Castlevania a Portrét ruiny (Portrait of Ruin)

Zase další Castlevania!

Tentokrát Portrait of Ruin. Tahle je celkem zajímavá, protože přináší pár menších změn v pravidlech metroidvanií, než bylo doposud zvykem. Tak jako Dawn of Sorrow navazuje na Aria of Sorrow, Portrait of Ruin navazuje na Bloodlines, který vyšel pro Mega Drive aka Genesis. Portrait of Ruin každopádně vyšel pro konzoli Nintendo DS.

Zatímco Bloodlines se odehrával během první světové války, Portrait of Ruin se odehrává tentokrát během té druhé - konkrétně v roce 1944. Drákulův hrad si zabral šílený malíř jménem Brauner a chce se stát novým pánem temnoty. A tak je nutné ho zastavit.

Rád bych ale mluvil o těch změnách, které tenhle díl přinesl.

První zajímavou změnou je to, že tentokrát hlavním hrdinou není jeden dobrodruh, nýbrž dva: Jonathan a Charlotte. A ovládat je budeme oba zároveň. Lze mezi nimi přepínat přímo za běhu hry - dokonce během bojů s hordami protivníků a boss fightů - kdykoliv. Pokud vám jakýkoliv z hrdinů není sympatický, lze ho „schovat“ a kdykoliv zase „přivolat“. A když je přivolaný, tak ho ovládá umělá inteligence. Je to podobné jako v Sonicovi, kdy hrajete za Sonica a Tails vás všude následuje.

Tento díl také zdědil veškeré výhody Double Screen jaký měl Dawn of Sorrow

Možná si říkáte, jak to ta umělá inteligence vlastně zvládá? Když třeba ovládáte Charlotte a přeskočíte propast, zatímco Jonathan poháněný umělou inteligencí vás následuje a zahučí dolů? Co se stane pak? Inu, damage, který dostáváte vy, vám přirozeně ubírá zdraví, ale damage, které dostává váš AI kolega, odčerpává místo toho vaši manu. A když se kolega někde zasekne nebo někam zapadne, automaticky se teleportuje k vám. Tyhle „teleportace“, které postava dělá buď automaticky, nebo také při odvolání/přivolávání, působí překvapivě celkem přirozeně, plynule a při hraní nijak neruší. Postavy se navíc přivolávají samy v různých situacích - třeba během rozhovorů s dalšími postavami.

Jonathan je každopádně syn Johna Morrise z Bloodlines a po otci zdědil kouzelný bič Vampire Killer, avšak John ho před smrtí nestačil naučit, jak využít potenciál biče na maximum. Charlotte je čarodějka podobně jako Sypha z Castlevania III.

Část hry, která se odehrává v Egyptě má skvělou atmosféru!

Čili v praxi Jonathan hází nože, seká mečem a vrhá bumerangy, zatímco Charlotte všechno kropí firebally a ledovými krami a její základní zbraní je kouzelná kniha, ze které dle potřeby může vystřelovat řadu nejrůznějších ostrých předmětů. Oba hrdinové mají i společná komba, což jsou takové speciální efekty jako je vykouzlení sopky a tak dále.

Přiznám se, že ač celý tenhle nápad s více hrdiny zní suprově, stejně jsem později hrál spíše jen za Jonathana a Charlotte jsem schovával, protože pak bych neustále neměl manu. A v případě, že mana dojde, stejně druhá postava dočasně zmizí, dokud se vám mana zase aspoň malinko neobnoví.

Za zmínku ještě stojí, že postavy občas mohou kooperovat při různých logických hádankách, kdy jedna musí udělat A a druhá B, abyste něco otevřeli nebo se někam dostali.

Každopádně už dost o postavách.

Z Draculova hradu můžeme navštívit řadu zajímavých míst

Druhou zajímavou změnou je, že už to není čistě metroidvania.

Pravda je, že kdo pravidelně frčí jednu Castlevaniu za druhou jako já a dal si Symphony of the Night a Aria of Sorrow a další, tak ho možná prostředí Drákulova hradu malinko omrzelo. Naštěstí si tvůrci řekli, že to bude chtít zase něco nového.

Inu, uvnitř hradu je možné nalézt obrazy, které fungují jako portály, jež vedou na různá zajímavá místa - například do města, do egyptské pyramidy, a tak dále. Lokace, do kterých budete přemístěni, fungují jako běžné levely, které je nutné projít, přičemž na jejich konci musíte porazit bosse. Díky tomuhle designu je Drákulův hrad o něco méně rozsáhlý než v předchozích metrodvaniích.

Ještě jsem si vzpomněl na třetí zajímavou novinku, a to questy. V hradu lze potkat postavu jménem Wind, která vám dává různé nepovinné, zcela dobrovolné questy, jako je zabití konkrétních nepřátel nebo nalezení určitých předmětů. Za jejich splnění od něj dostanete různé drobné odměny. V případě splnění dostatečného počtu questů se vám pak otevře tajná, nepovinná, zato extrémně obtížná sekce hry jménem Nest of Evil, kde musíte projít na jeden zátah hromadu arén narvaných nepřáteli, což je mírně podobné jedné sekci v Circe of the Moon.

Všechny tři změny - tedy postavy, možnost opustit Draculův hrad a questy - vítám a připadá mi, že je díky tomu průběh hry zábavnější, originálnější a svěží, ačkoli třeba zmíněné dvě postavy zároveň jsem příliš často nevyužíval. Na druhou stranu, nápad s obrazy coby portály je naprostá úleva pro ty, co už se metroidvanií trochu přejedli a chtěli se podívat i někam ven. Každopádně pod slupkou všech těchto novinek je to zase klasická Castlevania se vším všudy. Opět naprosto chytlavá „ještě chvilku a vypnu to“ záležitost. Design jednotlivých levelů i hradu srší originalitou a netradičními nápady. To samé s monstry, kde některé nápady hraničí s uměním. Ani za hudební stránku se tento díl série nemusí stydět. Jak tedy můžete vidět, Castlevania si stále drží svou kvalitu.