Dohráno: Monkey Island 2: LeChuck’s Revenge – Special Edition

Dlouhých osm let po vydání jsem konečně dohrál speciální edici legendární adventury Monkey Island 2: LeChuck's Revenge. Tolik k mé schopnosti hrát aktuální věci a pružně reagovat na herní dění.

K předělávce prvního dílu jsem měl jisté výhrady, ovšem dvojka je v podstatě bez chyby. Grafika doznala dalšího zlepšení a ne zcela kladně přijatá stylizace dílu prvního byla vyměněna za vizuální stránku méně výstřední a méně kontroverzní. Jinými slovy - Guybrush se nechal ostříhat a konečně nevypadá jako oběť kadeřnické seance kapely Oceán.

Na rozdíl od jedničky je nyní možné stiskem jediné klávesy přepnout do původní grafiky, ovšem se zapnutým dabingem. Výsledkem je dokonalý herní koktejl, s třešničkou na vrchu - původním iMUSE soundtrackem.

Ultimátní a dokonalý Monkey Island 2.

Jak si pozorní čtenáři zajisté ráčili všimnout, poslední dobou vyloženě ujíždím na co možná nejlepším zobrazení DOS her na moderních LCD monitorech. Po této stránce není MI2:SE co vytknout, původní grafika je tam, kde je to možné, znásobena přesně dle mých přísných požadavků - do 1600x1200, celočíselně a bez artefaktů.

Zůstává jen jedna jediná shnilá makrela - ovládání. Spíš než multifunkční kurzor bych uvítal pro SCUMM obvyklý seznam příkazů. Na práci s inventářem jsem si nezvykl do konce hry, pořád jsem klikal mimo. Ve finální fázi hry, kdy vás LeChuck nahání v podzemí zábavního parku, a vy musíte minimálně v jednom případě rychle reagovat použitím věci z inventáře, jsem si dokonce musel přepnout do původního vzhledu s klasickým ovládáním, jinak bych se uvztekal.

Bonusové materiály v podobě artworků přijdou k chuti, komentář vývojářů (Ron Gilbert, Tim Schafer a Dave Grossman) mi sice místy přišel trochu bez šťávy, ale místy naopak probublaly zajímavé informace, popř. osobitý smysl pro humor, takže vše OK.

A hra samotná? Inu, legenda je legendou oprávněně, a minimálně první polovina hry je perfektní, ovšem později nám chutný grog poněkud zvodnatí, roztahání hádanek přes trojici ostrovů možná nebylo nejšťastnější volbou. A nechvalně proslulý finiš je natolik vzdálen úrovni celé hry, že ho vždy při hodnocení blahosklonně přejdu mlčením.

Nemluvím teď o vyústění příběhu a celém tom galimatyáši teorií, které se ho posledních téměř 30 let snaží uspokojivě vysvětlit. Mě osobně mnohem víc rozčiluje samotný design závěrečného puzzle, kdy vás hra nenechá v klidu přemýšlet a prostřednictvím dotírajícího LeChucka dokonale zbytečně natahuje herní dobu.

Ale co, i přes ty rumem nasáklé mušky octomilky je to pořád parádní kus, který je radost hrát. To samé platí i o jedničce. Pokud speciální edice Opičích ostrovů ještě ve sbírce nemáte, neváhejte. Krabicovku už asi seženete těžko, ale v nabídce GOG najdete jak jedničku, tak dvojku. A skoro stejně dobrou trojku.

Pst! Na závěr vám prozradím, co že je vlastně oním velkým tajemstvím Opičího ostrova. Takže pozor, prozrazuji: skutečným tajemstvím opičího ostr... ježišmarjá, tříhlavá opice, utíkejte!