Silent Hill 4 – Duchařský horror

Když už jsem dohrál první tři díly Silent Hillu, říkal jsem si, že rovnou dorazím ten čtvrtý. Koneckonců je to poslední díl vytvořený původním týmem Team Silent.

Přiznám se, že to pro mě nebyla taková novinka, protože ve skutečnosti jsem Silent Hill 4 hrál už před mnoha lety, ale nedohrál, protože jsem ho malinko pokazil a nechtěl se mi znovu rozehrávat. Říkal jsem si, že se k němu časem vrátím, třeba za pár let. A to se také stalo. A tentokrát jsem ho úspěšně dohrál!

Čtvrtý díl je značně kontroverzní a dělí fanoušky Silent Hillu na dvě skupiny: jedny, kteří jej naprosto milují, a druhé, kteří jej naprosto nesnáší. A důvodem je, že je výrazně odlišný od zbytku a mění mnoho zažitých pravidel.

Nejdříve ale povím něco málo k příběhu. Ten je tentokrát opravdu pozoruhodný. Druhý a čtvrtý díl mají podle mě v rámci celé série nejzajímavější příběhy, které jsou značně psychologicky zaměřené. Každopádně, děj je tak trochu propojený i s předchozími díly a odkazy na ně uvidíte na spoustu místech.

Hrajete za chlápka jménem Henry Townshend, který žije v bytovém komplexu South Ashfield Heights, konkrétně v bytě číslo 302. Henryho začnou trápit noční můry a postupně zjistí, že s jeho bytem něco není v pořádku. Přestane fungovat telefon, okna nejdou otevřít, vše je mimo provoz a hlavně - to je asi největší nepříjemnost - dveře ven z bytu jsou zamčené a omotané řetězy. Nikdo tedy nemůže dovnitř ani ven. Skoro jako by ten byt existoval v odlišné realitě než zbytek světa.

Henry však přijde na to, že se v jeho koupelně objevila zvláštní díra ve zdi. Vleze do ní a... Zjistí, že vede na různá místa, jako jsou stanice metra, les, obchoďák, věznice a tak dále.

Henry si také brzy uvědomí, že po něm jde tajemný muž a sériový vrah jménem Walter Sullivan. Musí tak postupně odhalit, co se vlastně děje, kdo je Walter zač a jak to celé souvisí s jeho bytem č. 302.

Do svého bytu se každopádně budete z jednotlivých lokací pravidelně vracet, abyste si tam doplnili zdraví, uložili hru (ano, tentokrát nelze ukládat libovolně, ale pouze u sebe v bytě) a také použili bednu, co funguje jako inventář (Henry u sebe může mít pouze omezený počet předmětů).

Váš byt vám bude dávat pocit bezpečí a jistoty. Prostě je to váš milovaný domov. Jenže tvůrci vám tohle dopřejí jen do půlky celé hry, a pak vám tohle skvělé místečko vezmou. Ne že byste se do bytu už nemohli vrátit, to ne. Stále si tam potřebujete ukládat hru a předměty do bedny... Jenže za prvé se tam přestane doplňovat zdraví a za druhé tam začne strašit. No fakt!

Například se spustí televize, začnou mlátit okna, změní se obrazy na zdech nebo zjistíte, že ve vaší ledničce žije zombie kočka. Pokaždé se stane něco jiného a vy nikdy nevíte, co to bude tentokrát. Proto se také může stát, že vaše křeslo bude posedlé duchy, a když se k němu přiblížíte, bude vám dávat damage a nedostanete se ke knize, abyste si uložili hru. A co teď, že? Nebo zjistíte, že ze zdi vylézá duch a nemáte se ho jak zbavit. Ani hity od kapely Kryštof ho neodradí!

Veškeré duchy musíte vymýtit, jinak nepřestanou otravovat. Jsou dva způsoby, jak tohle provést, a to buď zapálením svaté svíce (The Holy Candle) nebo pomocí svatého medailonu (Saint Medallion). Tyhle předměty vám však začnou strašně rychle docházet, jelikož jsou velice vzácné.

Z toho všeho plynou dvě věci. Za prvé, Silent Hill 4 je výrazně obtížnější než předchozí díly, a za druhé je výrazně strašidelnější. Některé okamžiky jsou tak děsivé, že jsem si strachy skoro nacvrnkal do spodního prádla.

Bohužel je tenhle díl místy strašně frustrující a otravný. Tak 80 % času budete trávit utíkáním před duchy, kteří jsou strašidelní, nesmrtelní, nemůžete jim vlastně ani utéct, protože můžou procházet zdmi, a jediný způsob, jak se jich zbavit, je speciální meč, kterým je můžete připíchnout k podlaze. A těchto mečů je v celé hře hróóózně moc... (pět).

Je tu ještě celá řada herních mechanismů, které jsou podle mě hrozně špatné a způsobují, že je Silent Hill 4 docela utrpení dohrát do konce. U některých si říkám, že dobře zní jako teorie a určitě vypadaly originálně na papíře, když se herní designeři z Team Silent sešli u kulatého stolu a dávali dohromady první náčrty, jenže přímo ve hře - v praxi - jsou takové krkolomné a polovičaté. Nechci je popisovat detailně, protože to by bylo na dalších dvacet sedm stran a už tak jsem tu rozpitval hodně věcí, takže jen konstatuji, že některé nápady jsou fakt... nedomyšlené.

Mimo některé netradiční nápady je to však starý dobrý Silent Hill. Z bytu se můžete dostat na různá místa - třeba do stanice metra, do lesa nebo do obchoďáku - a tam se odehrává klasický Silent Hill, kdy bojujete s monstry, řešíte různé puzzly, prozkoumáváte okolí a tak dále. Tentokráte však nemáte ani baterku, ani rádio vydávající statický zvuk, když jsou poblíž monstra.

Kdybych to měl nějak shrnout, rozumím tomu, proč je Silent Hill 4: The Room tak kontroverzním dílem série. Obsahuje plno novinek, několik skvělých nápadů a zajímavý příběh, přičemž jde možná o nejstrašidelnější díl série vůbec. Jenže na druhou stranu je místy příliš obtížný, ba přímo neférový. Pracuje s celou řadu nápadů, které na papíře zní krásně, ale v praxi bohužel nefungují, a které bohužel zvyšují hráčskou frustraci. Když se nad tím vším navíc zamyslím, je tenhle Silent Hill zvláštní po všech stránkách. Nějakým způsobem mě to až fascinuje.

A teď vyvstává zásadní otázka: Mohu tenhle díl série doporučit? Inu, klidně můžu, ale máte jen dvě možnosti, co se stane. Buď se vám bude hrozně moc líbit a budete ho milovat, nebo ho budete nesnášet. Nic mezi tím. Každopádně funguje i samostatně a dá se hrát bez znalostí předchozích dílů, takže asi tak.

Mimochodem, nedávno vyšel na GOGu!