Nejvyšší čas se mrknout na další Castlevaniu! Když jsem tuhle hrál poprvé, byl jsem přesvědčený, že je to nejtěžší Castlevania všech dob. To bylo ještě v dobách, kdy jsem byl naivní a nepoznamenaný hardcore záležitostmi, jako je Haunted Castle nebo Dracula's Curse, oproti kterým je Chronicles jak pro děti. Ale sama o sobě je to furt brutálně obtížná záležitost, o tom žádná.
Chronicles (pozor, nepleťte si to s X Chronicles) vyšlo pouze v Japonsku v roce 1993 na konzoli jménem X68000, o které jste někteří možná nikdy neslyšeli. Já jsem trochu googlil a ona vypadá malinko jako Xbox, ale budiž. Každopádně v roce 2001 vyšel tenhle díl znovu a tentokrát pro první PlayStation.
Stalo se ale za těch osm let něco zásadního, nebo tvůrci vzali to samé a vydali znovu? Odpověď zní ano i ne. Verze pro PlayStation totiž obsahuje jak originální verzi z roku 1993, tak i tzv. Arranged verzi, která je mírně vylepšená. Vylepšená je hlavně grafická stránka, kde některé sprites dostaly modernější vzhled, cutscény totéž, přibyla možnost si snížit (či dokonce zvýšit) obtížnost, vypnout časové omezení a mít větší počet životů.
Zase jsem mrtvej
Nejvýraznější změnou je ale přepracovaná hudba. Ta se mi zpočátku moc nelíbila, protože to znělo jako zremixovaný originál, zahraný na levných klávesách od Yamahy. Takže nic moc... Jenže pak to přijde. Nejdříve song Tower Of Gears, a pak Etude For The Killer. Oba naprosto TOP a chválím.
Každopádně, co je Chronicles vlastně zač? Za prvé se pokouší o to samé, o co Super Castlevania IV, tedy být remakem úplně první Castlevanie. Není divu, že první verze Chronicles se jmenovala prostě “Castlevania” a dostala označení “(Sharp X68000)”, aby se to lidem nepletlo. Podtitul “Chronicles” se dodal až později. Příběh je opět o tom, jak se Simon Belmont snaží porazit zlého Draculu. Zachovány byly všechny herní mechanismy z prvního dílu, čili funguje tu úplně všechno stejně. Úplně stejná pravidla pro primární zbraň (bič), i sekundární zbraně (svěcená voda, bumerang... a vždyť už to znáte).
Chronicles přináší osm relativně krátkých map a dohrát se dá za hodinu a půl, maximálně za dvě. Místy je však značně obtížná, až je to totálně frustrující. Sem tam mi připomínala Haunted Castle, se kterým sdílí určité neférové designové prvky, kdy se některým útokům prostě nejde vyhnout, hlavní postava je nesmyslně veliká a různé typy pastí, které bychom v dnešní době nazvali „trollingem“.
Nechybí ani bitka se smrtkou, ale jako vždy je to hardcore
Ale vyloženě to není tak hardcore jako Haunted Castle. Dá se to normálně hrát, uhrát i dohrát. A jak si člověk trochu zvykne na zastaralé těžkopádné ovládání, zjistí, že je to docela fajn. Dokonce je možné bičem švihat do třech směrů „pod sebe“ během výskoku, což je dost šikovná věcička na poměry roku 1993.
Navíc je tu i několik fakticky dobrých nápadů. Třeba jdete chodbou a na pozadí vidíte krásnou louku a říkáte si: „Wow, kde jsem se to najednou octnul?“ Vzápětí se začne rozpadat a vám dojde: „Aha! To je obraz. To je jen namalované na stěně!“ Ve hře najdete level, kde na vás padají zrcadla, a na jeho konci je pak boss fight s vaším odrazem, tedy s dvojníkem Doppelgangerem. Velmi poetické. Nebo tu je mapa Tower of Dolls, kdy po vás jdou panenky, klauni a balónky a celkově to má takovou tu freakshow atmosféru, jestli víte, co myslím.
Chronicles je rozhodně zajímavý díl ze série Castlevania a stojí za pozornost, ale je spíše pro opravdové fanoušky. Lidi touto sérií nepolíbení by se mohli polekat u kombinace vysoké obtížnost a jisté zastaralosti, hlavně co se týče nemotorného ovládání. Těm bych doporučil pochopitelně spíše Symphony of the Night. Dnes to tedy budou tři lebky z pěti.
Na závěr video, které shrnuje podstatu Castlevania Chronicles.
Nejnovější komentáře