Hráli jste: Need For Speed II?

Série Need For Speed je v herním průmyslu natažená jako žvýkačka. Nejen kvůli tomu, že vychází nepřetržitě už tak dlouho. To přirovnání se k NFS hodí, každý zkusil alespoň jednou ochutnat. A chuť to byla natolik specifická, že došlo na blaženou extázi i hořké vyplivnutí.

Ano, první dojem je občas velmi nekompromisní. Technologicky jsou dnešní díly v jiné dimenzi. Na tom není nic zvláštního, NFS přitahuje pozornost svou osobností, pokud se to dá takto nazvat. Dnes je automobilová sága vnímaná jako arkáda, byť se snaží občas snaží o realistické svištění po šedé asfaltové stužce. Aby se nedostavila nuda, hry nabídly exkurze do světa chvástavého tuningu, adrenalinového úniku před policií po vzoru z amerických dálnic, nebo historické putování se značkou Porsche (na NFS: Porsche Unleashed se zaměříme také). NFS II má u komunity hráčů stejný význam jako třeba Heroes II. První díl vše odstartoval, ale teprve druhý díl zaregistrovalo více lidí. A od této doby si nese nálepku arkádového ježdění.

Pokud si dobře pamatuji, tak NFS II byla moje první krabicovka. Největší radost jsem měl pochopitelně z dánské stavebnice LEGO, tu virtuální jsem objevil až posléze. Tratě byly velmi nápadité, ledový tunel nebo australské kulisy byly natolik originální, že jsem okamžitě pocítil nefalšované motoristické nadšení. Tři herní módy stačily na to, aby obohatily hratelnost. Sice se jednalo o kosmetické změny, ale méně je někdy více. Co ale fungovalo jako ten nejsilnější magnet, byla auta. Ach, supersporty z devadesátek...

Extrémní výkon, omezené množství počítačových pomocníků. Smrt ještě nikdy nebyla tak svůdná. Mezi kovovými modely jsem měl kultovní Ferrari F40 (měl jsem štěstí vidět jej naživo). V portfoliu NFS II najdeme novější F50, efekt je ale stejný. Italský krasavec s nezaměnitelnou červenou barvou na karosérii. Benzín však definitivně nahradil v oběhu mou krev v okamžiku, když jsem spatřil britský McLaren F1. Mám rád různá auta, která bych chtěl mít v garáži, ale tohle je má životní láska, jenž nemá na sobě ani špetku rzi. Stále jsem fascinován tím, jak může tento elegán držet krok s dnešními automobilovými skvosty. Co na tom, že je o pár kilometrů pomalejší než Bugatti Veyron? On má zase výhodu v nižší váze. A ten futuristický design. Věk dvacet pět let na něm není vůbec znát. Ale i ostatní káry byly skvělé.

K takřka dokonalé prezentaci jim pomohlo ozvučení a nádherně zpracovaná videa. Což o to, samotná grafika hry byla na vysoké úrovní (HW nároky byly na tehdejší dobu vysoké, ale myslím, že mi hra jela tehdy plynule na nejvyšší detaily), ovšem vidět auta přímo na silnici, to byla jiná sféra vehiklového vábení. Ačkoliv stále používám při závodech externí pohled kamery, krása jednotlivých interiérů byla omračující. A pokud tento speciální pohled dnes má jiná závodní hra, dokážu jej ocenit. Informace o autech doplnil příjemný komentář Jima Conrada. O hudbu se postaral Rusty Dunn, rychlé tempo písní hře svědčí. Taneční hudba (omlouvám se fandům za špatnou terminologii) z menu má náboj jako v roce 1997. Hra se dočkala také rozšíření NFS II: Special Edition, nesmím opomenout také legrační cheaty a split screen, které přinesly další hodiny zábavy. I když se počítač obstojně snažil, závodit po okruzích s kamarádem byla jiná liga.

Hra Need For Speed II v době vydání zdaleka nesbírala vysoká hodnocení. I přesto dokázala sérií najít její budoucí směr, který později aplikovaly někteří konkurenti. Tvůrci přišli na to, jak zaujmout i tu část publika, která nemá na sobě závodní kombinézu jako Stig. Série si některými díly značně pošramotila pověst, to ale nic nemění na tom, že ty zdařilejší nabízí skvělou relaxaci. Need For Speed II mezi ně patří.