Nejvyšší čas se podívat na zoubek dalšímu dílu ze série Castlevania. Tentokrát je na řadě Aria of Sorrow, která vyšla na Game Boy Advance v roce 2003 a osobně ji považuji zhruba za druhou nejlepší Castlevaniu v metroidvania éře. A myslím, že nejsem jediný. V komunitě fanoušků obecně dominuje názor, že nejlepší je Symphony of the Night a druhá Aria of Sorrow. Ale to už je věc osobního vkusu.
Oproti Symphony of the Night je tenhle díl takový zajímavý technologický skok. Z konzole, jako je Playstation, na které hry vycházely na CD, je tu najednou malá konzole do ruky jako Game Boy… Může tohle fungovat? Může být tak komplexní projekt jako Castlevania hratelný na Game Boyi?
V každém díle Castlevania musí být úplněk, jinak to nejde
Odpovím jen polovičně, protože jsem tenhle díl nikdy nehrál jinak než v emulátoru na PC... Nicméně vzhledem k úspěchu hry bych řekl, že na Game Boyi se hrála také docela slušně. Každopádně díky tomu, že je to hra pro malou a méně výkonnou konzoli, ji tvůrci pojali trochu více… minimalisticky. Méně grafických efektů, méně 3D, celkově je to taková spíše… nebál bych se říct skoro až minihra.
Ale přesto velice rozsáhlá, propracovaná, atmosférická a prostě… funguje to skvěle!
Začneme ale příběhem. Ačkoliv je příběh vždycky samé klišé o tom, jak hlavní hrdina musí zničit zlého padoucha – v tomhle případě Draculu – v Aria of Sorrow tvůrci tentokrát přišli s něčím trošku odlišným. Děj mě popravdě docela zaujal, dokonce obsahuje i pár vyloženě „I DIDN’T SEE THAT COMING“ momentů (počeště taky „TAK TO JSEM NEČEKAL“).
Hlavním hrdinou je japonský student Soma Cruz (Cruz z latinského crux, což znamená kříž… od toho vzniklo i anglické cross), který je se svou přítelkyní Minou na cestě na takový menší kopec, aby mohli pozorovat jeden pozoruhodný vesmírný úkaz – zatmění Slunce. A jak pozorují, tu najednou PUF, oba se ocitnou u hradu hraběte Draculy. Následně je přepadnou monstra a Mina je zraněná.
Naštěstí se objeví jistý Genya Arikado (hra několikrát naznačí, že je to Alucard, hlavní hrdina z předchozích dílů) a ten pošle Somu do hradu najít jistou Yoko, která mu pomůže Minu zachránit
Během cesty také potká Grahama, který věří, že je novým Draculou a přišel do hradu, aby zkrotil jeho temnou energii jen pro sebe.
Důležité je hlavně to, že Soma v sobě objeví podivuhodnou schopnost pohlcovat duše. To je zásadní nejenom pro příběh hry, ale také pro hratelnost samotnou.
Evil Butcher - jeden z tisíců monster, které během hry potkáte
Ale pěkně postupně. Aria of Sorrow je žánrově metroidvania, což znamená, že se jedná o 2D open world (v tomhle případě spíše open castle). V Draculově hradu se tedy můžete libovolně pohybovat, sbírat předměty a zneškodňovat nepřátelé, kteří se v lokacích opakovaně obnovují podobně jako v Diablo II.
Ačkoliv je to open world, kde je jenom na vás, kam se vydáte, popřípadě si sami zvolíte pořadí, v jakém budete plnit úkoly, tak i přesto vás Aria of Sorrow víceméně vede za ručičku. K dispozici je mapa celého hradu, která je ale na začátku víceméně skrytá, a úkolem hráče je proto postupně všechna místa odkrýt.
Teď ale k těm duším. Na některých místech najdete duše (obvykle je chrání bossové), které čekají jen na vás. Jiné vypadávají po smrti z monster (šance, že z nich vypadne duše, ovlivňuje vaše hodnota „luck“, česky “štěstí”).
Duše se dělí do třech kategorií. Dvě kategorie jsou duše k různým účelům a jedna funguje jako zbraň proti nepřátelům.
Napůl žena, napůl pavouk. I takové kuriozity se dají v Aria of Sorrow potkat
Praktický příklad: Soma ze začátku neumí dýchat pod vodou, ale později se ve hře dá najít duše, která to umožňuje, čili pak můžete prozkoumat další místa ve hradu, jako jsou zatopené jeskyně v podzemí. Další duše umožňuje dvojskok, s třetí se můžete proměňovat v netopýra a tak dále.
Pokud jde o duše, které vypadávají z nepřátel, prakticky tak získáte jejich schopnosti. Potkáte kostru, co po vás vrhá kosti? Když získáte její duši, budete moci vrhat kosti. Potkáte monstrum, která po vás hází granáty? Získáte schopnost házet granáty. Díky tomuhle principu máte prakticky stovky způsobů, jak se v téhle hře vyblbnout. Když jsem porazil finálního bosse a koukal na závěrečné titulky, neměl jsem vyzkoušenou téměř ani polovinu duší, které jsem během hraní nasbíral.
Stejně jako u jiných metroidvanií, i tady jsou zakomponované RPG prvky, ač velice minimalistické. Sbíráte zkušenosti, zvyšujete level, máte sílu + útočné číslo a třídu zbroje/obrany označené jako CON. Pak tu ještě máte inteligenci a štěstí (luck), které ovlivňuje šanci na to, že z monstra po smrti vypadne duše.
Nejhorší je, když se jen tak procházíte po hradu a najednou vám přistane cirkulárka v ksichtu a dá vám 52 HP damage
Zdraví stejně jako v jiných hrách se měří v jednotkách zvaných HP a celkový počet HP se dá různými způsoby zvyšovat. Začnete asi s padesáti a na konci hry jsem jich měl až 850. Dále je tu mana v jednotkách MP. Manu čerpá hlavně používání duší. Když se třeba proměníte v netopýra, mana je prakticky ihned fuč. I celková kapacita many se dá zvyšovat.
Používání předmětů, tedy sekundárních zbraní, jako je bumerang nebo sekyrky nebo svěcenou vodu, jak tomu bylo v Symphony of the Night, tu není. Používání nasbíraných duší totiž tenhle princip kompletně nahradil.
U postavy se dá dále sledovat její stav. Ten může být normální (normal), prokletý (curse), kámen (stone) a otráven (poison). Na curse a poison je tu anticurse potion a antipoison potion - ty je dobré nosit stále u sebe. Některá monstra umí hlavního hrdinu proměnit v kámen, ale to je ok – stáčí 2x hopsnout a jste zase cajk...
Kromě duší může Soma nosit běžné předměty. Jsou tu tři sloty – jeden na útočení a dva na obranu.
Ale fuj, co je zase tohle?
Předchozí díly se obvykle odehrávaly v minulosti, ale tento díl je zasažen tentokrát do budoucnosti, konkrétně do roku 2035, což má vliv i na design hry. Už to není jen nudný středověk. Vaše primární zbraň už nemusí být jen různé druhy mečů. Útočit se dá čímkoliv – dýkou, mečem, bičem, ale třeba se dá najít i bouchačka. Na obranu je nutné mít nějakou zbroj, což ostatních Castlevaniach je obvykle doslova zbroj - rytířská. V této se však třída zbroje dá zvyšovat za pomocí modernějších kousků. Třeba taky sako, různé druhy prstenů, šála, sluneční brýle a tak dále.
Pokud jde o štíty, které se vyskytovaly v Symphony of the Night, tak tady od nich tvůrci úplně upustili. Není divu, nebyl to moc dobrý koncept. Stejně tak úplně zmizelo striktní dělení na věci v pravé a levé ruce. Myslím, že i to je změna k lepšímu.
Okay, ale abych z toho nedělal herní manuál… Aria of Sorrow hlavně exceluje ve skvělé atmosféře a v perfektním designu celého hradu. Nechybí ani úžasná hudba od paní Yamaru a pochopitelně je to opět naprosto suprový bestiář.
Potvory začínají na obyčejných zombiích a kostrách, končí na velice podivných, neskutečně kreativních a šílených nápadech. Monstra v téhle hře tady nejsou jen proto, aby byla a aby se prostě neřeklo. Místo toho každá potvora je potvora s velkým P. Skoro každou stvůru si zapamatujete pro její unikátní design, způsoby i rozdílné taktiky jejího zdolání. Ať už to budou obří démoni, succubus, imp a já nevím, co všechno.
Boss fight se Smrťákem je tentokrát perfektně nadesignován... jak ho vidíte poletovat v dálce, creepy as fuck
Jedinou slabinou jsou snad jenom bossové. Ti trochu postrádají nápad. Obří kostra, obří rytíř nebo golem jsou spíše ze slabšího soudku. Klasicky ani nechybí boj se smrtkou, který je snad nejlíp nadesignovaný ze všech dílů.
Takže jo, to je Aria of Sorrow. Nechci to moc protahovat. Díky tomu, jak je ta hra komplexní a promakaná, bych zvládl napsat ještě dalších deset stran textu, ale asi to zkrátím jen na konstatování, že Aria of Sorrow je zkrátka druhá nejlepší metroidvania hned po Symphony of the Night. Podle mnohých patří tahle hra k TOP10 hrám, které vyšly pro Game Boy Advanced. Tohle dílo je také velice prosté a minimalistické, zároveň však komplexní, rozsáhlé a zkrátka WOW!
S ohledem na to, že se emulátor Game Boy Advance - stejně jako Aria of Sorrow - dá vygooglit a stáhnout během vteřiny a rovnou začít hrát, neexistuje moc výmluv, proč tomuto dílku nedat šanci. A nedát šanci tomuto dílku… gamer prostě přichází o hodně, nezkusí-li si aspoň jeden díl Castlevanie. Kór tenhleten!
Tak v tomhle díle jsem se kdysi dostal hodně daleko (přes emulátor, originálku se mi nepovedlo sehnat), bohužel jsem jej nedohrál. Ale dojel jsem Dawn of Sorrow na NDS a ten se mi popravdě líbil o něco více. Ale asi hodně hrálo roli, že měl uhlazenější grafiku, protože ono je to jinak vlastně skoro pořád to samé.
No Dawn na tohle přímo navazuje a na něj už mám recenzi sepsanou taky :)
Mně připadnou oba skoro stejný.
Kde ses v Aria zasek?:)
To bylo tak dávno, že už ani nepamatuji, odhadem jsem měl určitě polovinu hry za sebou. Já se vlastně ani nezasekl, dal jsem pauzu, pak jsem rozehrál jiné hry, pak přišlo takové to období třídění, čemu čes dám a čemu ne a nakonec za oběť padly GBA hry, nenacházel jsem světlo na konci tunelu, že bych stihl někdy dohrát všechny, které jsem chtěl, tak jsem GBA hry vytěsnil a ohledě handheldu jsem se soustředil ryze na NDS, PSP a 3DS. Zpetně bylo asi chybou GBA hry hodit přes palubu, skoro trestuhodně se jeví prodej originálek v krabičkách Golden Sun 1, 2, Final Fantasy Tactics Advance, asi dvou dílů Fire Emblemu nebo Advance wars 1, 2. Prodal jsem to z frustrace, že nikdy neseženu v krabičce všechny originálky, které jsem chtěl, zoufale mi chyběli právě tři díly Castlevanie a Pokémoni na GBA :-) Jednu GBA hru jsem si teda ale nechal a to Tales of Phantasia, je to jediná forma, jak mohu tuhle hru mít originál v angličtině :-)