Castlevania a Církevní řád (Order of Ecclesia)

Nejvyšší čas, abych si vzal na paškál další díl ze série Castlevania, tentokrát s názvem Castlevania: Order of Ecclesia (počeštěně Církevní řád, asi? Ale slovo Ecclesia má mnoho významů). Jak jistě víte, ve světě Castlevanie se pravidelně stává, že zlý hrabě Drákula vstane z mrtvých a přivede na svět teror a utrpení. Inu, vždy se musí najít nějaký odvážný hrdina z rodu Belmontů, který vezme svůj kouzelný bičík, Drákulu pošle zpět do světa mrtvých a bič předá svým potomkům.

Bohužel se stalo, že rod Belmontů vymřel, zanikl a prostě zmizel. Jenže zase přichází čas Drákulovy resurekce. Byl tedy vytvořen řád - Ecclesia - aby si úkol v podobě eliminace Drákuly převzal. Tento svatý řád má mnoho členů... Okay, má jen tři. Hlavním vůdcem je Barlowe. Dále je tu Albus a jeho sestra, čarodějnice Shanoa. Ta je mimo jiné hlavní postavou, za kterou se tu bude hrát.

Velkou roli v ději hry a ve hře samotné hrají tzv. glyphs. Dovolím si je pro potřeby článku počeštit na glyfy. Snad to neva. Ty fungují jako kouzla a prakticky se neliší od duší, jaké sbíral Soma v Aria of Sorrow. Každý glyf obsahuje nějakou schopnost, a když ho do sebe absorbujete, získáte ji. S tímhle glyfem můžete střílet firebally, s tímhle sesílat blesky, tenhle umožňuje vrhat ledové kry a tak dále.

Glyfy tu obecně suplují veškeré zbraně. Dokonce i ty fyzické. Už není možné u sebe mít třeba nůž nebo sekyru. Tyhle zbraně jsou tu plně nahrazeny glyfy. Kupříkladu je tu glyf, který umožňuje bodat dýkou, a druhý, který umožňuje střílet firebally. Do každé ruky jeden glyf… A hle, zase tak moc se to od starých Castlevanií neliší.

Některé glyfy jsou na konkrétních místech, kde je musíte najít a absorbovat. Jiné vypadávají z nepřátel po smrti nebo se nepřátelům dají ukrást ve chvíli, kdy je zrovna používají. Nějaké monstrum začne kouzlit fireball a nad hlavou se mu na chvíli objeví glyf. Když budete dostatečně rychlí, máte šanci ho úspěšně absorbovat.

Lze mít aktivované pouze tři glyfy zároveň - dva útočné, jeden pasivní. Do jedné ruky si kupříkladu dáte ledový glyf, do druhé ohnivý a třetí je pasivní, což je třeba regenerace zdraví, zvýšená síla, schopnost létat a podobně.

V Castlevaniích se také obvykle vyskytují sekundární zbraně jako sekyrky, svěcená voda a jiné. Tady však byly rovněž nahrazeny glyfy, a to konkrétně jejich kombinacemi. Když si dáte do pravé ruky třeba ohnivý glyf a do levé glyf, co umožňuje házet sekery, můžete je zkombinovat a... házet ohnivé sekery. To zní hezky jako teorie, ale kombinace bohužel fungují jen někdy a u spousty glyfů jejich zkombinování vede pouze k tomu, že pak získáte defaultní kombinaci, což je možnost vrhat takový bílý fireball. Ten sice splní svůj účel, ale přesto je to trochu zklamání.

Každopádně, zpět k příběhu. Když teď víte, jak fungují glyfy, dá vám smysl i zbytek zápletky. Aby církevní řád porazil Drákulu, potřebují tři nejsilnější glyfy, které se jmenují Dominus. Ten, kdo tyto glyfy získá, má naneštěstí velkou šanci, že se zblázní a stane se z něj totální madman. Jen člověk s dobrým srdcem a čistou duší je schopen nést tohle břímě. Řád rozhodne, že tím pravým člověkem na tento úkol je Shanoa, která je připravena provést rituál, ve kterém Dominus přijme. Ovšem rituál přeruší její bratr Albus. Ten jí závidí, že byla vybrána ona, takže si glyfy ukradne pro sebe a uteče.

Úkol je pak prostý. Musíte Albuse najít, získat zpět Dominus a pak porazit Drákulu. Albus navíc začne unášet různé obyvatelé z vesničky jménem Wygol a schovávat je na různých místech do takového krystalu. Je nutné je všechny najít a zachránit.

Ačkoliv příběh nezní příliš zajímavě, věřte, že jak budete postupovat hrou dál, začne se vše malinko zamotávat, a následně se ukáže, že je to trochu jinak, než se zdálo zpočátku, a brzy vás čeká nejeden dějový zvrat.

Od vydání Symphony of the Night se celá série Castlevania vydala stylem zvaným metrodvania, což je open world ve 2D, kdy se celá hra obvykle odehrává v Drákulově hradu. V předchozím díle Portrait of Ruin se zdálo, že jsou tvůrci tímto konceptem trochu unaveni, a nacpali do hradu několik obrazů, které fungovaly jako portály do různých lokací mimo hrad.

V Order of Ecclesia šli ještě dál a od toho konceptu, když se to tak vezme, v podstatě upustili úplně. Rozhodli se, že tentokrát strávíte většinu času mimo Drákulův hrad. K dispozici máte mapu celé země, kde je vaším hlavním útočištěm vesnička Wygol, do které se budete vracet si ukládat pozici, doplňovat munici a zdraví (jako vždy v podobě srdíček) a chodit si pro questy od místního obyvatelstva.

Na mapě celé země se postupně začnou objevovat různé lokace. Jeskyně, bažiny, lesy, soutěsky, vězení, maják, klášter a tak dále. Lokace nejsou přístupné hned, ale jakmile v jedné splníte vše potřebné, dovede vás to k další a další. Úplně poslední je pochopitelně Drákulův hrad. Každá lokace je obvykle menší, některé jsou i naprosto lineární, kdy jdete stále za nosem z bodu A do bodu B. Do každé se nicméně dá libovolně vracet, což někdy budete i muset.

Nemůžete si tedy stěžovat, že každá Castlevania je pořád o tom samém. Evidentně je tu (oproti předchozím dílům) dost změn a novinek.

Tenhle díl však má jednu velkou slabinu, a tou je přespříliš vysoká obtížnost. Pochopitelně platí, že každá Castlevania je brutálně obtížná a vyžaduje trpělivého a zkušeného hráče. U prvních Castlevanií je vysoká obtížnost dána tím, že jsou prostě velice staré, takže obsahují takové ty věci, jako je krkolomné ovládání, mírně neférový design soubojů a podivně kostrbatý engine.

U Order of Ecclesia však vysoká obtížnost působí značně uměle. Jako by si tvůrci řekli, že schválně nastaví pravidla hry tak, že každý protivník bude dávat obrovský damage, lektvary doplňující zdraví budou drahé a vzácné, save pointy a teleporty budou strašně daleko od sebe, každá místnost bude plná monster a každý boss bude mít tolik “hápéček”, že se jednotlivé boss fighty protáhnou na půl hodiny. To není zase takový kumšt vytvořit vysokou obtížnost jen proto, aby tam byla vysoká obtížnost, a čus.

Občas to trochu kazí zážitek, protože se z toho stává extrémně frustrující dřina a místy se mi to ani nechtělo hrát. Ke konci hry už mě hrozně bolel palec, kterým na gamepadu mačkám tlačítko pro útok. Nejhorší byl pak finální boss, se kterým jsem bojoval půl dne, než konečně pošel. Podle Wiki má až 9999 HP, přičemž já jsem mu každým útokem bral přibližně 63 HP, tak si to přeberte...

Když jsem tuhle Castlevaniu dohrál, na konci mi napsala, že úspěšným dokončením jsem odemknul Hard Mode. Hard Mode? On je tam nějaký Hard Mode? Ono to ještě může být těžší? Bože!

OK, takže to byla Order of Ecclesia. Za klady počítám zajímavý příběh, překopaný herní systém, který v kontextu série přináší zase něco nového, neskutečně originální a kreativní monstra, která se v jiných Castlevaniích nevyskytují, zajímavá, místy až různorodá prostředí a mnoho dalších prvků. Za horší stránku počítám až absurdně vysokou obtížnost, tentokrát i o něco slabší soundtrack a příliš zdlouhavé boss fighty.