Hammer of the Gods, vikingové na tahu

Pár dnů zpět postnul Dave na Google+ víkendový tip v podobě mně do té chvíle neznámé hry Hammer of the Gods. Pochopitelně jsem neváhal, pustil se do instalace a tomuto předchůdci série Heroes of Might and Magic několik krátkých herních seancí věnoval.

Výsledek? Není to úplně blbé, ale do klasiky to má daleko.

Hammer of the Gods (1994) je tahová strategie ze všeho nejvíc připomínající mix Warlords, HoMam a špetky Civilization. (Všechny tři hry mám velmi rád, všechny tři hry hraju velmi blbě. To jen tak na okraj.) Prostředí je inspirováno severskou mytologií, čtyři hlavní frakce jsou tedy lidé, elfové, trpaslíci a trollové.

Většinu herního času budete posouvat panáky po mapě (historické či náhodně generované), která na první pohled připomíná právě starou dobrou Civilizaci. Vaším úkolem je pochopitelně ovládnutí celého světa, ať už prostřednictvím diplomacie, nebo důkladné a globální přesdržky. Jakmile na nějakou tu fackovačku dojde, přepne se boj do módu, který evokuje Heroesy, popř. King's Bounty.

Expandování samotné se děje především prostřednictvím obsazování měst. Přetahovaná o města jako by z oka vypadla Warlordům, a to včetně možností plenění (raid, plunder, raze, subjugate). Při obsazení a ovládnutí města (subjugate) je třeba vzdát se části armády, která poté působí jako základní obranná síla.

Do hry výrazně a velmi zajímavým způsobem zasahuje severské božstvo. Od začátku dané partie máte k dispozici questy vzájemně pospojované do jakéhosi "questového pavouka". Co quest, to jeden bůh. Začínáte zespoda od naprostých jelimánků a postupně se propracováváte až k samotnému Ódinovi. Počáteční úkoly jsou samozřejmě velmi jednoduché, jako dobít město, objevit kousek mapy apod., ovšem postupně přituhuje. Hlavní Odinův quest, jehož splnění vítězně ukončí hru, je tuhý jak vikingova kožená bota. Každá s frakcí má nejen trochu jiné bohy (a tedy trochu jiné questy), ale také musí splnit jinou podmínku pro vítězství (akumulace zlaťáků, vojenská síla atd.) Vtipně vymyšlené, všechna čest.

Po grafické i zvukové stránce je HotG takový solidní standard. Mapa světa neurazí, jednotky v boji jsou pěkně animované, zvuky sedí, hudby není tolik, aby začala otravovat... prostě OK. Kromě několika pěkných ilustrací to ovšem není nic, okolo čeho byste křepčili oslavné tance. Nesmí chybět ani hra ve více hráčích, je tu jak populární horká sesle (hot seat), tak hra síťová.

Inu, guláš je to na první pohled pěkný. Bohužel těch žužlavých kousků, při jejichž polykání se jednomu zlehka obrací žaludek, tam několik je.

Největším průserem je produkce jednotek. Našinec je jaksi zvyklý, že čím více obsazených měst, tím rychlejší produkce. Ne tak v HotG. Nový kanónenfutr lze najmout jen a pouze v městě hlavním. Obsazení blízkého okolí tedy není problém, ale přesun armády do druhého konce mapy jest testem vůle a odhodlání. V ostatních obsazených městech žoldnéře nakupovat nelze, a to dokonce ani v obsazeném hlavním městě soupeře. Úkol měst je jediný, a to generovat zlaťáky.

Variabilita jednotek není velká, každá frakce může vyrábět přesně čtyři typy, mustr je vždy stejný: lučištník, rytíř, speciální jednotka jedinečná pro každou frakci a hrdina. Trochu zajímavý je jen hrdina, který nejen, že je o kus silnější, než všichni ostatní, ale navíc může nést předměty, které mu sílu dále zvyšují.

V každém tahu lze jednotek najmout maximálně osm. Jednotky se neseskupují dle typu jako např. v HoMaM, jeden panák je jednoduše vždy jeden panák. Takže typická vojenská produkce v jednom tahu rovná se skupina o čtyřech lučištnících a čtyřech rytířích. Je-li třeba těžšího útoku, např. při dobývání města, nezbývá než vyrobit během tří tahů tři skupiny a pak jednu po druhé sunout směrem k cíli. Přičemž nezřídka se stane, že skupina zapomene, kam vlastně míří, a cíl je nutné zadat znovu. Všechny skupiny mají stejnou ikonku, liší se jen drobným ukazatelem počtu jednotek.

Asi tušíte, proč to takto polopaticky popisuji. Máte-li podobných skupinek 20, tak za chvíli naprosto netušíte, kdo kam mířil a co měl v plánu. Chaoticky tlačíte náhodně nakliknuté skupinky jedním nebo dvěma směry, které si zapamatujete dle názvů měst, a na nějakou promyšlenější strategii můžete s klidem zapomenout. Pohledem na mapu dokonce nemáte šanci zjistit, ve které skupině je hrdina, nebo třeba speciální jednotka.

Naštěstí vyrobené jednotky nejsou jediným způsobem, jak soupeřům zatopit. Kromě výstavby cest, které urychlují přesun jednotek, je možné stavět hrady. Ty se chovají trochu záhadně a ani manuál jejich funkci příliš neosvětluje, ale z mého pozorování vyplývá, že postavený hrad v první řadě láká kolemjdoucí skupinky nepřátel k útoku, v řádě druhé pak sám utočí na vše nepřátelské kolem, a to v dosahu až šesti polí. Celé je to implementované trochu pitomě, hrady konají během vypočítávání tahů soupeřů, nemáte přehled, kde se co děje, ale stavěním hradů na správných místech lze dobít město, aniž byste museli hnout jedinou jednotkou. Háček je ten, že hrady lze stavět jen v blízkosti vašich měst, pro expandování je tedy použít nelze.

Další problémy hry už nejsou tak zásadní, jako produkce jednotek, ale trochu otravují. Rozhraní není moc dobře navržené, ovládání drhne, ale dá se něj zvyknout. Jednotky nejdou propustit, což je problém především kvůli lodím, které se kumulují kolem břehů - porazíte-li totiž protivníka v námořní bitvě, loď po něm zůstane.

Boje samotné nenabízí příliš velký prostor k taktizování, možnosti jsou velmi omezené. Každá jednotka může během tahu postoupit o právě jedno políčko, popř. zaútočit. Zajímavé je, že po úspěšném útoku si můžete vybrat, zda zůstat na políčku zabitého nepřítele, nebo zda se vrátit na políčko původní. Prkotina, zdá se, ale bitvy ovlivňuje zásadně. Jak jsem psal výše, jednotky se nijak neseskupují, osm panáků je vždy osm panáků, takže počáteční podmínky bitvy jsou si vždy velmi podobné. Nemůže se vám stát, že díky drtivé přesile nepřítele sfouknete.

Kromě měst, cest a hradů lze na mapě najít ještě speciální místa k vyplenění, jako jsou kláštery, chrámy či kobky. Některá z těchto míst přímo souvisí s questy.

Přítomná je i magie, minimálně ve dvou formách - globální kouzla použitelná přímo na mapě, a lokální bojové čáry do bitev. Ovšem ani po celkových (přibližně) pěti hodinách hraní jsem nenarazil na předmět, který by mi nějaké to prskání many dovolil. Škoda.

Bohužel ne každá stará hra je zapomenutým klenotem!

Jak jsem psal na začátku, úplně blbé to není, a rozhodně to není odfláknuté, ale možnost najímání jednotek v jednom jediném městě podle mého názoru hru zbytečně zpomaluje a znesnadňuje. Pro vítězství sice není nutné vymlátit celý kontinent, ale aspoň trochu vymlátit vzdálenější oblasti prostě musíte. A než na místo dopravíte armádu, která vám navíc ubývá, protože po cestě obsazujete dobytá města, jste zralí na redbull nitrožilně. Trochu vybroušenější ovládání by také neškodilo, naštěstí největší problémy hasí klávesové zkratky.

Hammer of the Gods může být zajímavou kratochvílí pro fanoušky germánských bohů a rohatých helem (které prý vikingové nikdy nenosili), ale někdo, kdo si chce zahrát solidní strategickou hru, udělá mnohem lépe, když sáhne po několikrát zmiňovaných Warlords nebo Heroes of Might and Magic. Pokud jste vyloženě zvědaví, mrkněte na YouTube na nějaké to video, alek hraní vás nabádat nebudu.

Zajímavost na závěr: engine pohánějící HotG je použitý i ve hrách Merchant Prince (1993) a Machiavelli the Prince (1995). I některé grafické prvky jsou si VELMI podobné.

P.S. Je dost dobře možné, že hra své pravé kvality odkryje až po několika desítkách hodin hraní, kdy si na její libůstky a specifika zvyknete, ale na to určitě nemám nervy. Fallout 2 nepočká ;)