Castlevania a Harmonie nesouladu (Harmony of Dissonance)

Harmony of Dissonance je v pořadí druhá metroidvania hned po Symphony of the Night. A to je možná důvod, proč se Harmony of Dissonance velice Symphony of the Night podobá. Ze všech Castlevanií se jí vlastně zdá být v některých ohledech nejblíže.

Děj hry se tentokrát odehrává v roce 1748 a hlavním hrdinou je jistý Juste Belmont, který se lehce podobá zpěvákovi z japonské rockové kapely D=Out. Juste se s kamarádem Maximem vydává do Drákulova hradu, protože jejich kamarádka Lydie byla samotným hrabětem Drákulou unesena. Maxim má však ztrátu paměti, a nic moc si nevybavuje. Ví jen to, že v hradu nikdy předtím nebyl. Oba ho tedy musí prohledat a Lydii najít. Ovšem jak se zdá, Maxima se postupně začne zmocňovat šílenství…

Boj s velkým rytířem

Úplně stejně jako v Symphony of the Night, i tady je k dispozici celý hrad, který můžete téměř libovolně procházet, zabíjet monstra a hledat způsoby, jak se dostávat do dalších a dalších části. Ovšem pozor, hrady jsou tu rovnou dva!

V Symphony of the Night se po dobytí prvního hradu zpřístupnil druhý, téměř identický, visící nad tím prvním a otočený vzhůru nohama. A vy jste je museli oba projít. Tenhle nápad s dvojím hradem se objevuje i tu, ačkoliv trochu jinak. Není to tak, že projdete jeden a pak druhý, nýbrž že oba procházíte zároveň, zatímco jsou oba různě propojené všelijakými portály. Tenhle nápad ovšem není úplně šťastný, protože každého hráče to pravděpodobně spíše zmate a bude se v tomhle systému trochu ztrácet. A mapa je díky tomu také taková složitější (dá se přepínat jeden a druhý hrad, pak ještě oba zároveň, jak se překrývají).

Justeho jediná primární zbraň je bič

Řekl bych, že Harmony of Dissonance je - tak trochu - asi nejhorším dílem z éry metrodvanií. První věc, která vás zřejmě při hraní trkne, je podivná hudba, která zní jak chrchlání speakeru v osmdesátých letech nebo možná trochu jako Commodore 64. Michiru Yamane, hlavní skladatelka, prohlásila, že tvůrci na hudbě hodně šetřili, protože chtěli víc peněz nalít do grafických efektů. Pravda, ty jsou docela povedené. Sice hlavní hrdina vypadá nic moc, ale spoustu nepřátel - a hlavně bossů - mají dost propracované animace.

Tyhle technologické věci nás tolik zajímat nemusí. Je tu však něco horšího - Harmony of Dissonance má zřejmě nejhorší design Draculova hradu vůbec. Vyskytují se zde nepříjemnosti jako slepé uličky (vymlátíte dlouhou chodbu a ona nikam nevede), dost atypické secrety (téměř ve stylu Super Mario Bros 3), opakující se chodby a tak podobně. A co je nejhorší, všechno je docela dost daleko od sebe, čili jste nuceni jít dlouhatánskou štreku z bodu A do dobu B, když najednou něco potřebujete v nějaké jiné části hradu. A často je nutné procházet těmi stejnými místy pořád dokola sem a tam.

Je to asi nejvíce frustrující a „nevím, kam dál mám jít a co mám dělat“ design vůbec.

Některá kouzla jsou až příliš silná, díky čemuž je Juste hodně overpowered. Boje jsou pak vcelku triviální

Pokud jde ale o zbytek hry, už se jedná o úplně normální Castlevanii s běžnými standardy, které firma Konami umí. Nechybí ani RPG prvky. Tvůrci se však z nějakého důvodu vzdali různých zbraní, takže žádný meč, palice, sekyra, nic…

Juste může útočit celou hru pouze a jedině bičem - tak jako za staré dobré éry původních Castlevanií. Bič však lze různě modifikovat a vylepšovat. A aby hráč nepřišel zkrátka, je to dorovnáno poměrně silnými kouzly. Ta jsou natolik silná, až se mi hlavní hrdina občas zdál trochu overpowered, tedy přespříliš silný. Některé boje s bossy byly díky tomu celkem triviální. Ke konci hry některá kouzla dávaly damage až 250 HP, což je snad nejvíc, kolik jsem kdy v Castlevanii viděl.

Kouzla jsou de facto rozšířením původního konceptu sekundárních zbraní. Stejně jako jste v předchozích dílech měli nůž, bumerang, sekyrku, svěcenou vodu… To vše je i tady. Ovšem když aktivujete kouzelnou knihu ohně, větru nebo ledu, pak můžete dělat věci, jako je „déšť svěcené vody“, „vrhání ledových ker“ a tak dále.

Některých místech se vyskytují zajímavé designové nápady - tahle pasáž je celá jen z kostí

Harmony of Dissonance patří, co se týče obtížnosti, spíše k jednodušším Castlevaniím. Zajímavou kapitolou je třeba hlavní boss, který umí útočit jen do jednoho směru, takže když se vám podaří dostat za něj, tak ho pak můžete bušit hlava nehlava a on vám nemůže vůbec nic.

Verdikt: Kdybych měl hlasovat pro nejhorší metrodvaniu, je Harmony of Dissonance má volba. Nicméně navzdory tomu to není špatná hra. Je možná slabší, co se týče hudby, a obsahuje několik designových přešlapů, ale stále je chytlavá a zábavná stejně jako ostatní díly, navíc má několik skvělých momentů, které zlepšují můj celkový dojem. Milovník Castlevanie by tenhle díl neměl určitě vynechat. Začátečníkovi bych však doporučil spíše Aria of Sorrow nebo Symphony of the Night. Takže tak!