Castlevania: Circle of the Moon – recenze

Když jsem hrál Circle of the Moon (dále COTM) poprvé, připadalo mi to jako extrémně těžká hra. Možná dokonce nejtěžší díl ze série Caslevania. S prvním bossem jsem bojoval půl hodiny a porazit ho dalo zabrat. Ostatní bossové byli ještě těžší. Navzdory tomu se mi podařilo dostat až k final bossovi, avšak boj s ním byl tak extrémně tuhý, až jsem musel použít cheat na nesmrtelnost.

Po čase jsem se k COTM vrátil a zkusil jej znovu. A hle? Najednou mi šel mnohem lépe, prvního bosse jsem dal s prstem v nose, a dokonce i final boss se ukázal byl daleko jednoduší. Kde byl problém? Sám ani nevím. Možná jsem se na poprvé špatně naexpil. Možná jsem se po čase zlepšil díky tomu, jak často Castlevania hry pařím... :)

Nicméně postupně jsem si COTM zamiloval a zjistil, že tahle záležitost zraje jako víno. A dneska? Dneska na ni nedám dopustit.

Aria of Sorrow a Harmony of Dissonance spolu s Circle of the Moon tvoří společně tři Castlevanie, které vyšly pro Game Boy Advanced, z nichž Circle of the Moon vyšel jako první a to v roce 2001.

COTM je Metrodvania se stejnými herními principy jako Symphony of the Night.

A tentokrát vypráví děj tří různých lovců upírů - Nathan, Hugh a Morris. Morris je mistr, které naučil Nathana a Hugha bojové umění lovců upírů, aby jednoho dne mohli porazit Draculu. Celá hra začíná tím, jak tito tři lovci vběhnou do obřadní síně v Draculově hradu kdesi v Rakousku (!!!), kde Camilla, (kterou znáte třeba ze seriálu od Netflix) provádí rituál, který přivede Draculu znovu k životu. To se jí také podaří. Dracula se navíc zmocní Morrise.

DSS systém umožňuje mít ohnivý bič

Než Nathan a Hugh stačí cokoliv udělat a Morrise zachránit, propadne se pod nimi podlaha. A následuje dlouhatánský pád šachtou až někam do sklepení Draculova hradu. Oba naštěstí pád přežijí a rozdělí se, aby společně našli způsob, jak Draculu porazit a zachránit Morrise.

První pocit z hraní je spíše negativní, protože hlavní hrdina se pohybuje hrozně pomalu, skáče dost divně a nemotorně. Skoro jsem měl chuť to ihned vypnout. Naštěstí se velice brzy dá najít power-up, který umožňuje běhání, hned na to další, díky kterému lze provádět dvojskok, a tak to jde dál, až vám jeden z posledních power-upů umožní dlouhatánské neomezení výskoky (téměř lítání) vzhůru.

Na rozdíl od jiných Castlevanii tu spoustu power-upů dostanete relativně brzy, navíc mi připadaly takové nejvíce konzistentní a funkční, oproti jiným dílům. Stejně jako v případě Harmony of Dissonance, i tu může hlavní hrdina používat pouze a jenom bič - žádnou jinou zbraň. Tvůrci si nejspíše řekli: „Nač to komplikovat? Vrátíme se ke kořenům!“ Pochopitelně tu fungují tradiční sekundární zbraně - nůž, sekyrka, svěcená voda, bumerang (ten je tentokrát výrazně vzácnější) a hodinky na zpomalení času.

A tak lze pobíhat po hradu, objevovat nová místa, zákoutí, expit se vybíjením obnovujících se potvor/monster, hledání itemů, jako jsou různé druhy zbroje a tak dále.

Tvůrci však do hry implementovali další věc, která stojí za řeč a tou je tzv. DSS systém, což je takový zvláštní power-up, který vám dává různé schopnosti. Někteří nepřátelé po tom, co je hlavní Nathan killne, sem tam dropnou kartu, kterou můžete sebrat. V menu si pak lze vybrat dvě karty ze dvou různých setů (pokaždé jednu v každém setu), jejichž kombinace vám dá nějakou schopnost. Ohnivý bič, ochranný štít, možnost vrhat blesky, možnost se proměnit na kostru a tak dále. Je toho opravdu spoustu a objevovat, co která kombinace dělá, je značně zábavné. A hlavně to ulehčuje celý průchod hradem.

Boj s Camillou je přímo ďábelský

Když jsem na začátku psal, že je COTM obtížná hra, ale napodruhé už mi to tam nepřipadalo, tak věřte, že objektivně řečeno docela obtížná je. Dokonce je tu pár věcí, které ji dělají daleko obtížnější, než jiné díly. Za prvé je tu několik dost schopných monster, jako třeba démoni, co na vás mohou vrhat vše možné (velké kusy ledu, firebally a tak dále). Je tu také několik druhů rytířů, co umí různé druhy útoků - vrhají po vás černé díry, nebo elektrické výboje, co vás všude pronásledují. Jsou tu panenky, které když se vás dotknout, tak jste tzv. „cursed“ (prokletý) a nemůžete útočit (hlavně mějte u sebe uncurse potion).

Zkrátka je tu celá řada potvor, s nimiž je docela těžké pořízení. Zdolat je vyžaduje cvik, přesnost a hodně trpělivosti. Někteří nepřátelé jsou velice tuzí, dávají velký damage a stojí spoustu nervů.

Bossové jsou relativně zdlouhaví, ale naštěstí oproti jiným dílům projevují daleko více repetitivní chování. Po jejich zdolání se však neobjeví kouzelná červená koule, co doplňují zdraví a manu, jak tomu v jiných Castlevaniích bývalo zvykem. Nutno podotknout, že i potiony, které obnovují zdraví jsou velice vzácné, navíc doplňují docela dost málo. Bereme-li tohle všechno v potaz, vyjde nám, že je COTM docela dost obtížná hra. Ale s trochou cviku se to dá v pohodě zvládnout. :)

Pokud jde o technickou stránku, tak tenhle díl postrádá řadu různých grafických efektů a grafika je spíše taková... retro, čili kvalit Aria of Sorrow kupříkladu nedosahuje. Hudba je OK, ale spoustu skladeb jsou jen remixy starších skladech z jiných Castlevania dílů, což působí trochu líným dojmem. Zajímavostí také je, že tvůrci úplně vystřihli obchodování, čili není tu nikde žádné místo, kde byste mohli prodat věci, koupit si nové a tak dále. S tím se pojí, že hra neobsahuje žádné peníze ani nic v tom smyslu. Prakticky je to jediná Metrodvania, která to takhle má.

Final boss se může zdát zprvu obtížný, než objevíte jeho slabiny

Za zmínku ještě stojí, že hrad, ve kterém se hra odehrává, obsahuje celou pasáž, která je naprosto nepovinná a pro dohrání celé hry tam není vůbec nutné chodit, avšak jedná se o sedmnáct bojových arén, kde je nutné zdolat ty nejtužší monstra z celé hry v neférových počtech, s tím, že nemůžete využít výhod DSS karet (ty se v arénách zcela deaktivují). Pokud se vám však podaří dostat až na konec, tak získáte tu nejsilnější zbroj v celém COTM.

Naštěstí to můžete mezi jednotlivými arénami vzdát a uprchnout. Když to ale budete chtít zkusit zase, musíte začít znovu úplně od první arény. Nedá se to tedy dělat po kouskách. Musíte je prostě všechny projít naráz - žádné ukládání, žádná možnost obnovit si zdraví (nemáte-li s sebou potiony) a celkově - asi největší výzva v historii Castlevania. Já osobně jsem to nezvládl ani s ukládáním pozic v emulátoru. :)

Takže co říct na závěr? Určitě to není Castlevania pro začátečníky, ale jinak naprosto suprová věc. Prakticky možná druhá nejlepší z trojice pro Game Boy Advanced. Pokud se někomu líbily ostatní Metrodvanie, jako třeba Symphony of the Night, bude nepochybně milovat i tenhle díl. Možná neoplývá kdo ví jak propracovaným příběhem, grafikou nebo hudbou, ale zato mu nechybí chytlavá a příjemná hratelnost, která je pro Castlevanie typická. Pochválit lze možná i design hradu, protože přesunout ze z místa A do místa B mi nepřišlo tak frustrující a zdlouhavé jako v ostatních Castlevaniích.