Dohráno: Normality

Já s písničkou jdu jako ptáček... když tu náhle bum! Obušek přes záda, fízlové Normové, smradlavej anton, studená cela, nekonečná nuda a všude kolem jenom tenhle hnusnej, nebarevnej svět.

Tak nějak začíná příběh point'n'click adventury Normality. Ta se v roce 1996 pokusila rozčeřit poněkud stojaté vody žánru netradičním technickým zpracováním, konkrétně přenesením všeho toho ukazování a klikání do 3D / 2.5D prostoru o vysokém rozlišení.

Hlavním hrdinou Normality je Kent, přidrzlý pubertální flákač, jehož výbušná až destruktivní povaha je v rozletu brzděna totalitním režimem.

Ve smogu utopeném městě Neutropolis vládne pevnou rukou diktátor Paul. Pod dohledem policejních složek, tzv. Normů, se normalizovaní občané oddávají tolik vzrušujícím radovánkám, jako jsou: sezení na gauči, sledování televize a neprojevování jakékoliv kreativní duševní aktivity. Vybočení z tohoto normálu je tvrdě trestáno.

Pohvizdování si? Rovnou do lochu! Libovolné projevy nepřizpůsobivosti a volnomyšlenkářského entuziasmu? Rovnou do lochu! Poslouchání závadné muziky a četba zakázaných knih? Musíte se ještě ptát?

Jenže Kent je jiný. Otupovací metody používané Normy na něj zdá se nepůsobí. Netrvalo to dlouho, stačil drobný podnět a náznak existence spřízněných duší, a trýznivá nuda se skrze znechucenou rezignaci transformovala v naštvané odhodlání. Boj proti režimu prostřednictvím všeobjímající destrukce může začít!

Zatím to vypadá, že Normality je adventura temná jak bezvědomí následované po kopanci umravňovací vojenskou obuví přímo do spánku, ale nenechte se mýlit, autoři vsadili na přesný opak, tedy humor, nadsázku a grotesku. Normové jsou komicky tupí, Kent rovněž není nejostřejší tužkou v šuplíku a obyvatelé Neutropolis, včetně protirežimních rebelů, jsou jen žertovnými karikaturami. A příběh? Ten je vyloženě přitažený za vlasy. Točí se kolem bzikadel v nábytku, zlých dvojčat, mozků v lahvi a podobných magorií.

Což podle mě není úplně ideální. Téma odhodlaného boje proti orwellovskému represivními režimu zajisté s humornou nadsázkou zpracovat lze, ale spíše než grotesku by si zasloužilo chytřejší satiru plnou sarkasmu a ironie. Tahle povrchní "cheesy" řachanda mi k tomu moc nesedí. Je to škoda, protože za hradbou lacinějšího humoru je ona individualitu potlačující diktatura v posledním tažení, kdy propagandou hnaný revoluční duch dávno vyprchal a zbyla jen rezignovaná otupělost a znavená opotřebovanost, načrtnuta velmi dobře.

Přejděme k adventurní složce. Ta je i přes nezvyklé technické zpracování naprosto klasická. Hledání a sbírání předmětů je drobně komplikováno třemi rozměry, Normality ale hraje fér a netrápí hráče schováváním objektů či pixelhuntingem. Stačí se pozorně rozhlížet a neminete nic podstatného. Hádanky jsou vzhledem k zasazení patřičně ujeté, ale v rámci předloženého světa logiku mají. Navíc jsou v rozhovorech velmi často naznačena řešení, byť oklikou či slovními hříčkami. A pokud selže i to, nápověda k nejzapeklitějším hádankám je dostupná přímo v manuálu.

Ve finále tak hra není nikterak obtížná a pokud vám nedělá problém orientace v 3D prostoru, dohrajete jí bez problémů za tři odpoledne. Třešničkou na stravitelném dortu jsou krátké a pěkné renderované filmečky, kterými vás Normality po úspěšné akci zpravidla oblaží.

Herní prostředí není neměnné a do jisté míry reaguje na vaše akce. Do povětří vyhozený barák se skutečně stane do povětří vyhozeným barákem, na zdích se začnou objevovat plakáty "wanted" s vaším obličejem atd. Velká škoda, že ve hře není rozeseto větší množství postav, pak by iluze fungujícího světa byla ještě silnější.

Technické zpracování je parádní, engine má blízko např. k BUILDu. Hra běží v lehce nestandardním rozlišení 320x400, těch 200 řádků navíc umožnilo vyšší míru detailů, v prostředí tak nechybí skutečně velké množství sympatických drobností, které by v obvyklém 320x200 zanikly. Jsou to různé nápisy, vtípky, drobné předměty atd. Některé části hry, jako jsou filmečky, menu či mapa, mohou být zobrazeny v SVGA.

S hudbou je to horší, jde o příklad mizerných výsledků oblíbeného přístupu líných hudebníků, kdy bylo k OPL čipu přistupováno jako k lacinému MIDI zařízení. Skladby po chvíli lezou na nervy a je lepší je vypnout. Naopak zvuky zaslouží velkou pochvalu, okolní prostředí je docela živé. Ventilátory hučí, voda zurčí, v dáli je slyšet policejní sirény ...

Speciální zmínku si zaslouží dabing. Hra je plně namluvená a vyšla ve dvou různých verzí, UK a US, vždy s jinými herci. V US verzi mluví Kenta poměrně známý Corey Feldman, takový Charlie Sheen light. Znát ho můžete např. z filmů The Goonies či Stand by Me. Jenže tento herec zvolil natolik afektovanou husto-free-cool polohu, že jsem dal přednost usedlejšímu UK dabingu a vám ho doporučuji též. Ostatně Steam i GOG mají v nabídce pouze UK verzi a plná hra ze ScoreCD 76 je také UK.

S ovládáním není problém. Akce se provádějí skrz "voodoo" panenku podobně, jako ve hrách Full Throttle nebo Curse of Monkey Island. V prostoru se pohybujete pomocí kurzorových šipek. Pohodlí WASD a plného mouselooku to není, ale zvyknete si rychle.

I přes namluvení, mraky animací, obecně povedenou grafiku a kvalitní adventurní složku je ze hry trochu cítit, že vývoj neměl tolik času, kolik by si zasloužil. Aspoň tak si vysvětluji několik záhadně hluchých či nevyužitých míst. Např. hned na začátku v ulicích kolem Kentova domu je park s kolotočem a duchem, který v příběhu nemá žádné místo.

Narazíte na objekty, které jsou příliš detailně vyvedené na to, aby neměly použití. Startovní lokace je zdaleka nepropracovanějším místem. (Což ale může být záměrným kontrastem s venkovním prostředím.) Dialogy by klidně mohly být delší a rozvitější. A dojde i na nechvalně proslulé natahovače času, jako je bludiště (menší) a speciální zdržovací pasáž, kdy hráč nemůže tempo hry ovlivnit (modří už vědí - nápravná věznice). Není se co divit, z dobových pramenů jsem nabyl dojmu, že Normality byla trochu B projektem, větší důraz kladla společnost Gremlin Interactive na hororovou adventuru Realms of the Haunting (hry sdílí stejný engine).

Závěr? Na plný kotel to není, ale i tak je Normality nadprůměrná, poctivá a podařená adventura, kterou nelze než doporučit k zahrání. Docenění zvoleného pojetí humoru a příběhu závisí na osobních preferencích, já k němu sice výhrady mám, ale vám se možná do noty trefí, jako se do noty trefilo Andreji Anastasovi, viz recenze ze Score 28.

Po technické stránce je hra i přes odvážný přechod do trojrozměrného prostředí v zásadě bez chyby. Finální plusové body si Normality zaslouží za dlouhé a opravdu rock'n'rollové outro, v jehož samotném závěru budete možná znechuceně odvracet zrak. Však uvidíte sami ;)

All in all you're just another...

Ještě taková hereze na konec. Nemůžu se zbavit dojmu, že jako 2D adventura, popř. pseudo 3D ve stylu Alone In The Dark, by se to hrálo o fous líp. Po prvotním ohromení volným prostorem totiž velmi rychle zjistíte, že množství lokací, kam se můžete vydat, je malé, a v lokacích, které k dispozici jsou, se toho moc prozkoumat nedá. Jde o typický syndrom slepých uliček a zavřených dveří, kterým zhusta trpí FPS akce.

Teenage mutant ninja tur... co prosim?

Technická: pokud hrajete verzi z GOG / Steamu, spusťte install.exe + otevřete dosboxNORMAL.conf a nastavte vše na Sound Blaster 16. Při původním nastavení je zvuk ve hře přehráván jen mono.

Doporučující: chcete o Normality vědět víc? Nenechte si ujít stream, ve kterém se hry chopí Dave de Sade (v minulosti se o hře již rozepsal).

A ještě PS: v rámci Herní výzvy 2019 napasuji hru do sekce Čapkův odkaz, viz sinister robot hlídající otřískané dveře Kentova bytu.