Silent Hill 2 – Freudovské peklo

Neustále jsem v různých herních časopisech a na různých místech narážel na sérii Silent Hill (1999) a zvláště vynášená do nebes byla dvojka (2001), která je podle některých dokonce nejlepší hrou pro Playstation 2. A tak jsem si říkal, že je nejvyšší čas si tohle hororové dílko od japonské společnosti Konami vyzkoušet. Obzvláště proto, že vyšlo také pro PC.

Každopádně, když se řekne hororová hra, jak byste si ji představili? Možná by to chtělo nějaký strašidelný hrad plný ponurých chodeb, děsivých a ošklivých monster, co na vás vybafnou na každém kroku, a vlhkých podzemních stok, kterými budete bloudit se slabou vynechávající baterkou.

Inu, Silent Hill na tohle jde malinko jinak. Na pohled je to pochopitelně celkem běžný horor. V jedné části hry musíte třeba projít bytový komplex a prohledávat jeden byt za druhým. Je tu spousta chodeb, kde nedohlédnete na konec, protože je pohlcuje tma. Všechno je špinavé, rezavé, a v každém bytě je nepořádek. Vše je opuštěné a pomalu se rozpadá.

Ježiš, to je zase nepořádek! Teď abyste uklidili!

Silent Hill je však zároveň psychologický horor. Děsivé zvuky, temnota a monstra, která na vás můžou vybafnout za každým rohem... Nic z toho není tak strašidelné, pokud stále platí pravidla logiky a stále si udržujete zdravý rozum. Ovšem, když najednou realita přestane dávat smysl, tak to je teprve opravdu strašidelné!

Pojďme se ale chvíli podívat na příběh. Ten je na první pohled prostý - hlavním hrdinou je James, kterému se stalo v životě neštěstí. Jeho manželka Mary před třemi lety zemřela na nevyléčitelnou nemoc. A tak zůstal sám. Po třech letech však obdržel dopis z města Silent Hill. Mary tvrdí, že ve městě je - živá a zdravá - a čeká tam na něj.

James neváhá, nasedne do auta a vydá se do Silent Hillu, aby tam Mary našel. Jenže ouha, celé město se zdá být opuštěné, zahalené do husté mlhy a plné ošklivých monster. Když už James potká nějakého živého člověka a snaží se z něj dostat nějaké informace, zjistí, že rozhovory jsou podivné, nikam nevedou a vyvolávají spíše víc otázek než méně.

A tak se James snaží odhalit veškerá tajemství, která město skýtá. Každopádně děj této hry je také psychologický. Celé město Silent Hill je totiž ve skutečnosti něco jako metafora na Jamesovu vlastní mysl. Je to zhmotnění jeho strachu, viny, smutku, deprese, samoty, sexuální frustrace a nejrůznějších traumat. A to je zajímavé, protože na rozdíl od jiných hororů, kde po vás jdou zombie, protože vypukla apokalypsa, nebo hororů, kdy svět zamořili démoni z pekel, má tenhle skutečnou hloubku.

Tu máš ty obludo jedna! Přestaň být moje zhmotněné trauma a sexuální frustrace!

Na Youtube je spoustu videí, která se snaží děj různě rozebrat, analyzovat, interpretovat, co která věc znamená a obvykle jsou dvě hodiny dlouhé, přičemž děj rozebírají z pohledu filozofie, alchymie a Freudovské i Jungovy psychologie. To je samo o sobě důkazem, že děj lidi fascinuje i téměř po těch dvaceti letech od vydání. A skutečně - děj je opravdu velice silný a emocionální.

Kromě toho má děj více různých konců. Ve hrách, kde se vyskytuje více konců, jsou obvykle tyto konce dané nějakými konkrétními volbami přímo ve hře, kde se třeba za pomocí dialogy rozhodujete, co bude dál. Avšak v Silent Hill 2 daný konec záleží na tom, jakým stylem hrajete. Jak často používáte lékárničky, jak často mluvíte se kterou postavou, jaké dokumenty v inventáři pravidelně pročítáte a tak dále. To je docela zajímavý prvek.

Ještě se však vrátím k tomu, jak je Silent Hill hororový, protože je až fascinující, jak tvůrci pracují s detaily, aby vás vyděsili. Nejlepší je právě ta pasáž, kdy procházíte bytový dům. Jdete chodbou a zkoušíte různé dveře. Vlezete do nějakého bytu. Uvnitř je nepořádek - knihy poházené po zemi, převrácený stůl, nějaké bedny naskládané na hromadě, kuchyně je celá rezavá a vana v koupelně je plná nějaké hnědé břečky. Nacházíte záhadný deník, kde se dozvíte více o pozadí příběhu, tak si ho pročtete. V dalším bytě najdete mrtvolu, co kouká na televizi, a na pozadí hraje podivná hudba. Je to takový ambient, co je částečně strašidelný a částečně vás psychicky znepokojuje, protože je v tom taková podivná směsice industriálních zvuků a skřeků. Creepy as fuck. Do třetího bytu ani nechcete vejít, protože se už bojíte, co tam zase na vás vybafne.

V žádném hororu nesmí chybět špinavé záchodky

Paradoxně se nejvíce bojíte hlavně vlastní představivosti, protože vždycky, když jsem se děsil, že se něco stane, nebo odněkud na mě něco vyskočí, tak se to naštěstí obvykle nestalo. Je to vlastně až vtipné, že se většinu času při hraní dost bojíte jít za roh, přitom žádné nebezpečí ani nehrozí. Většina monster je tak pomalá, že je můžete klidně obejít a ignorovat. Já jsem si dokonce hodně šetřil munici, protože jsem se bál, že se časem objeví nějaké extrémně silné a nebezpečné monstrum, na které toho střeliva bude nutné trochu více. To vedlo k tomu, že jsem skoro všechno ubil kovovou trubkou. Není divu, že podle statistik na konci hry jsem zastřelil jen 8 monster a 123 jsem umlátil tyčí.

Každopádně, abych popsal všechny věci, kterými se vás tvůrci snažili postrašit, psychicky vydeptat, znepokojit, navést pocity paranoie, paniky a nebezpečí, musel bych o tom napsat knihu. A místo toho vám prostě jen doporučím, abyste si to zahráli, protože ani sto popisů nevyjádří, jaké to je, když to prožíváte.

Za zmínku ještě stojí, jak se tvůrcům podařilo zachytit nálady hlavního hrdiny Jamese za pomocí různých zvuků a hudby. Někdy se třeba stane, že James odhalí nějaký detail o sobě samém nebo se mu stane něco smutného a to změní jeho náladu. Je tu třeba hudba, která vyjadřuje, že James je dezorientován, v šoku, totálně psychicky na dně... A tato hudba hraje na pozadí dál, i když vlezete do mapy, do inventáře nebo třeba do hlavního menu. Opravdu zajímavý detail, který ve výsledku dělá hodně.

Na jednom z hrobů je vaše jméno... Spooky!

Aby tato recenze neměla sto stran, pojďme si ještě probrat některé zajímavé herní prvky. Silent Hill 2 je spíše adventura a je zaměřen převážně na prozkoumávání prostředí, čtení různých zápisků, deníků a textů. Dále se tu sbírají různé předměty, co se používají na různých místech. Obvykle je to buď klasické hledání klíčů, nebo se také často vyskytuje prvek, že musíte najít tři různé předměty, někam je donést nebo je někam nastrkat, abyste si otevřeli cestu dál, popřípadě získali nějaký další předmět.

Kromě toho se tu vyskytuje spoustu hlavolamů, kdy musíte něco nějak seřadit nebo něco někde zjistit. Zajímavostí je, že si na začátku celé hry můžete zvolit obtížnost akce a puzzlů zvlášť, což je dobře, protože třeba já nejsem úplný fanda příliš složitých hádanek, neboť někdy bývají malinko frustrující.

Akce tu obecně hraje spíše druhé housle. Jak už jsem řekl, spoustu monster můžete prostě obejít a ignorovat. Ke konci však začne přibývat různých boss fightů.

There was a hole here. It's gone now. Tajemná věta, kterou fanoušci analyzují i dvacet let od vydání a tvůrci k ní dávají jen velice neurčité nápovědy.

Musím pochválit technickou stránku. Silent Hill 2 stále vypadá velice dobře - místy mě i překvapilo, jak jsou postavy propracované a mají reálně vypadající obličeje. Stejně tak jsou tu celkem propracovaná dynamická světla, kdy baterka osvítí určitou oblast a různé osvětlené věci vrhají stíny... Takový Doom 3 se tímhle pyšnil až v roce 2003 a považovalo se to tehdy za revoluci, ale Silent Hill 2 to evidentně uměl už dřív. A dobře se na to kouká i dnes po dvaceti letech.

Já jsem si každopádně potvrdil přesně to, co říkají herní časopisy - fakticky! Silent Hill 2 je naprostá bomba, aspoň mezi psychologickými horory. Silent Hill 2 je nejenom strašidelný tak, že se budete bát jít v noci na záchod, ale zároveň vypráví vážný příběh za pomocí různých metafor. Rozhodně to stojí za to!

Mimochodem, Director's Cut verze má v sobě ještě navíc něco jako krátký datadisk Born from a Wish, kdy hrajete za jinou hlavní postavu. Je to stejný příběh, ale z pohledu někoho jiného. A přestože jde o krátký zážitek, i tak to stojí za to. Plus to odhalí další detaily z příběhu obecně.