložené pozice k tomu, aby se na to dalo koukat. Bohužel, tato verze nevyšla v Evropě, jestli tedy vidíte na obrázcích něco neobvyklého, bude to tím.