Nejznámější herní otloukánek – Daikatana

Před časem jsem ve svém článku na krabici Daikatany vyhrožoval, že si tenhle opus magnum Johna Romera možná zahraju a něco o tom napíšu. No... já vás varoval! Kupodivu to ani netrvalo tak dlouho, jak bych při své lenosti očekával. Touha po tom vědět, jestli je to opravdu takový herní přešlap, nebo jenom průměrný kousek, který provázely pouze velkohubé řeči, byla větší než má lenost.

Co je důležité zmínit, je že jsem si hru patchnul tímto fanouškovským patchem. Jak je známo, tak Daikatana není zrovna technické veledílo, takže pokud existuje možnost, jak si hraní zpříjemnit, tak sem s ní. Bohužel i tak se tu pár much (nebál bych se je nazvat pořádně vypasené masařky) najde, ale o tom později.

Hiro Miyamoto je učitel japonského šermu, za kterým jednoho dne přijde stařík, který mu sdělí, že vládce Země – Kage Mishima, převzal vládu nad světem, když ukradnul meč Daiktanu, s jehož pomocí se vrátil časem a změnil minulost ke svému prospěchu. Onen zmiňovaný stařík se jmenuje Toshiro Ebihara a má dceru Mikiko, která se pokoušela meč ukrást zpět a napravit svět, jenomže pokus ukrást meč nevyšel a Mikiko chytli. Toshiro Hira zaúkoluje, aby jeho dceru zachránil, a k tomu ještě i napravil minulost. Hiro je nebojácný hrdina, jelikož jde bez zaváhání splnit tento nelehký úkol. Na své cestě za spasením světa potká Superfly Johnsona, který se vydá na cestu s ním. Když osvobodí Mikiko a získají i Daiktanu, z čista jasna se objeví Mishima a pošle je zpátky časem. Tohle je víceméně všechen příběh, co ve hře je, takže tak.

Naše ústřední trojice, toho pána úplně nalevo si nevšímejte, to je jenom kněz, jinak zleva doprava Hiro, Superfly, Mikiko

Kage Mishima

Hra je rozdělená do čtyř epizod, přičemž každá epizoda má různý počet levelů. Epizody se různí jinou dobou a místem, kde se odehrávají, tudíž každá má odlišné prostředí, nepřátele a hlavně zbraně. První se odehrává v Japonsku ve 25. století, zde se mimochodem odehraje veškerý příběh, který jsem popsal, takže asi chápete, že tu toho příběhu moc není. Druhá epizoda je ze starověkého Řecka v roce 1200 př.n.l., třetí z Norska roku 560 a poslední ze San Francisca roku 2030.

Asi nejlepší lokace druhé epizody -Řecko

Nejpekelnější level pro sidekicky třetí epizody -Norsko

Dohromady ve hře můžete nalézt 25 zbraní, což rozhodně není málo. Některé si jsou svojí funkčností podobné, především ty první a poslední, co v daných epizodách najdete, ale jinak je každá unikátní. U nepřátel je to dost podobné. Vždy je tu něco létajícího, něco malého na způsob krys a zbytek je v rámci možností originální. Na konci každé epizody samozřejmě nesmí chybět závěrečný boss fight a v jedné z epizod se dočkáme i několika mini bossů. To je jedna z mála věcí, kterou na Daikataně docela oceňuji. Postupem času přidá do hratelnosti nějakou věc, kterou zase o chvilku později dá pryč jenom proto, aby bylo dané prostředí a hratelnost v něm nějak odlišné od ostatních. Bohužel to jsou spíše jemné detaily v hratelnosti, a navíc jimi vývojáři dost šetřili, takže si danou epizodu pamatujete spíše díky prostředí než díky čemukoliv jinému. Osobně mám asi nejradši první a třetí epizodu, ty mi nejvíce sedly prostředím a celkovým designem levelů, i když třetí je co se týče sidekicků učiněné peklo, ale o tom později.

Nejen, že je tu velký arzenál zbraní, ale i velký počet různých powerupů. Ty můžou být klasické doomařské jako neviditelnost, nesmrtelnost atd. Potom tu je tu další skupina powerupů, které vám na nějaký čas vymaxují jednu z pěti statistik, které jako hráč můžete sami postupem času vylepšovat. Jo, hra obsahuje velice jednoduchý RPG systém.

• Power: Určuje poškození zbraní
• Attack: Rychlost vaší zbraně
• Speed: Rychlost, jakou se hráč pohybuje
• Acro: Výška skoku
• Vitality: Počet životů hráče

Já osobně investoval pouze do Power a Vitality, až v pozdější částí hry jsem dal pár bodíků i do Attacku. Třeba Acro mi přijde jako zbytečná věc, jelikož všude, kde jsem si všiml, že potřebuju vyskočit výš, tak byl poblíž powerup, který vymaxoval tuhle statistiku.

Taky bych neměl zapomenout na způsob ukládání. V Daikataně si nemůže uložit postup, kdy se vám zachce, musíte mít speciální rubínový krystal, díky kterému si pozici můžete uložit. Krystaly můžete mít u sebe maximálně tři, naštěstí jich je po levelech dost, takže jsem si po většinu času ukládal hru jenom, když jsem přišel na to, že další krystal vzít nemůžu.

Všemocná Daikatana, i když tady je už trochu nabitá energií

Tak teď když jsem popsal, co jsem chtěl, je čas na nějaké dojmy. Ze začátku mě hraní tohoto Romerova omylu docela bavilo, tak jsem si trochu říkal, kde v ní všichni vidí tu tak strašlivou hru, no a časem jsem to asi to trochu pochopil. Vezmu to ale pěkně od těch nejmenších problémů k těm opravdu nepříjemným.

Jedním z prvních problémů je, že střílení (byť z velice pěkně vypadajících zbraní) je takové hrozně ploché. Některé je radost používat, ale z některých zbraní není cítit vůbec žádný šmrnc, je to jenom rychlé klikání myší na nepřátele v dosahu. Myslím, že všichni víme, co mám na mysli. Doom je přesně pravý opak, všechny zbraně mají skvělý zvuk, pěkně se hýbou a nepřátele na ně adekvátně reagují, tady tohle některé zbraně naprosto postrádají. Divím se, že zrovna Romero si tohle nepohlídal.

Takový další menší problém, který s hrou mám je, že je tmavším než tma, to je taky jeden z důvodů, proč jsem si nainstaloval patch, který jsem zmiňoval na začátku. Ten totiž nabízí zesvětlení samotných textur, jelikož obyčejné nastavení jasu v základní hře je naprosto k ničemu. Zvyšujete a zvyšujete ho, ale hra je pořád tmavá jako noc, jenom na ní teď máte ten bílej povlak, co se časem udělá na čokoládě. Obzvlášť první levely první a čtvrté epizody jsem hrál někdy skoro poslepu.

Potom je tu samotný design levelů. Ty jsou místy zábavné, ale místy je strašně nudné. Nic neříkající chodby, jen aby spojili jeden loading s druhým. Tohle je asi nejvíc problém druhé epizody, u které jsem si říkal, jestli to vůbec mám ještě hrát, naštěstí potom přišla o něco lepší třetí. Když si to teď tak v hlavě přehrávám, tak hraní Daikatany je jako sinusoida, akorát ty nudné části jsou krapet hlubší oproti těm zábavným částím, kdy vrcholky jenom zlehka vyčnívají nad průměr.

Tohle je prosím pěkně Charón, u tohohle jsem se docela zasmál

Hlavní chod nemůže být nic jiného než sidekickové. Opět ze začátku jsem si říkal „v pohodě, to není tak hrozný“, ale postupem času jako kdyby zblbli a dělali čím dál větší blbosti. Speciálně ve třetí epizodě v levelu ve městě, tam to bylo strašlivý. Dveře, to byl asi jejich největší nepřítel. Několikrát za sebou se mi stalo, že se jeden ze společníků zasekl za dveřmi a nedalo se s tím nic dělat. To mě opravdu vytáčelo.

Časem se společníci stali natolik hloupí, že nebyli schopni obejít překážku, která jim stála v cestě, takže jsem musel jít za nimi a postupně je navigovat za sebou, protože měli tendenci chodit za mnou vzdušnou čarou, což přes překážky nejde. Díky patchi máte možnost si je vypnout, ale vyskočí hláška, že si s tím dali fanoušci dost práce, tak jestli to s tím nechcete zkusit, ale očividně něco takhle zmršeného nedokázali spravit ani oni. Každopádně oba sidekickové mají díky patchi nastavenou nesmrtelnost, za což jsem docela rád, protože když jsem viděl, do jakýho mayhemu jsou schopni jít bez špetky sebezáchovy, tak mi tenhle "cheat" vůbec nevadí. Celkově to tu NPCčkám moc nemyslí. V první epizodě je spousta neutrálních NPC a ti tu jsou jenom proto, aby tu byli, a nevadí jim se klidně nechat rozšmelcovat od přijíždějící plošiny.

Docela se peru s tím, jak Daikatanu ohodnotit, protože jakmile udělá něco dobrého, tak zároveň udělá i něco špatného. Kvalitní levely střídají nudné, dobré zbraně střídají špatné, vlastně nebýt těch problémů s umělou inteligencí, tak by to byla dokonalá průměrná hra, která má na obou stranách stejný počet. Trochu hru ještě zachraňuje humor, u kterého nevím, jestli je úmyslný, ale dneska je to prostě humorné. Postava, která se jmenuje Superfly Johnson, opakuji SUPERFLY Johnson, to je prostě vtip samo o sobě. Potom je tu ještě dobrý soundtrack a dobře vypadající nepřátelé.

Řekl bych, že téhle hře nejvíce ublížil sám John Romero, nebýt jeho egoistických keců, tak by si hra prostě odnesla průměrné hodnocení a odvál by ji čas. Když dneska koukám na hodnocení této hry na různých stránkách, tak si říkám, že to si Daikatana hra určitě nezaslouží. Je to dle mého obyčejný průměr, a ne definice herního exkrementu, jak se někteří tuhle hru snaží prezentovat. Takže pokud nedáváte každý měsíc jenom hry jako Quake, Unreal atd., tak vám Daikatanu můžu opatrně doporučit jako hru, která vás nijak zvlášť nenadchne, ale na pár hodin vás zabaví.

Dopefish!!!