Doom II – jak na tom jsou datadisky

Dnes bych se chtěl podívat na pár datadisků, které oficiálně vyšly pro Doom II: Hell on Earth. Jelikož pro Doom II denně vznikají stovky fanouškovských projektů, které kvalitou a komplexností mnohdy překonávají původní mapy i se všemi datadisky dohromady, člověk by si mohl myslet, že není důvod datadisky hrát. Ale protože se jedná o oficiálně vydané projekty, které šly do distribuce a v dávných dobách jste si je mohli odnést z obchodu v krabici, zatímco dnes je spíše koupíte na Steamu, je stále na místě k nim mít jistý respekt.

Původně jsem si myslel, že shrnutí datadisků nacpu pod příspěvek o Doom II, avšak začalo mi to tady trochu bobtnat, až jsem došel k závěru, že by bylo lepší to rozdělit na dvě části a dát datadisky samostatně. Tak tedy jdeme na to!

Master Levels for Doom II

Tento datadisk přináší dalších 20 (+ jedna tajná) map pro Doom II. Svým designem odpovídají roku 1995, takže jsou vlastně celkem podobné jako originální mapy. Mají však několik špatných vlastností, které i na poměry roku 1995 byly trochu horší.

Master Levels se totiž snaží Doomu dodat jistou „adventůrnost“ - ve smyslu, že je občas potřeba trochu zapojit hlavu. Cesta mapou už není procházka od startu k exitu se zastávkou u nějakého toho klíče, ale tentokrát hráč musí objevit skrytý princip, jak se k exitu dostat. To zní hezky jako teorie. V praxi to však znamená, že se v každé mapě ztratím a dvacet minut v kuse se marně snažím zjistit, co dál, přičemž řešením je klíč schovaný v secretu nebo nějaká podobná hovadina. Výsledkem jsou místy značně otravnější a frustrující mapy.

Master Levels

Nemohl bych říct, že jsou to stoprocentně špatné mapy, ale osobně bych si odpustil designové experimenty a víc se snažil, aby se Doom opravdu hrál jako Doom. Nebo když už experimenty, tak aspoň nějaké pořádné, nápadité, zajímavé.

No Rest For The Living

Tenhle datadisk vyšel společně s BFG edicí Dooma, která obsahovala původní Doom a Doom 3 (+ všechny datadisky k Doom 3).

Datadisk NRFTL (skvělá zkratka) obsahuje 9 nových map a podle mého názoru velice povedených. Je to sice jednohubka, kterou člověk dohraje prakticky za dvě hodiny, ovšem jednotlivé mapy jsou designově precizně propracované. Nejsou příliš krátké, ani příliš dlouhé a hrají se velice příjemně.

Velice příjemně se mi hledaly také secrety, což se moc často nestává. Normálně mi připadají spíše nudné, nezajímavé a obvykle se mi nechtějí hledat, takže mapu ukončím, i když je nemám všechny nalezené. Tady jsem se je vydal hledal a vskutku, během chvilky jsem je měl všechny.

Podle Wiki byly jednotlivé mapy tvořené tak, aby se podobaly prvnímu Doomu, což se podle mě nepovedlo, ale neznamená to, že by No Rest For The Living byl špatný. Rozhodně stojí za to.

Perdition's Gate

Jestli jsem to dobře pochopil, tento přídavek pro Doom II, obsahující 32 nových map, vyšel zcela jako komerční produkt. Dá se říct, že se prodával v obchodech jako krabicovka. Podle všeho ho dala dohromady společnost Wraith Inc. a vyšel někdy v roce 1994.

Každopádně je volně ke stažení na MODDB. A tak jsem si ho stáhl a zahrál. Mapy nejsou vyloženě špatné, ale ani žádná super bomba. Víceméně průměr, ač občas se objeví i něco zajímavého či originálního.

Co považuji za velice líné, je, že tvůrci sice narvali do wadu úplně nové textury, čili nehrozí žádné nudné okoukané textury z Doom II, ovšem tak dvacet map v řadě je z velké části složená z takových vyblitých hnědých textur a la Quake. A přitom by v tomhle stylu stačily tak dvě... tři mapy.

Perdition's Gate obecně nic moc, ale tenhle boj v nicotě je fajn

Je tu pochopitelně i několik skutečně zajímavých míst. Za nejoriginálnější považuji tajnou - třicátou první - mapu. Tam jsou šílenosti, které jsem ještě nikde jinde neviděl. Třeba boj v bílé nicotě.

Jednotlivé mapy jsou každopádně velice krátké, a tak se to celé dá prolítnout cca za dvě až tři hodiny.

Hell To Pay

Společnost Wraith Inc., co vytvořila Perdition's Gate, má na kontě ještě jeden oficiálně vydaný počin. Řeč je o Hell To Pay z roku 1996. Po spuštění jsem si všiml, že je to Perdition's Gate velice podobné, a to jak level designem, tak i provedením, a dokonce obsahuje tu stejnou hudbu.

Hell to Pay obsahuje 32 map... a to je přesný počet, není to 30 + 2 tajné... Opravdu je nutno projít všech 32 map s tím, že patnáctá vede do třicáté první, třicátá první do třicáté druhé a ta následně do šestnácté.

Někdy prostředí vypadá zajímavě a originálně, než ale člověk zjistí, že se tenhle styl bude táhnout po zbytek hry.

Tak tohle je jeřáb... Pěkný.

Design map odpovídá zhruba roku 1996, čili není moc detailní a připomíná spíš původní Doom II mapy než to, co vzniká dnes. Na rozdíl od Perdition's Gate nejsou mapy tak krátké... Je tu i několik větších dvacetiminutovek, ovšem... Celé to způsobí trochu zvláštně.

Obvykle jsme v mapsetech pro Dooma zvyklí na to, že ze začátku se vyskytují spíše kratší mapy, a postupně se pak pohybujeme po delších, větších a propracovanějších. Nicméně v Hell To Pay je třeba řada krátkých map, pak přijde mapa č. 7 a ta je dlouhá. Oproti tomu mapy 20 až 30 jsou v podstatě všechny krátké a do deseti minut dohrané. Zkrátka, velikost map je tu trochu nezvyklá...

Obtížnost se nám trochu zvýšila, což je způsobeno hlavně nadužíváním Arch-vila na každém druhém místě.

A málem bych zapomněl, tvůrci do hry implementovali nové grafické kabátky pro některé zbraně a nepřátele. Kupříkladu démon Pinky vypadá jako nějaký podivný robot, Cacodemon se proměnil v létající oční bulvu, Mancubus je takové nepopsatelné cosi a Pain Elemental vypadá jako rosol, stejně jako Lost Souls. Jo a impové jsou také trochu jiní...

Místo plasmovky a BFG je tu modrý a červený trojzubec. A raketomet vypadá jako modrá trubka.

Chápu, že to má nějaký význam v rámci příběhu, který tento mapset zřejmě má, ale nevypadá to příliš vkusně a nejspíše by se bez toho celý datadisk obešel.

Obecně Perdition's Gate a Hell To Pay bych doporučil těm, kteří chtějí mít všechno, co má něco společného s Doom II a vyšlo to oficiálně, dohrané.

Takže to byly oficiální datadisky, které pro Doom II vyšly. Pochopitelně nezapomínejme ještě na Final Doom, což je sice oficiálně samostatná hra, ale pro mě osobně je to stále takový dvoj-datadisk pro Doom II. Ale o něm zase příště.