…the ranger’s aim was deadly with the big iron on his hip…

Zradil jsem!

Sice ne tak strašně, jako kdybych místo do hospody šel do VS*, ale přesto značně. Totiž... hrál jsem, hru z roku 2010. Tedy v podstatě horkou novinku. A co víc, ještě mám tu drzost se tím tady chlubit!

* vinný sklep

Jde o Fallout: New Vegas. A moje osobní Falloutí historie je díky tomu větší maglajz, než karavana po útoku deathclawa. Jedničku jsem dohrál tak dávno, že si kromě těch nejzásadnějších příběhových prvků nepamatuju nic. Dvojku jsem rozehrál přibližně čtyřiašedesátkrát, ale do zdárného konce jsem jí nedokormidloval nikdy. Fallout Tactics šly úplně mimo mě. A trojku jsem na doporučení znalců raději přeskočil.

Varování: následující text bude jen takové beztvaré ublognutí, hrstka dojmů ze hry, která mě na 113 hodin upoutala k monitoru. Možná to dokonce bude natolik o ničem, že se místo čtení radši běžte koupat.

Jo a spoilery!

Průser.

FNV mě dost překvapil. Dávno jsem se smířil s faktem, že na ukecaná RPGčka nemám buňky. Lineární příběhové kusy mě horami textu ubíjejí, v hrách s otevřeným světem se rád proběhnu a prozkoumám, co se dá, jak ale dojde na prokecání se, má pozornost to vzdá a jde radši chytat lelky. Ale New Vegas ukazuje, že jsem možná jenom hrál blbé hry. Jako třeba Morrowind a Skyrim. Je to hezké na pohled, rozloha světa je dechberoucí, ale jak jsem se začal prokousávat dialogy, celé se to sesypalo. Buď mi leze na nervy fantasy, nebo to bylo jen mizerně napsané, nevím. V každém případě u FNV se znudění nedostavilo a prvních několik seancí jsem se od hry odtrhával jen s obtížemi.

Patrolling the Mojave almost makes you wish for a nuclear winter.

New California Republic, Robert House, Cézarova Legie. Tři hlavní frakce, každá více či méně mešuge. Legie více, House trochu magoří z nedostatku čerstvého vzduchu a NCR se v tom bezradně plácá. Přesto mě poslední ze jmenovaných přišla tak nějak nejvíce při smyslech a když došlo na věc, přidal jsem s k nim. Pomáhal jsem, dělal questy a říkal si, jak je to prima, jak jsem pan Hodný, jako obvykle... a pak po mě NCR chtěla zlikvidovat House. Nebudu zapírat, prostřílel jsem se skrz securitrony v Lucky 38 a odpojil House od přístrojů, ale pocity jsem z toho měl všelijaké. Najednou jsem si tak úplně jako pan Hodný nepřipadal.

Následující hodinu jsem šmejdil po internetu, zkoumal jsem, jak jsou na tom NCR s karmou, a zvažoval, jestli nenahrát save a nezkusit to jinudy. Nikdy mě žádná hra nedonutila dělat něco podobného.

Too many people have opinions on things they know nothing about. And the more ignorant they are, the more opinions they have.

V žádné jiné hře jsem se nesnažil vytěžit dialogy do posledního písmenka. Celý příběhový propletenec, vedlejší questy, dialogy s NPC, všechno mě to strašně bavilo. Bavilo mě běhat po Mohavské poušti a obracet každý kámen. Dokonce tak moc, že jsem si jako jeden z perků zvolil Explorer, který ukáže pozice všech lokací na mapě. Nechtěl jsem nic minout.

I don't mind trailblazing as long as we've got the ammo... and whiskey.

Atmosféra. Kombinace béčkového sci-fi, retra 50. let, westernu a post-apo. Zní to jako odporný eintopf, ale gulášek je z toho ve finále vynikající!

Menší frakce. Za všechny Kings, gang imitátorů Elvise Presleyho, kteří nemají tušení, kdo to Elvis vlastně byl, a Boomers, roztomile xenofobní a po zuby ozbrojená banda přeživších z Vaultu 34. Obě skupiny jsem si samozřejmě naklonil, nešlo jinak. Díky tomu jsem mohl část hry běhat s robotickým psem Rexem a užít si jednu z působivých misí, vyzvednutí bombardéru B-29 ze dna přehradní nádrže.

Rádia. Ne snad, že bych na podobné muzice ujížděl, ale skladby Ain't That a Kick in the Head?, Big Iron nebo Let's Ride Into the Sunset Together si nejde nezamilovat! Na druhou stranu Johnny Guitar mě bude ještě roky budit ze spánku. Škoda jen, že položek v playlistu není tak 5x víc.

Dabing. Worfe, vypadáš ještě hůř, než si tě pamatuju! Ne, pane Odo, ten čip prostě nedostanete. Hned, jak odstřelím Chandlera, s ním naložím po svém. Jen mi nejdřív musí Machette opravit brokovnici. Hellboy to pak celé nějak působivě okecá. Pro kovaného geeka mého formátu k nezaplacení.

Společníci. Tohle byl těžký výběr. Brotherhood of Steel nemám rád, ale když Veroniku namluvila Felicia Day! Nakonec ovšem konkurz vyhrála Cass, protože alkoholičce s brokovnicí nemůžete říct ne. Se psem Rexem byla chvíli sranda, stejně jako s Boonem, ale pozici druhého asistenta nakonec získal ED-E. Protože <happy beeping>.

Zbraně. Tolik možností a tak málo cvičných terčů. Jako obvykle jsem si liboval v jednoduché klasice typu This Machine, Brush gun a revolveru .44 Magnum. A když bylo třeba zredukovat hejno deathclawů, nastoupila k výbušnému slovu Riot shotgun. Energetické zbraně jsem bral na milost jen ve chvíli, když došla munice do zbraní střelných. Asi je to podobné, jako když ve fantasy hrách ignoruju mágy. Tyhlety prskavky jedou na efekt, já potřebuju něco prostého to get shit done.

Lone Wolf Rádio. Opuštěný karavan jižně od Goodpsrings vybavený technikou pro vysílání rádia. K lokaci si neváže žádný quest a nemá ani zajímavý loot, ani NPC. Poté, co jsem několik dlouhých chvil zíral na nápis everyone is gone - I am all alone - let it all end, jsem z karavanu vyházel bordel a rozhodl se, že se stane mým virtuálním domovem.

Everyone is gone. I am all alone. Let it all end.

A takto bych mohl chválit a oslavovat ještě dlouhé hodiny. Ale nebylo to vše jen růžové a dokonalé. Radioaktivní spad si vybral daň.

I don't really have a problem with the NCR. Set their sights a little too high sometimes, but they try.

Bugy. Naštěstí se mi vyhnuly problémy s mizejícími předměty (až na jistou brahmínu v jeskyni) a nefunkčními questy, ale hra padala víc, než je zdrávo. Pak tu byl takový veselý kousek s Bratrstvem Oceli. Jejich bunkr jsem byl bohužel donucen tak trochu kompletně vystřílet, protože po mě chtěli, abych zlikvidoval rangera z NCR. To jsem jako pan Hodný prostě udělat nemohl, pochopte. No a když jsem se za nějaký čas do bunkru vrátil, abych posbíral energo-zbroje kvůli prodeji, bunkr byl z části opět obydlen a kupodivu nikdo ke mě nechoval zášť. Inu odpouštěj a bude ti odpuštěno.

New Vegas. Chaos. Teď už se ve městě a jeho okolí nemám problém vyznat, ale když to na mě hra vybalila poprvé, byl jsem z toho volaký zmetěný. Město je rozkouskované na mnoho částí a okolní čtvrti jsou "nečitelné". A aby to nebylo málo, po dosažení New Vegas se začala nechutně větvit hlavní příběhová linie, přičemž hra vám nijak nenaznačí, že se začíná nechutně větvit hlavní příběhová linie. Málem jsem hru nechtěně dojel za Yes Mana, než mi bylo důrazně naznačeno, že si odříznu úkoly od NCR. Před dalším postupem jsem si pak raději prostudoval falloutí wiki.

A k New Vegas ještě drobnost - ve vnějším okolí města je spousta zabarikádovaných a nedostupných baráků. Mnohem radši bych byl, kdyby byly sice téměř prázdné, ale přístupné.

Cézarova smrt. Vlastně jsem to ani neměl v úmyslu, ale při stopování Bennyho jsem se nachomýtl k likvidaci Cézarova tábora a Cézara samotného. S dobře vyzbrojenými společníky, stealth boyem a batohem stimpacků to nebyl problém. Překvapilo mě, jaké prd se stalo. Čekal bych, že skon arciďábla se na hře podepíše mnohem víc.

Kavalerie dorazila!

A další!

No a datadisky, neboli DLC. Tak ty jsem si mohl klidně odpustit. A uznávám, že je to čistě subjektivní. Je mi jasné, že se autoři DLC snažili přinést něco nového a neokoukaného, ale to je přesně opak toho, co jsem chtěl já. Já chtěl víc Falloutu: New Vegas. Ideálním datadiskem by pro mě byla nová lokace v Mohave, nové questy využívající již existující svět, nové rádio, možná nějaká ta unikátní zbraň. Nebavilo mě mrcasit v koridorech pod kasínem Sierra Madre, nebavilo mě hledat věci pro šílené mozky v láhvi, nebavil mě ani magor Ulysses, který prostě nedával smysl.

Naštěstí každý datadisk měl moment, díky kterému jsem si řekl, že to nakonec stálo za to. V Dead Money to byly rozhovory s němou Christine, kterými jsem díky úspěšným skill-checkům zdatně proplouval a ze kterých mi nebylo veselo. Honest Hearts mi ze všech datáčů nejvíc připomněly původní hru. V Old World Blues jsem se v konverzacích s mozky a šíleným vraždícím toustovačem docela zasmál. A v Lonesome Road jsem si pořádně zastřílel a poslechl ED-Eho audiology.

Ale kdybych všechny čtyři DLC vynechal a rovnou se vhrnul na finální misi u Hoover Dam, tak by mě to moc nebolelo a o nic moc bych nepřišel.

A tímto končí mé nesouvislé blábolení o Fallout: New Vegas. Další průchod hrou neplánuju, chci to vnímat jako jeden souvislý příběh. Od mělkého hrobu v Goodsprings, až po vítěznou bitvu u Hoover Dam, kdy NCR porazila fanatiky z Cézarovy Legie a vnesla do šílenství postapokalyptické pustiny pořádek a v rámci možností i zdravý rozum. A kurýr si konečně zašel na pivo. Popřemýšlet, čím ještě by ohromil Cass.

Snad tu čtyřku neposerou.