Posel Smrti – česká hororová adventura

V roce 2003 vydala česká společnost Unknown Identity hororovou adventuru jménem Posel smrti, kterou ve své době spousta lidí považovala za nejlepší českou adventuru všech dob. A některým to zůstalo dodnes. Není divu – byla to vlastně jedna z prvních českých, skutečně vážných adventur. Předtím vycházely jen humorné záležitosti jako Polda, Horké léto a další, takže když se najednou objevil Posel smrti, bylo to tak trochu jiné.

Každopádně v zahraničí takový úspěch hra neměla a hodnocení se točilo kolem 60 %, z čehož plyne jediné: češi bývají k českým hrám trochu benevolentnější a leccos jim odpouští. Nicméně tohle je asi všude, kde mají nějaké svoje místní hry.

Otázkou ale je - zaslouží si Posel smrti označení „Nejlepší česká hra“, nebo aspoň „Nejlepší česká adventura“? Ne kvůli své vážnosti, kterou vyčnívá nad zbytkem humorných adventur, ne kvůli své „českosti“, ale prostě proto, že je to dobrá adventura? Inu, nezbývá, než Posla smrti rozebrat dopodrobna.

Samuel nemá příliš pudu sebezáchovy. Každou chvíli narazíte na něco, co vás může zabít. V tomhle případě Samuel nakoukl do otvoru ve zdi, ze kterého vystřelil bodec. Trefil ho přímo do oka, prošel mozkovnou a vyšel ven z druhé strany. Nezbývá, než nahrát uloženou pozici.

Posel smrti je tedy hororová adventura, která se odehrává někde v Anglii kolem roku 1980 (ačkoliv prostředí, kde se stále jezdí v kočárech, mi na tenhle rok vůbec nesedí). Děj se točí okolo šlechtické rodiny Gordonů. V intru vidíme Williama Gordona, který píše dopis Samuelovi, ve kterém ho prosí, aby se vrátil na své rodné panství. Pak se ale něco stane… Vidíme Williama, jak padá z okna věže své pracovny.

Následně se dozvídáme, že skonal, a pak už jenom hrajeme za mladého šlechtice Samuela Gordona, který se po dvanácti letech vrátil domů na své rodné panství, aby se naposledy rozloučil s Williamem na pohřbu. Ovládání dostaneme do ruky poté, co obřad skončí.

Všichni jsou přesvědčení, že William spáchal sebevraždu. Ale Samuelovi se to celé nějak nezdá a začne se v tom rýpat a zjišťovat, co se vlastně stalo. Ukáže se, že je to celé trochu jinak, než by se mohlo zdát. Postupně se na panství začnou dít divné věci, za zvláštních okolností začnou umírat další lidé… A u toho se ještě dozvíme, že Samuel má za sebou tragickou minulost. Důvodem, proč se z panství odstěhoval, byl požár, při kterém zahynula jeho žena.

Mimochodem, panství, na kterém se Posel smrti odehrává, i hrad, ve kterém žije rodina Gordonů, se jmenuje Black Mirror. Heh, to je ale zvláštní název, co? To nikomu nepřipadá divné? Černé zrcadlo...? Proč? Název se každopádně ujal i jako oficiální název zahraniční verze Posla smrti.

Během hry budete pročítat hromady starých kronik...

Když jsem před lety dostal krabicovou verzi Posla smrti k Vánocům (CDéčka mám do dnes), měl jsem radost. Hra mě vtáhla, dostala se mi pod kůži, bavila mě a vůbec. Nicméně po letech, kdy jsem jí dohrál ještě několikrát (a před psaním této recenze jsem si ještě dal repete), jsem si všiml, jak slabý Posel smrti v některých ohledech je.

Osobně bych si přál, abych mohl Posla smrti jen a jen chválit a potvrdit, že je to nejlepší česká adventura všech dob. Jenže… Stejně jako The Longest Journey je ukázkou toho, jak má vypadat dobře napsaná hra, Posel smrti je opakem, tedy ukázkou toho, jak se scénář psát nemá.

Příběh hry je totiž zajímavý, propracovaný a ihned vás zaujme, jenže zároveň je naprosto šíleně nedomyšlený. Je tu celá řada zápletek, které ale nevedou ve skutečnosti vůbec nikam, a příběh na ně nedává žádnou uspokojivou odpověď. Když už odpověď na nějakou otázku dává, tak to vyvolá otázky další. Je tu hromada detailů, které buď nedávají smysl, nebo jsou totálně nelogické, a celý děj to naprosto shazuje.

Jsou tu situace, kdy ani nevíte, co vlastně děláte a proč. Ono se ukáže, že to nakonec je řešení, ale to prostě nevíte. Celou dobu to děláte celkem naslepo.

Řešit se také bude celé řada hádanek… V tomhle případě je nutné otevřít tajný vchod do hrobky (sice vůbec nevíte, co děláte, ani že to povede k otevření tajné chodby, ale whatever).

Navíc jsem přesvědčen, že tvůrci se měli rozhodnout od začátku, jestli to bude reálná adventura, kdy všechny podivné věci budou mít nakonec své logické vysvětlení a veškeré nadpřirozeno bude jen naznačované jako takové mystické cosi, nebo možnost B, kdy to bude obsahovat nadpřirozené prvky, takže tam budou duchové, vlkodlaci a různé věci.

Tvůrci se však rozhodli pro to nejhorší – bude to reálné tak napůl a napůl budou některé věci zcela nadpřirozené. A ve výsledku to podle mě úplně nefunguje.

Děj taky obsahuje také takové to klišé, které se vyskytuje poměrně běžně v různých příbězích – tj. hlavní hrdina je chytřejší a lepší než detektiv a dovede vypátrat ve stejném čase daleko více věcí. Detektiv je však úplně mimo a na věci, které jsou evidentně podezřelé, reaguje: „Ale to vůbec nic nemusí znamenat.“ To je bohužel dost mimo realitu. Když jsem se před lety zúčastnil kurzu tvůrčího psaní, použil jsem podobný motiv v jedné své povídce a všichni mi na to dali palec dolů. Nejdříve mě to naštvalo, ale po čase mi došlo, jak absurdně to v ději působí, a že mají vlastně pravdu.

I postavy jsou napsané trochu zvláštně. Vlastně o nikom nic nevíme. Ani o Samuelovi… Co je vlastně zač? Co je jeho práce? Co studoval? Co má za koníčky? Nevíme nic. Je to úplně prázdný charakter.

Občas narazíte na místního detektiva, který řeší to samé, co řešíte vy, ale na rozdíl od vás je hloupý, přehlíží detaily a ignoruje fakta. Poměrně běžné příběhové klišé.

Když to shrnu, je Posel smrti neuvěřitelný – a tím nemyslím neuvěřitelný v pozitivním slova smyslu. Mám na mysli to, že jsem příběhu často prostě nevěřil.

Nechme ale scénář scénářem a podívejme se na to, jak se hraje jakožto adventura. Posel smrti obsahuje pár herních mechanismů, které jsou mírně nezvyklé. První je o tom, že nepotřebné věci v lokacích postupně mizí. Např. na zdi visí obraz. Kliknete na něj a hlavní hrdina popíše, kdo na obraze je. Kliknete podruhé a on zmíní dalších pár zajímavosti. A pak obraz přestane být aktivním místem ve scéně, tedy nelze na něj už znovu kliknout.

Díky tomu v každé lokaci zbudou jen ty důležité věci, které budeme potřebovat později. Svým způsobem to hru usnadňuje, ačkoliv si umím představit, že by to někomu mohlo vadit, neboť to trochu snižuje interaktivitu a živost prostředí.

Vyskytuje se zde i všemi kritizované pravé tlačítko na myši. Pravé tlačítko na myši představuje něco jako „hlubší prozkoumání“, ale funguje to jen někdy. A „někdy“ znamená tak 5x za celou hru. A to je otravné, protože celá řada zákysů je způsobena tím, že prostě zapomenete pravé tlačítko používat. Máte třeba křoví a hlavní hrdina při kliknutí levým tlačítkem řekne: „V keři nic není!“ Ok… ale při kliknutí pravým řekne: „A hele, něco tam je!“, ohne se a sebere to. Hmm… No, není to úplně nejlepší adventurní mechanismus, to vám povím.

Poslední zajímavost – některé předměty lze brát, až jsou potřeba. To není v adventurách moc běžné. Kliknete na kladivo a hlavní hrdina jen řekne: „Kladivo,“ ale nesebere ho. Prostě ho nechá být. „Sebratelným“ se stane teprve tehdy, až narazíte na místo, kde byste ho mohli potřebovat. A tak se pro něj musíte vrátit. Opět, jedna z těch věcí, která by mohla některým hráčům vadit.

Některá místa jsou skutečně děsivá.

No, a teď se konečně dostávám k tomu úplně nejhoršímu v celém Poslovi smrti. Někdy se stává, že něco od někoho potřebujete. Třeba se zeptáte místního kněze, aby vám něco našel ve staré kronice. A on že teda jo, ale musíte přijít později. Přijdete později: „Otče, už jste se podíval do kroniky?“ a on na to: „Ještě ne, můj synu, musíte být trpělivý.“

Aha. Tak odejdete z lokace a vrátíte se, zeptáte se ho znovu, ale furt nic. Projdete hromadu různých lokací, kde se nic neděje. Pokecáte s postavami, se kterýma si už nemáte co říct. Vrátíte se ke knězi… furt nic. Zeptáte se ho tak 200x, až pak vám pak najednou teprve dá informaci, kterou potřebujete. Ježiši, jak je tohle naprogramovaný? Je to o tom, kolikrát se ho zeptáte? Nebo je tam nějaký čas, který musí uběhnout? Nebo je to počet lokací, které musíte projít? Nebo je to nějaká konkrétní věc, kterou musíte udělat? Nikdy jsem nedošel na to, co na to má vliv. Možná je to náhodně.

Nicméně kromě těchto podivných mechanismů se to jako adventura hraje docela dobře a celkem to baví.

A abych jen nenadával, musím pochválit hororovou atmosféru. Pochopitelně – tvůrci deklarovali, že je to hororová hra, a ona skutečně je. Spoustu míst je ponurých, tichých, temných, děsivých. Obvykle to podtrhnou ještě zvláštní zvuky nebo nevýrazná hudba na doplnění atmosféry.

Tahle kaple je hezká, ale vzhledem k tomu, že ve hře není příliš často nadpřirozeno, tak vás to nutí ptát – kdo ji sakra postavil a jak?

Verdikt:

Posel smrti je celkem vydařenou adventurou, ale z velké části záleží na tom, jak velkou důležitost klade hráč na příběh. Pokud moc ne, tak se vám to může líbit a užijete si to. Pokud ale ano, budete mít možná problém s tím brát příběh vážně, neboť místy trochu hapruje logika. Velká škoda, protože si myslím, že to celé mělo potenciál být ještě daleko lepší. Já se k Poslovi smrti rád vracím – čas od času – ale vždycky mi příběh připadá o něco horší, než u předchozího dohrání. Obvykle si spíše užívám atmosféru a prostředí než děj. Nejlepší česká adventura to možná je, ale berme v potaz, že nemáme moc z čeho vybírat a hra sama o sobě zase tak výjimečná není.

Posla smrti prodávají gog.com a Steam pod názvem Black Mirror a lze si ho po zakoupení stáhnout v různých jazycích, včetně češtiny, angličtiny, španělštiny, němčiny a dalších. U španělštiny je bohužel přeložený jen text, nikoliv dabing.

Tak jo, to byl Posel smrti.