Dohráno: DOOM 64

Zatímco PC hráči byli v čase mezi hrami Doom 2 a Doom 3 odsouzeni ke konzumaci průměrných datadisků, a hráči konzoloví v témže období trpěli u vesměs zmrzačených portů (čest výjimkám), na majitele konzole Nintendo 64 čekalo překvapení. Jedinečná a konzoli na míru šitá verze pekelného běsnění, která vyšla v roce 1997 pod názvem DOOM 64.

Až do nedávna byl DOOM 64 pro PCčkáře dostupný pouze v podobě neoficiálních portů, ale spolu s vydáním novinky Doom Eternal došlo konečně i na oficiální konverzi. A hned vám prozradím, že po jejím dohrání prohlašuji DOOM 64 za regulérní trojku a Doom 3 z roku 2004 nadále považuji za zbytečný odklon od zavedených pořádků.

Celé to dává dokonalý smysl. Doom 64 totiž navazuje na Doom 2 podobně, jako na Doom 2 navazoval na jedničku. Žádné velké změny v konceptu se nekonají a hra pocitově jest Doomem. Četné změny kosmetické nedokáží zakrýt fakt, že opět hrajeme FPS akci na id Tech 1 (*) enginu, byť notně vylepšeném.

(* Aby to bylo přesné: oficiální PC konverze běží na interním KEX enginu od vývojářského týmu Nightdive Studios, který měl portování na starosti. Ovšem původní omezení id Tech 1 enginu jsou na svém místě a Doom feel je emulován znamenitě.)

Grafika.
Oproti PC originálu využívá více barev, ovšem paleta je celkově temnější a tlumenější, hra tak získává výraznější hororový nádech, čemuž napomáhají i zneklidňující dekorace vůkol. Hra světel a stínů je povýšena na nový level díky schopnostem Nintenda 64 (a následně KEX enginu). Textury jsou z téhož důvodu vyhlazeny bilineárním filtrováním, ke kterému jsem osobně postupem času získal averzi. Naštěstí jde vypnout.

Zbraně.
Též prošly obměnou, démony kosící arzenál přesto zůstává mile familiérní. Přibyl ultimátní laserový pálič přezdívaný The Unmaker, jinak je ale vše na svém místě, přesto trochu jiné. Největší změnu pocítíte u dvouhlavňové brokovnice, která nabíjí rychleji než jste zvyklí, navíc má menší rozptyl, takže je efektivní na větší vzdálenosti. Osobně jsem měl dojem, že z dvouhlavňovky je možná až příliš konečné řešení. Máte-li dostatek broků, tak ostatní zbraně většinou nenesou příliš velký význam.

Nepřátelé.
Démoničtí nepřátelé byli oděni do nových, barevnějších a detailnějších sprajtů, na některé se ale bohužel kvůli omezenému místu na cartridgi N64 nedostalo. Ovšem staří známí vás budou dráždit ještě více, než kdy jindy. Konkrétně Lost Soul, která je mnohem agresivnější a s útokem nevyčkává, dále otravní hitscaneři s brokovnicí, kterým to pálí rychleji a přesněji, Mancubus, jehož pojektily létají rychleji, Cyberdemon, jehož projektily lítají ale kurevsky svižně, a nakonec Pain Elemental, který hnusáky plive po dvojicích. U mě dobré.

Úrovně.
Level design jsem v prvních misích nesl nelibě, mnohem více totiž klade důraz na tlačítka, která navíc často aktivují COSI na druhé straně mapy. A já v FPS akcích nemám backtracking rád. Brzy mi ale došlo, jak to bylo myšleno. Ony jsou totiž úrovně v porovnání s PC pravzorem poněkud menší, kompaktnější. Dohledávání aktivovaných prvků tak nakonec nebyla taková bolest. A protože se designéři map drželi na menších plochách, mohli důvtip a kreativitu napřít směrem k propracované architektuře, popř. pokročilému skriptování. Z použitého 2.5D enginu hra opravdu ždímá maximum, interaktivitou se úrovně místy blíží kreacím v BUILDu, neuchopitelnou solidností dokonce evokují Quake. Občas narazíte i na slabší level (třeba 21), ale celkově je to mnohem vyváženější než Doom 2, semknutostí a stabilní kvalitou se Doom 64 může měřit s Knee-Deep in the Dead, první epizodou jedničky.

Sountrack.
Jediná výrazná slabina, příliš jsem si zvykl na řízné melodie PC Dooma, takže ambientní hudební doprovod šedesát-čtyřky mi prostě nesedí.

Závěr? Divím se, že Doom 64 v onom roce 1997 nevyšel i na PC jako regulérní trojka. Jistě, v porovnání s o rok starším Quakem byl jeho engine beznadějně zastaralý, ale ruku na srdce, plně 3D zobrazení bylo tehdy stejně tak trochu gimmick a dobrou FPS akci nedělalo. Při hraní D64 si stejnak neuvědomíte, že je vám trojrozměrný prostor stále jen švindlován trikem, na to je akce příliš intenzivní a zdatně servírovaná. Pokud by se i na PC podařilo doplnit engine o nové vizuální efekty, tak by si žádný fanoušek série na technologickou nedochůdnost nestěžoval. Na to je DOOM 64 příliš kvalitní nářez.

Pokud jste dodnes schopni trávit radostné chvíle u jedničky a dvojky, bude vás bavit i šedesát-čtyřka. Za těch 5 eur to stojí určitě, vůbec se není třeba rozmýšlet nebo čekat na slevy. Jako bonus navíc obdržíte šestici nových úrovní v rámci epizody The Lost Levels, která se dá chápat jako most mezi klasickými Doomy a jejich pokračováním z roku 2016. Celkový počet úrovní tak celkem narostl na bezmála čtyři desítky.

P.S. Ano, v nejlepší tradici předchozích dílů má samozřejmě i Doom 64 propracovaný příběh plný nečekaných zvratů a vztahových propletenců. Jako u všech Doomů jsem mu věnoval skutečně mimořádnou pozornost, vypadalo to asi nějak takto: