Diablo II – nejoblíbenější ničitel myší

Jelikož bylo Diablo II hrou měsíce, rozhodl jsem se k němu něco málo napsat. Ačkoliv bych to možná dělat neměl, neboť nejsem tak velikým odborníkem a fanouškem jako někteří jiní jedinci, se kterými se občas setkávám. Fanoušci Diabla II jsou každopádně docela dost velká skupina lidí. Například jsem osobně face to face nikdy nenarazil na fanouška Castlevanie nebo Silent Hillu (pouze online). Zato milovníků Diablo II znám celou řadu.

S některými z nich je to tak trochu složité. Když hru rozehrajete, splníte prvních pár questů, třeba i zvládnete odehrát celý první act a porazit prvního bosse, budete mít za sebe radost a půjdete se nějakému fanouškovi Diabla II pochlubit:

„Porazil jsem prvního bosse.“

A v tu chvíli to přijde:

„Prvního bosse? Pcha! Já jsem jen za dnešek dohrál Diablo II patnáctkrát, přičemž hned několikrát na Nightmare a několikrát na Hell. Pro mě to byla brnkačka, protože všechny moje postavy mají úroveň 99! Heč!“

A po chvíli se dozvíte, že blbě investujete body do atributů a skillů a celej váš gear stojí za prd!

Snad se teď fanoušci Diabla II neurazili, že si z nich malinko utahuju, ale faktem je, že je to celé strašná nerdovina. No fakt! Ač je tahle hra známá tím, že je to "tupá klikačka", kde vám brzy odejde myš nebo dostanete karpální tunel (a obojí se skutečně stát může), je za tím vším spoustu vědy: jak správně hrát za postavu XYZ s buildem ABC, jaké itemy se kdy a kde hodí, jak se dají vylepšovat za pomocí run a jiných věcí, jak investovat body do atributů postav a skillů v tzv. skill tree, jak sehnat resistence proti chladu, ohni, bleskům, jedům a tak dále. A jsou tací, kteří se v tom dobře vyznají a ví, co dělají.

Každopádně to vezmu od začátku. Diablo II je pokračováním akčního RPG jménem Diablo (možná jste o téhle hře někdy slyšeli). Zatímco první díl byl značně minimalistická záležitost, dvojka už je daleko komplexnější, košatější a rozsáhlejší. Přibyla do ní celá řada nových herních mechanismů a nápadů.

Bohužel (nebo bohudík, záleží na úhlu pohledu) je pokračování z velké části zaměřené na multiplayer. Zatímco první díl byl spíše singleplayerový a multiplayer se vyskytl spíše proto, aby se neřeklo, u druhého dílu je to přesně naopak.

Multiplayer je tu cítit skoro na každém kroku. Kupříkladu už není možné ukládat pozice. Žádný save a load. Místo toho se ukládá jen vaše postava (tj. její expy, level, atributy, skilly, questy atp.). To znamená, že při spuštění hry vždy začínáte v táboře. Všechna monstra a cokoliv, co jste vymlátili, se kompletně obnoví a veškeré itemy, co jste někam pohodili, se smažou (kromě těch, co máte v inventáři a v truhle).

Ale nemusíte se bát, že byste se uchodili k smrti. Po celém světě jsou roztroušené teleporty, neboli waypointy. Když nějaký naleznete, můžete jej aktivovat a přes něj se pak teleportovat na jiný libovolný waypoint. To je opět velice multiplayerové, protože se tak hráči můžou rychle sejít na nějakém místě.

Multiplayerová je v podstatě i smrt. Když umřete, hra nekončí. Místo toho se spawnete v táboře a můžete hrát dál, jako by se nic nestalo, akorát všechny vaše předměty a zlaťáky zůstanou tam, kde jste umřeli, a musíte si je jít znovu posbírat. Ve více hráčích vám vaše věci může někdo pohlídat, ale v singleplayeru je to docela otrava. To už je snazší skočit do hlavního menu a znovu loadnout vaši postavu, neboť její mrtvola i s itemy se objeví v táboře. Za kouzelníka se však celá hra stává značně triviální, protože smrt ničemu nijak nevadí. Naopak se vám ještě zadarmo dobije mana a zdraví, takže se ihned můžete jít pomstít.

Průběh hrou je složen ze čtyř různých částí (z tzv. actů). V každém máte nějaký hlavní tábor, ve kterém začínáte. Kromě vás tam obvykle žijí různé další postavy, které vám mohou dávat questy, nebo prodávají/vykupují výbavu (zbraně, lektvary atd.). U některých si můžete najmout AI pomocníka.

Kolem tábora je pak k dispozici rozlehlý svět plný monster, dungeonů a různých zajímavých míst.

Každý act se odehrává v jiném prostředí. Zatímco první je podobný Diablu jedničce, druhý už jde trochu dál a nebojí se víc experimentovat. Odehrává se totiž v prostředí Egypta. Třetí nás zavede do džungle a čtvrtý je pochopitelně zasazen do pekla.

Někteří nadávají, že dvojka postrádá atmosféru prvního dílu, což je do jisté míry pravda, na druhou stranu to má aspoň svůj vlastní specifický nádech. Tak jako tak se mi všechny acty vizuálně i atmosférou celkem líbí. Myslím, že mají zajímavý, osobitý styl a jsou velice nápadité.

Další důležitá novinka je také skill tree. V podstatě jsem se ho v tomhle textu už dotkl několikrát, ale o co vlastně jde? Zatímco v jedničce byla daná kouzla, ve dvojce má každá postava tzv. skilly. Pokud hrajete za kouzelníka, stávají se skilly synonymem pro kouzla. Nicméně, jiné postavy mají jiné skilly. Paladin má třeba Berserk, necromancer může oživovat mrtvé, aby mu pomohli v boji, a tak dále. Jednotlivé skilly jsou roztříděné do stromů, kde se různě větví, a vy si můžete vybrat tzv. build, tedy zaměření, kterým skilly chcete vést. Můžete být třeba kouzelník specializovaný na ledová kouzla, na ohnivá nebo nějaká jiná. Ovšem je potřeba tímhle směrem jít hned od začátku a držet se ho. Anebo ne? Nevím, nejsem expert :).

Tyhle věci však zmiňuji jen tak pro úplnost, protože všichni přece ví, jak Diablo II funguje a jaké jsou jeho herní mechanismy.

Ještě si tedy dovolím zmínit jednu věc, která je dle mého názoru mírně otravná. Tou je extrémní rychlost. Vše se prostě odehrává přespříliš rychle. Nepřátelé odněkud rychle vyletí, rychle vás obklíčí a rychle útočí. Váš úkol je být také rychlý a neustále si dávat pozor. Vteřina nepozornosti a jste mrtví. Někdy odněkud vyběhne tzv. champion monstrum a zabije vás na jednu ránu. Ani nevíte, jak se to stalo, protože se to vždycky odehraje během vteřiny. A opět se jedná o určitý multiplayerový prvek, protože hry ve více hráčích jsou obvykle orientované na rychlost, akčnost a spád...

A jaký je můj osobní názor na Diablo II? Inu, jsem bohužel jeden z těch lidí, co mají prostě mnohem raději první díl. Dvojku respektuji, vidím její kvality, chápu její nadčasovost a oblíbenost do dnešních dnů. Dokonce chápu i její význam ve světě PC her obecně. Jenže jednička je prostě srdcovka.

Takže tak!

Nyní bych se ještě rád podíval na datadisk:

Lord of Destruction

Tento datadisk je natolik oblíbený, že ho téměř všichni vnímají jako pevnou a neodmyslitelnou součást Diabla II a je naprostá samozřejmost, že to budete hrát s ním. Lord of Destruction přináší pátý act, který příběhově navazuje na původní hru. Diablo je sice poražen, ale nyní je nutné ještě zničit Baala.

Pátý act přináší severské prostředí plné zasněžených plání a ledových jeskyní. Tvůrci to dokonce pojali tak epicky, že se rozhodli zakomponovat do hry filmový soundtrack, který zvýrazňuje krásu a krutost drsné zimy.

Bohužel, tento datadisk moc v lásce nemám. Problém opět tkví v příliš velkém důrazu na multiplayer. V první části musíme vybít obrovské bojiště plné monster a zničit jejich obranu, tedy věže, barikády, katapulty a další. Místy mi to více připomínalo Warcraft než Diablo. Těch monster je tolik, že byste tam nejraději poslali celou jednotku. Ale ne! Opravdu jste nuceni to vybít s jednou jedinou postavou.

Umím si představit, že tahle RPG verze Serious Sama musí být zábavná právě tehdy, když to děláte ve více lidech. Pro jednoho hráče to ovšem je strašně zdlouhavá dřina. Navíc mi připadalo, že tvůrci uměle navyšují délku hry pomocí copy paste, kdy se třeba desetkrát opakuje stejná pasáž složená ze zákopů, obranných věží, táborů, katapultů a hromady monster. A nejhorší je, že to opravdu musíte projít celé naráz, protože waypointy jsou hrozně daleko od sebe. Nezapomínejme, že tady nejde ukládat pozice a vypnutí hry všechny nepřátele kompletně obnoví.

Jako jo, je to krásný datadisk (hlavně vizuálně a hudebně), ale pro jednoho hráče mi to připadá jako přespříliš megalomanské.

Tím se dostáváme na samotný závěr. Jaké je tedy Diablo II? Podle mě jde o nesmrtelnou záležitost. Mému srdci je sice mnohem bližší díl první, to přiznávám zcela otevřeně, ale rozumím tomu, odkud se bere ta veliká oblíbenost dílu druhého. Je to jedna z her, které se možná budou hrát i za padesát let. Ne jen hrát, ale dopodrobna rozpitvávat každý její aspekt.