Fallout 1, část devátá – Mariposa Base

Přišel čas na další šíření pravdy a lásky s kvérem v ruce!

Naposledy jsem řešil dilema, zda se naslepo pustit po stopách vedoucích k základně supermutantů, nebo raději navštívit poslední zbývající lokaci na mapě - Boneyard. Nakonec zvítězila chuť na radioaktivní sekanou a já se vydal podél hor na sever, kde se hnízdo neřádstva mělo nacházet. A opravdu, třetí z náhodných setkání mě dalo dohromady s rozvernou skupinkou mutantů. Než jsem stihl zaklít, měl jsem power armor plný důlků od kulek z rotačních kulometů.

Naštěstí .223 pistol se ukázala jako mimořádně efektivní i v boji se zelenými überhumusáky, kromě několika stimpacků jsem nedoznal výraznějších ztrát. Po chvilce dalšího šmejdění jsem konečně dorazil k cíli, vojenské základně Mariposa Base. Ta byla samozřejmě bedlivě střežena, nezbylo tedy, než vymyslet úskok. Vydoloval jsem z batohu rádio, naladil patřičnou frekvenci a zdařilou imitací velitele mutantí jednotky jsem stráže odvolal k neexistující hrozbě.

Poslední zoufalec, co zbyl u vrat, chytil kritický zásah do očí. V kapsičkách schovával holodisk s vyškrábaným vstupním kódem, cesta do útrob komplexu byla volná. Už pod prvními schody bylo jasné, že si užiju spoustu legrace, supermuťáci byli všude.

Naštěstí jsou tupí jako brahmína a příliš si nepomáhají, díky úskočné taktice a férové střelbě do zad jsem s průchodem základnou neměl větší problémy. Power armor něco snese! Zato společníci sáli kulky jak bezdomovec nalezené pivo. Čas se jich někde potichu zbavit, nebo ze samého save / load přijdu o nervy.

V prvním patře jsem narazil na dvojici polofunkčních terminálů. K prvnímu jsem přidrátoval rádio a mohl tak na dálku ovládat žlutá silové pole, která plnila roli dveří. To ve hře nechalo jen pole červená, skrze která se dalo protančit za cenu ztráty několika hitpointů. Já to snesu, ale Dogmeata to nějak připaluje. Druhý terminál pravděpodobně překonfiguroval hlídací roboty k neaktivitě. Smělý plán nastavit je k útoku na mutanty bohužel selhal.

Další skupinka muťáků byla ještě hloupější, než všechny předchozí, a nechala se ukecat. Stačilo jejich předákovi tvrdit, že nejsem člověk, alébrž speciální druh mutanta na tajné misi. Jak jsem psal, tupí jak brahmína. Tohle že má být skvostná, dokonalá a nadřazená rasa? Dogmeat dál dostává šoky v silových polích, svědomitě ho dopuju stimpacky, ale opravdu mě to přestává bavit.

Probíhám patry, vyhýbám se mutantům, jak jen to jde, když tu náhle zastaví mě ve třetím patře chytřejší jedinec, a nabízí mi zajetí, nebo smrt. V náhlém záchvatu akutního pacifismu zvedám ruce k nebi a nechávám se odvést k místnímu veliteli. A dozvídám se tedy věci.

Že si pro mě velitel přichystal trýznivou smrt v podobě lázně ve FEV (Forced Evolution Virus) s cílem proměnit mě v supermutanta, to bych ještě rozdýchal. Ale že se na základě rozkazů od tajemného Mastera chystá provést to samé s celým zbylým lidstvem, to už je silná káva. A navíc mu v tom pomáhají Děti Katedrály. Já věděl, že jde o svině svinuté, ale že až takové, to by mě nenapadlo!

Rozhovor končí výslechem mé maličkosti, velitel by rád věděl pozici Vaultu 13. Zapírám, co to jde, a v nestřežené chvíli beru roha. Světe div se, daří se, velitel mě zjevně nechce poškodit. Motám se dále po patře a narážím na místnost obývanou výhradně dětmi katedrály. Mají ze mě vítr, neútočí, a já se tak můžu soustředit na hlavní počítač.

Z něj se mi daří stáhnout logy kapitána Rogera Maxsona, zakladatele Bratrstva Oceli, ze kterých se dozvídám víc o zrůdných vědeckých experimentech kolem FEV. Druhý zachráněný záznam patří muži jménem Richard Grey, který popisuje svou strašlivou proměnu v důsledku dlouhotrvajícího ponoření do FEV. Na začátku byl doktor Grey a na konci mutace... Master!

Stahuji logy do PipBoye a volím na terminálu položku security codes. Bezmyšlenkovitě mačkám první zobrazený, načež se na displeji objevuje Time left: 60 seconds. Nepatřím sice mezi nejostřejší tužky v šuplíku, ale takto loženou nápovědu se rozhoduji neignorovat a okamžitě roztáčím vířivý quick-step směr výtah. Nebudu lhát, na první pokus se to nevyvedlo, protože ve vyšších patrech už na mě čekala domobrana.

Načítám dřívější pozici, nechávám společníky u terminálu a ještě před spuštěním autodestrukce si čistím únikovou cestu. Potkávám při tom vězeňkyni Sarah, která se rozhodla terapii FEV podstoupit dobrovolně. Nána pitomá! Nu což, její boj.

Vyčištěno, autodestrukce, útěk, bum!

A základna je v trapu. Nebýt faktu, že mi nakonec Žeryk v jednom ze silových polí vzplál jasným plamenem, byla by to téměř čistá práce. Věnujme podvraťákovi minutku ticha, snažil se srdnatě. Trochu mě mrzí, že jsem dole nechal spoustu lákavého vybavení, ale víc už toho prostě neunesu a zátek mám vlastně habaděj.

Level! Zvedám položku throwing, protože vrhané granáty končily na podivuhodných místech, nezřídka mě přímo pod rozkrokem. A to zkazí den i v power armoru. Před dalším putováním navštěvuji rodný Vault 13, který je podezřele blízko základně, a loučím se s Ianem i Tychem. Sorry kluci, proti radškorpiónům a nájezdníkům jste byli k užitku, ale v boji se supermutanty už nemáte místo. Zvlášť, když vám nemůžu nijak zlepšit výbavu. Tady budete aspoň v bezpečí.

Na samý závěr mířím do bunkru Brotherhood of Steel a doufám v nějakou dodatečnou odměnu, leč za svůj heroismus jsem odměněn několika krátkými replikami a prázdnými výrazy. Jak jsem psal, šupáci!

A nyní vzhůru na Boneyard! Nic jiného na mapě nezbývá a někde se ten Master schovávat musí.

Na závěr poznámka: u těch společníků je opravdu znát, že jsou nedomyšlení, popř. doplácnutí do hry na poslední chvíli. Nemožnost je nějak rozumněji ovládat a lépe vybavit je trestuhodná. A to mě přivádí k další myšlence - obecně mi výbava ve Falloutu přijde dost slabá. Zbraní není mnoho, brnění jakbysmet, klasické věšení kousků výbavy na panáka mi trochu schází. No a strašlivě nepraktický inventář to celé korunuje.