Colony 28 aneb česká avantgarda

Na tenhle kousek jsem si vzpomněl jen náhodou. Mé první povědomí o něm sahá do dětských let, kdy jsem k němu četl komerční popisek ve Score č. 47 z listopadu 1997. Někdy později to starší bratr hrával na svém PC a z nějakého důvodu mě to nechtěl nechat vyzkoušet. Když se mi tedy v hlavě zjevil tak skvělý nápad, jak co nejefektivněji promrhat a zahodit flák volného času nějakou retro zábavou, neváhal jsem ani chvíli. A protože když retro, tak pořádně, a na VGA grafiku není nic vhodnějšího než starý špatný 14" monitor Hyundai s polovadným kontaktem na pinu konektoru, který jsme původně mívali připojený ještě k nějaké "486ce", tak jsem si to zkrátka musel dát na odpovídajícím hardwaru. No to jsem si dal.

Hra byla naprogramována hezky postaru s rychlostí odvislou od taktu CPU a i při nastavení na tu nejnižší rychlost hry v menu je s PII 350MHz beznadějně nehratelná, pokud nezvládáte s přehledem na prstech počítat jednotlivé kmity křídel kolibříka. Vydal jsem se tedy hledat nějakého osvědčeného CPU zabijáka schopného práce v DOSu. Nejlepší, co jsem našel, byl známý Mo'Slo, jehož historie sahá až někam do přelomu 80. a 90. let. Je srandovní, že už v té době uživatelé IT řešili takové problémy, jako že jim jejich oblíbené hry na dobových systémech běžely příliš rychle. Předpokládám, že našinci naráželi povětšinou na problém opačný, pokud jimi nebyl zrovna jistý občasný šéfredaktor herního časopisu, který údajně dokázal efektivně vydírat i zahraniční herní vydavatele. Tak už jenom vyladit optimální zpomalení, vytvořit jednoduchý dávkový soubor pro pohodlné spouštění a hotovo. Může to být retro nirvána, nebo vražedná pruda anebo cokoli mezi tím...

To tys udělal to graffiti?!

Píše se rok 1997 a vesmír je jako vždy prapodivným místem k bytí. Obydlené planety Galaxie v Andromedě vytvářejí alianci pro vyhlazení všech živočichů v kosmu, kteří nedokážou během pěti milisekund odvodit vzorec pro objem 73rozměrných nadstěnů platónských těles, civilizace kdesi opodál zase řeší emocionální nevyrovnanost mateční horniny a energetickou bilanci astrálních projevů nebuněčných organismů své vlhké domoviny. Naše zaprděná Zemička je prozatím starostí vnějších mocností ušetřena, a tak se zabývá svými vlastními triumfy. Probíhá první úspěšný pokus o naklonování jednoho z nejblbějších savců, je podepsán Kjótský protokol o snižování emisí, který nehodlá nikdo dodržovat, princezna Diana je úspěšně zavražděna spolu s milencem při automobilové honičce, nejmocnějším mužem planety se podruhé stává perverzní nabouchávač půvabných stážistek, NATO hledá nové poskoky do paktu, vychází první díl škváru o otravném brýlatém nerdovi s kouzelnou hůlkou a děje se spousta dalších úžasných věcí. Ani v naší malé kotlině čas nestojí. Probíhá stávka železničářů, Prahu navštěvuje německý kancléř H. Kohl, prezident V. Havel si bere za ženu bývalou herečku socialistických komedií, Rum(l) s Pilipem připravují atentát a nakonec padá druhá Klausova vláda. Jako nástin doby pro vyvolání nostalgické atmosféry by to mohlo stačit.

Pro nás - vzdělané, inteligentní a kultivované pařany - je nejdůležitější to, že české herní scéně se začíná blýskat na lepší časy. Alespoň takový je názor tuzemských herních médií roku 97, kdy tmu devadesátkového trhu spatřuje očekávaný počin bratří Matějků a debut vydavatelství Napoleon Games J. Rohlíka, jež stojí dále samozřejmě za veleúspěšnými a legendárními Branami Skeldalu. Projekt nakonec získává slušná hodnocení a svým zpracováním se stává dobovým pomyslným vyzyvatelem přiblblých českých venkovských cajtů a hotelových proutníků.

Nastiňme stručně příběh. Tedy ono nic jiného než stručně nastínit nebo úplně vynechat ani nejde, jelikož autoři sami k tomu zřejmě zaujali přiměřeně pragmatický postoj. V roce 2013 napadla planetu Zemi mimozemská civilizace (když se člověk podívá na volební výsledky do sněmovny z toho roku, klidně by tomu věřil). Země byla ustavena za kolonii s číslem 28 a ti, kdo nebyli zabiti, byli nahnáni do pracovních táborů a přeměněni v poslušné kyborgy. Jen malá organizace povstalců svádí beznadějný boj s cizáky o to, kdo bude mít tu čest naši planetu úplně zlikvidovat dřív. Očekávaná pouť našeho hrdiny za záchranu lidstva (nevím úplně, proč by se někdo místo kutání uranu v dolech obtěžoval, ale budiž) začíná na palubě transportní lodi, kde po jejím poškození palbou rebelů zkratuje několik obvodů včetně paměťových blokátorů mozku v jedné plechové kebuli. Loď nouzově přistane v troskách zdemolovaného města a my bereme od tohoto okamžiku tíhu osudu na svá bedra. Shodit ji samozřejmě budeme muset spolu s mimozemskou lodí kroužící po orbitu.

Trocha čerstvého vzduchu. Pro robota úplně k ničemu.

Nebudeme zbytečně nerdovsky hloubat nad zjevně výplňkovým scénářem s jeho detaily, protože bychom nakonec asi skončili s polovinou své současné tělesné hmotnosti připoutáni řetězem od kotvy k lůžku ve vypolstrované cele poslintané až ke stropu z ustavičných záchvatů paniky, a podíváme se na to nejdůležitější, a sice jak se tahle potvůrka hraje. Inu, přátelé, nebude to snadné. A nebude to ani v pravém slova smyslu obtížné, spíš to bude nezřídka silně k nasrání. V základu se jedná o mix typické 2D arkády - plošinovky a lehčí adventury. Označení "2D akční adventura" by mohlo být vcelku výstižné. Celkem si projdete na osm nedlouhých levelů, čili bída s nouzí. Je však zajímavé, že herní data i s tak nevelkým herním obsahem zabírají kolem 450MB, a to hlavně díky množství působivých plně renderovaných filmečků, o kterých si povíme dále. Herní doba může být poněkud natažena značnou obtížností, ale jinak můžete hru skutečně pohodlně dokončit během jediného dne hutnější pařby a možná si od toho ještě odskočíte na piknik.

Jednotlivé levely tedy sestávají z typických plošin, po kterých se pohybujete horizontálně doprava/doleva a vertikální směr překonáváte zejména pomocí výtahů, popř. hopsáním po pomocných plošinkách. Levely jsou přitom slušně členité a mají poměrně složitou strukturu. Často se také při pátrání po dalším postupu uplatní backtracking (klidně přes celou úroveň) nebo budete trochu bloudit a hledat vodítka. K tomu všemu jistě přijde vhod šikovná minimapa zobrazující již prozkoumané části úrovně a vyznačující vaši aktuální pozici v ní. Žádný těžkotonážní platforming se naštěstí nekoná, hra je maximálně zaměřena na akční a adventurní stránku. Každá úroveň má potom svůj jedinečný nosný námět, prostředí a tomu odpovídající design. Z města se přes džungli, doly, skladiště a další prostředí dostanete až na kosmickou loď vetřelců a podniknete i drsoňský útěk z vězení. Každá mise má rovněž svou vlastní hudební stopu skvěle dokreslující graficky už tak navozenou unikátní atmosféru.

To je ale hezká hračka.

Vaší hlavní herní náplní budou bitvy se šmejdem s vesmíru a všemi jeho pohůnky. A buďte si jisti, že to budou zatraceně velcí šmejdi. Povětšinou se setkáte s humanoidními roboty/kyborgy vybavenými střelnými zbraněmi od lehčích pistolek přes kulomety až po bazuky. Potkáte i něco ohavných emzáků ve skafandrech a některé další "mechy" a podivná levitující zařízení. Vašimi soupeři budou i vaši bývalí bratři v kovu, žlutí x-boti lišící se od vás jen sériovým číslem. V žádnou úspěšnou infiltraci však nedoufejte. Nepřátelé přitom rozhodně nejsou jen cvičné cíle a jen několika výstřely vás dokážou poslat na šrotiště, obzvlášť zamotáte-li se mezi celou skupinu. Někteří jsou dokonce schopni vám jediným zásahem sebrat většinu maximální energie a pokud to přežijete, můžete tak akorát s křečovitým tikem a myšlenkami na autory a motorovou pilu nahrávat poslední pozici (což asi budete dělat dost často).

Mechanismus boje funguje následovně. Jakmile se na obrazovce objeví nepřítel, už rozsah vašeho dohledu neopustí a pohybuje se mezi oběma okraji obrazovky, popř. dalšími překážkami, které nemůže překonat, dokud prostě nezhebne. Pokud se ocitnete v nevýhodné pozici, můžete si ho zkusit takto "odvést" o kus dál nebo ho nechat zaseknout za nějakou překážkou a zdrhnout z dohledu, obojí ale bývá riskantní. Váš nejdůležitější taktický prvek v boji bude tvořit skrývání se do pozadí podobně jako v Blackthorne. Lze jej použít naprosto kdekoli a soupeř vás ve stínu nikdy neuvidí, vy však z úkrytu nemůžete střílet. Čili základní taktika je jasná - počkat, až kolem vás nic netušící oběť projde, a pak ji prostě svinsky nakuřit kvérem do zad. Tak jednoduché to však nebude, jelikož nepřítel vás v určitém svém rozsahu vnímaní zavětří, i když je k vám zády, a v tom okamžiku se bleskurychle otočí a nemilosrdně z vás udělá řešeto. Navíc s použitím "hitscan" zbraní, takže vůbec nedoufejte v nějaké uhýbání letícím projektilům - jakmile začnete kupovat, účet bude tučný. Vaše nejlepší šance je tak čekat, až nepřítel bude procházet těsně kolem vás a v ten moment se těsně za ním otočit a odeslat ho na sběrný dvůr. Nejbezpečnější pozice vůči soupeři je paradoxně takřka souběžně s ním jen v těsném závěsu a máte-li to dostatečně natrénováno, můžete s ním takto pochodovat, kam chcete, a vyhnout se tak třeba před soubojem dalším nepřátelům opodál.

Novej nátěr?

Toto je ovšem jen základní teorie, která velmi rychle padá pod tíhou olovnaté praxe, a to hned v momentě, kdy se na scéně objeví více než jeden antagonista. Zapletete-li se mezi tlupu po procesor ozbrojených mechaňáků a další lůzy, je to zpravidla silně průserová situace. Nejlepší je počkat, zda se po pár průchodech okolo vás aspoň na moment "synchronizují" do pochodu smrti, abyste je mohli zezadu napálit. Když se k tomu nemají, máte vy zásadní problém. Různými manévry se lze dostat i z takových situací, ale nikdy to není dobrá zpráva. Navíc někteří z nich se dovedou skrývat ve stínech stejně jako vy s tím, že se k vám zády nikdy neotočí (i zde lze vypozorovat podobnosti s Blackthornem) a další se zase dovedou teleportovat. Proti těm pak musíte postupovat zvlášť obezřetně a naučit se některé fígle. A pokud vás obklopí skupina takto různorodých plechořezů, nastává chvíle trpělivého vyčkávání a počítání desetin sekund nebo pokřižování se před pokusem zachránit si sběrnici. Kdo se cítí na terminátora, může zkusit jít a preventivně čistit prostor před sebou, někdy to funguje, ale dříve či později skončíte jako halda železa.

Aby se karty obrátily alespoň trochu ve váš prospěch, budete na své výpravě obdarováni rozličnými nástroji zkázy. Vaši základní skromnou výbavu bude tvořit rotační kulomet. Když zvládnete taktiku boje, dá se s ním i přežít. V každé úrovni bude ale k nalezení také jedna unikátní bonusová zbraň - raketomety, plamenomety, laserová děla, plazmové pušky, elektromety a další podivné devastátory - to budou vaše oblíbené hračky. A rozhodně ne jen na hraní, budou vám poskytovat zásadní výhodu a vy se budete s každou takovou mazlit, vískat ji na zásobníku, dávat jména a... ne, takhle daleko jsem fakt zajít nechtěl, vy prasata! Kromě vyššího poškození budou mít některé zbraně díky svým vlastnostem i specifické použití pro menší fintičky. Munice do vašich zbraní je však omezena, takže pro případ, že jste totální jelita a dojdou vám náboje, máte jako poslední možnost ještě boj zblízka. V tom případě vám pomáhej Česká zbrojovka. Nicméně i robotické končetiny můžete výhodně použít, víte-li jak, a někdy dokonce budete muset, např. při útěku z vězení, kdy vám z těžko pochopitelných důvodů nedají přímo do cely osobní artilerii (mimozemšťani, co od nich chcete...) a vy budete nuceni oprášit znalosti z TV lekcí Chucka Norrise.

Tak schválně. Kterej jsem já?

Poslední věc, kterou můžete naklonit ramena vah na svou stranu, budou baterie a štíty rozházené po levelech. Jejich princip je jednoduchý - baterie doplňují energii na max a štíty lehce zmírňují poškození a zároveň slouží jako záložní zdroj energie pro případ, že vám klesne k nule. Pak je automaticky doplněna a štít je ztracen. Nejvíce jich můžete mít pět a jejich účinek se sčítá. To by bylo k akční stránce asi všechno.

Vedle nepřátel však budou vaši virtuální existenci ohrožovat i různé pasti a další enviromentální nástrahy - výšky, hloubky, oheň, voda, země, vzduch, vakuum - ničeho nebudete ušetřeni. Hra vám navíc s gustem háže celé lesy klád pod nohy. Nejenže na začátku úrovně obvykle ztratíte bonusovou zbraň, ale začínáte s počtem nábojů v kulometu, s jakým jste tu předchozí dokončili, a to samé platí pro energii a štíty. Čili dokončíte-li poslední úroveň bez munice a na chcípnutí, jen vzácně vás čeká spása, spíše hořké zatracení. Na druhou stranu to funguje i obráceně - co si ušetříte, to máte, ale ohledně zdraví vás to nejspíš nepotěší. Dost možná skončíte tak, že po každém zabitém nepříteli budete zbaběle ukládat pozici, což bez možnosti quicksavu a s nutností lézt do menu představuje hurónský opruz.

Další aspekt hry tvoří adventurní prvky, čili puzzly. Jejich zavedení se (ne)povedlo v závislosti na úhlu pohledu. Řešení většiny problémů je v základních obrysech ihned jasné a logika je přímočará. Někdy se takový problém smrskne v triviální nalezení klíče od dveří, ostatně omezenost a uzavřenost úrovní nějaké komplexní hádanky příliš neumožňuje. Žádná divoká inventářová kombinatorika se nekoná a pokud se začnete topit v zákysu, s největší pravděpodobností jste opomněli někde v levelu volně ležící předmět nebo přehlédli objekt, se kterým lze interagovat. Ty jsou však zpravidla nápadné a na na zemi ležící předměty vás hra upozorní ikonkou v horní části obrazovky. Čili snad až na pár výjimek byste neměli mít potíže najít řešení velmi rychle. Ojediněle se můžete při špatné posloupnosti úkonů dostat do slepé uličky, z níž není návratu, ale to je zcela okrajová záležitost. Ještě upozorním, že interakce s prostředím může probíhat i pomocí kvéru.

Na ten flám jsem asi neměl chodit...

Pokud jde o zpracování, tento titul se zcela právem postavil do role avantgardy vůči zastydlým tuzemským adventurám a přestože je dílem jen pár lidí (credits uvádějí celkem deset), a to zejména bratří Matějků, z nichž jeden byl v té době studentem FEL ČVUT a druhý zaměstnancem na plný úvazek, výsledek působí převážně mnohem lepším a profesionálnějším dojmem, jehož jedinou zásadní vadou je naprosto příšerný pseudodabing, jehož se zhostili autoři hry osobně. Naštěstí mluveného slova je tam minimum, a tak ušetříte za několik flašek technického lihu z drogerie. Ale to, že hra je ve své podstatě mnohem dál než přehypovaný, přetrapný a navíc o rok mladší Pankrác z Lupénkova, Venca Nevrznesi nebo Swigridova vražda, si vůbec nemusíme vykládat. (Pochopitelně znám příslušné letopočty a nechci se dopouštět neférových srovnání, jen podotknu, že vývoj začal už roku 1993, roku následujícího vychází 7 dní a 7 nocí, který byl ve vývoji asi šest měsíců.)

Graficky hra běží ve VGA režimu, tady v rozlišení 320x200 ve 256 barvách. V době vydání chudoba, ale účel splnilo a autoři z jeho možností vytěžili, co se dalo. Grafika jednotlivých levelů je umělecky působivá, navozuje tu správnou atmosféru a pracuje s tříúrovňovým scrolováním. Nevím, zda má smysl pokoušet se porovnat titul v tomto ohledu s jeho zahraničními současníky. Grafika prostředí je zkrátka líbivá a plní svůj účel, což je hlavní. Není ohavně přeplácaná, komixová a pitoreskní, jak je zvykem jinde, ale jde směrem k realismu. Animace postav jsou skromné, ale uvěřitelné. Zbraně dělají patřičné cheesy efekty a výbuchy jsou rovněž řešeny zajímavě. Každopádně řekněme si teď něco o největší devize hry a tou jsou bezpochyby početné renderované animace. Ty zabírají okolo 350MB a zbytek dat ani ne 100MB!

Někdo ztratil MasterCard, to si nechám.

Tedy každá významnější akce je doprovázena nějakou takovou animací, které jsou zatraceně stylové, brutální a zásadním způsobem hru oživují a dodávají dramatický dojem. Obvykle trvají okolo dvou sekund a nepůsobí rušivě, právě naopak a vy se na každou další těšíte. V žádném případě se nejedná o umělou výplň sloužící k natahování herní doby, jak je zvykem u nejrůznějších tlachacích a akčních in-game scén a cutscén moderních her. Typicky se jedná o interakci s okolím, nezřídka pohled z vlastních robotických očí. Další znázorňují celou řadu způsobů vaší smrti, přesněji sešrotování: pády do různých propastí a jam, nabodnutí, roztavení v lávě, uražení hlavy o strop jeskyně nebo odseknutí obřím větrákem, vyhození do kosmického prostoru, let při výbuchu, usmažení elektrickým proudem a další laskominy, kterých nebudete míst dost a s rozkoší v sobě budete pozorovat vynořování sadistických (nebo masochistických, jak se to vezme) tendencí. Nebylo by to ale dostatečně fér a machisticky sexy, kdybyste neviděli i destruktivní schopnosti svého mechatronického alter ega. Zřejmě nejlepším takovým počinem je brutální masakr překvapeného emzáka před počítačem, po němž zbyde jen výmluvně zasviněný monitor a pokoje se nedočká ani jeho mrtvola. Tak to máme rádi. Poslední kategorie filmečků jsou cutscény, které hýbou dějem - intro s vypravěčem a scéna před první misí, mezi jednotlivými levely a nakonec velkolepé finále. Snad můžeme omluvit tu část intra, kde hlavní hrdina ještě v lidské podobě, akorát zjevně s lopatami místo rukou a nohama v betonu, prchá v neuvěřitelně toporné animaci před svými pronásledovateli - podobný výsledek bychom asi získali s motion capture nějakého autistického dispraktika po převálcování parní lokomotivou. Nesmíme zapomenout ani na speciální krátkou renderovanou 3D část posledního levelu, jež se odehrává z pohledu první osoby a je zajímavým bonusem v podobě krokovacího minidungeonu.

Co se asi stane, když tohle strčím tady do benzínu?

...

Pod zvukovým doprovodem jsou podepsáni především bratři Matějkové spolu s J. Rohlíkem. Hodnocení přenechám jiným, ale "skromnost" bude snad dostatečně neutrální výraz. Ostatně, když to budete hrát, nebudete potřebovat napovídat, odkud že je vám povědomý ten zvuk otevírání dveří. Prostě vám to bude v první pikosekundě jasné a je vám to jasné už teď. Důkladnější znalci by možná byli schopni identifikovat další tuctové a běžně používané hluky a nepokrytou inspiraci pro "optimalizaci pracovního výkonu". Hudební doprovod je ovšem velmi osvěžující, nevtíravý a báječně se k jednotlivým levelům hodí. I tady se však vkrádá dojem, že to bylo v té či oné míře obšlehnuto odjinud (např. v jedné stopě jsou jako doprovodné zvuky jasně rozpoznatelné anglicky mluvené věty). V úvodním intru pak krátce promluví vypravěč hlasem hudebníka P. Třebického známého v současnosti také načítáním audioknih včetně těch od J. Rohlíka.

pjú, pjú, pjú

A jaký názor měl na možná první českou vážněji pojatou hru zcela nestranný a objektivní dobový tuzemský tisk? Hodnocení se v zásadě shodují v tom, že nešlo o žádný zázrak ani převrat na české herní scéně, ale zkrátka a dobře o slušně odvedený kus řemesla, kde si autoři ukousli akorát tolik, kolik dokázali polknout a neudávit se při desetiletém neustálém odkládání nebo vydáním rychlokvašeného šmejdu, který by spasknul stejně rychle, jako nakynul. Suma sumárum slušná práce a sluší se za ni alespoň poděkovat, když ne zaplatit. Čísla prodaných kusů nejsou známa (rozuměj 90. léta v ČR). Titul si však zasluhuje své místo v historii českého herního průmyslu. Kdyby hra byla alespoň delší a vybalancovanější, mohla by patřit i do něčeho, co bychom nazvali zlatým fondem českých her. Ve své době byla na trhu nabízena v distribuci Vision Megastore za cenu šesti stovek (stejně jako tři roky starý první System Shock), přičemž jediným jejím trumfem v konkurenci mohl být tuzemský původ, ani ne tak čeština sama, ježto je jí ve hře skutečně poskrovnu a i bez porozumění textům byste hru dokázali v pohodě dokončit. Upřímně si nedokážu představit, že bych za něco takového dal takovou sumu, obzvlášť v 90. letech. Hry si i dnes kupuju jen velmi výjimečně, ve slevách, nerad a hlavně kvůli možnosti hrát mulťák. Ale tehdejší ceny her a výpočetní techniky v ČR jsou dnes už všeobecně předmětem legend a nevěřícných hlavokrutů nad tím, jak bezútěšná byla tehdy situace počítačových pařanů v Česku a i z toho plynoucí tuzemská pirátská kultura.

Poznámka: Článek vychází částečně z mého nedávného zahrání v DOSBoxu, odkud jsem típal screenshoty, a částečně ze vzpomínek na hraní v DOSu na mém starém PC v roce 2016 nebo 2017 ještě předtím, než se titul objevil v pořadu Retro GamesPlay. Už tehdy jsem chtěl napsat článek, ale jelikož jsem od přírody pilný jako přežraný vepř, tak přicházím až nyní s půlměsícem po kamenování. Škoda, ale snad článek něco zjevil těm, co neznají, připomněl těm, co znají, a škodolibě přiměje několik lidí u toho rozsekat pár klávesnic.

Poznámka 2: Při opakovaném nahrání pozice v DOSBoxu se cosi podělá a je potřeba jej celý restartovat. Nepamatuju si, jestli to byl i problém v DOSu, nebo to nějak souvisí s emulátorem a jeho nastavením.