Nejslavnější legenda o Zeldě

Miluju hry z devadesátek... asi to bude tím, že na mém prvním počítači žádné jiné hry než z oné doby nebyly. Wolfenstein 3D, Dangerous Dave 2 a spousta jiných klasik, u kterých jsem strávil hromady poctivě propařeného času. Pár chvilek jsem ztratil i u prvního Playstationu, ale jelikož jsem ho já osobně nevlastnil, tak těch hodin nebylo tolik. Avšak tenhle vroubek jsem postupem času smáznul, ale díky internetu jsem objevil svůj další hřích, a tím jsou hry od Nintenda.

Troufnu si říct, že tohle je hřích většiny z nás. Nejpravděpodobněji geografická poloha a soudobý rival PlayStation se zasloužili o to, že Nintendo tu nikdy nemělo na růžích ustláno. Tahle situace se naštěstí v posledních letech změnila, zásluhou Switche a samotného Nintenda, které šlape do reklamy jak jen může.

No ale o co mi tu vlastně jde. Internet říká, že na Nintendích platformách jsou jedny z nejlepších her všech dob. To jsou dosti silná slova, ó všemocný Internete. Takže jsem se rozhodl do toho skočit rovnou po hlavě a zahrát si tu nejlepší hru všech dob. Tou má být The Legend of Zelda: Ocarina of Time.

Teď zcela vážně, aby nedošlo k mýlce, rozhodně jsem do toho nešel s tím, že jdu hrát nejlepší hru všech dob, ale že jdu hrát velice dobrou hru. Vlastně jsem se k ní dostal díky tomu, že jsem si koupil 2DS XL a Ocarina byla jedna z těch levnějších her. Tudíž hraji remaster Ocarina of Time 3D a ne původní verzi z N64, byť ten přívlastek 3D je tu zbytečný, jelikož nemám 3DSko. Podle srovnávacích videí se jedná o kvalitní remaster, takže zážitek by měl být 1:1 s původní verzí, jinak bych to samozřejmě nehrál.

Pokud vidíte nějaké smetí, tak bohužel, tohle zařízení je stvořené k zašpinění

Jakožto moje první hra na tomhle handheldu mě překvapilo, jak to přirozeně používá funkce 2DSka. Menu hry je neustále zapnuté na spodní dotykové obrazovce, a pokud chcete z něho použít nějaký předmět, tak ho dotykem zvětšíte na hlavní obrazovku, kde se vám ještě ukáže malý popisek. Chytré a přitom šetrné předělání inventáře, za to palec nahoru. Další pěknou funkcí je rozhlížení se pomocí pohybu téhle kapesní konzolky. Ano, pokud jste někde v metru nebo podobně, tak to asi není nejelegantnější řešení, ale pokud jste doma, tak je to velice efektivní, především při střílení šípů. Každopádně dost těchto technikálií, jdeme na to šťavnaté.

Jak jsem pochopil z diskuzí, tak když se v Americe řekne Zelda, pro Američany je to synonymum pohádky. Noo... dejme tomu. Určitě je to věc vkusu, ale pro středoevropskou konzervu, která je odkojená na pohádkách typu S čerty nejsou žerty apod., tohle působí dosti divně - jinak. Každopádně je to přesně to přepálené japonské fantasy, které nás lidi ze západu tak fascinuje a baví.

Svět je velice pěkný a hlavně svůj. Příběh sice do jisté míry kopíruje tu klasickou formuli - hrdina zachraňuje princeznu, ale vše ostatní je svěží a originální. Písečná vesnice, kde žijí jenom ženy, vodní svět, kde vládnou podobné potvory, jako je ten rybomuž v Hellboyovi, a spousty dalších zvláštních míst spolu s jejich více či méně vlídnými obyvateli.

Především mě ale nejvíce zaskočila nepřátelská NPC. Bezelstně jsem si myslel, že když Linka probudí víla (která se časem stane strašně otravnou), a svět je už od pohledu takový roztomiloučký a přátelský, tak že nepřátelé budou nějací neškodní bambulové. To jsem se pěkně nachytal. Kupříkladu je tu bytost, která vypadá jako zombie, ale když se k ní přiblížíte, tak na vás skočí a pokouší se vás udusit. Duchové, pavouci, levitující ruka, no zkrátka je to tu toho spousta, ale rozepisovat se ovšem se mi nechce, protože by to bylo minimálně na pět stránek textu.

Jelikož je tu ale největší nepřítel prostředí, tak s ním budete muset bojovat speciálními prostředky, jedním z nich je titulní předmět - ocarina. Jak název napovídá, má schopnost hrát si s časem, sem tam si díky ní přehodíte den na noc, občas přičarujete zpět kameny atd. Avšak to není jediný moment, kdy si hrajete s časem. V určitém bodě příběhu dostanete možnost cestovat mezi malým Linkem a o něco starším Linkem. Zcela upřímně tohle mě asi překvapilo za všeho nejvíce, protože jsem si předem o hře nic nezjišťoval a od hry z roku 1998 bych takové vychytávky nečekal. Ne, že by se prostředí nějak značně měnilo, ale věřím že lidem, co to v té době hráli, tak to vzalo dech.

Před

Po

S časem tu jsou spojeny i některé hádanky, tudíž to není funkce jen tak pro nic za nic, ale má svůj účel nejen v příběhu, ale i v hratelnosti. Sbírání důležitého vybavení napříč časem a prostorem je docela zábavné, ale občas mě to dokázalo pěkně potrápit. S tím vlastně souvisí i zadávání úkolů, které tu vlastně není. Po dialogu s postavou musíte vyčíst z titulků a jejich barevného označení kam jít nebo co udělat, no a musím se přiznat, že tohle mi občas pěkně hnulo žlučí. Nevím, jestli je to tím, že jsem opravdu tak tupý, ale občas jsem vůbec neměl tucha kam jít. Nejvíce mi ale bouchla hlava, když jsem z videí zjistil, jak získat některé nepovinné předměty.

Každopádně mi tyhle mnou zaviněné chyby nezabránily pochopit, proč je to jedna z nejlépe hodnocených her vůbec. Skvěle zpracované dungeony, u kterých jde vidět, že mají základy v původních 2D Zeldách. Na tu dobu velice příjemná hratelnost, která mimochodem (pokud vím správně) přinesla jako první používání při soubojích lock na nepřítele, a tuhle fíčuru hry používají dodnes. Pohádkový soundtrack, který dokonale doplňuje atmosféru jednotlivých lokací. Zkrátka je to tu toho spousta, co vás nadchne a jenom málo věcí, které popudí.

Na konec bych chtěl asi říct, že pokud budete mít možnost si tuto hru zahrát, tak si ji zahrajte. Určitě to není nejlepší hra všech dob, to je spíš jen ten americký entuziasmus, ale kvalitní hra to rozhodně je.