První odstavec článku je vždycky těžký, ale když jsem před několika týdny rozehrával adventuru Discworld 2, netušil jsem, jak extra těžké to bude tentokrát. Terry Pratchett, autor zeměplošské série, si vyslechl ono definitivní JE ČAS, pronesené hlasem, který zazněl jako zabouchnuté víko olověné rakve. Koneckonců, kdyby se daly věty vážit, jediné Smrťovo slovo by mohlo sloužit za lodní kotvu.
Co na to říct, než vyprdnoutsenato a vyprdnoutsenaně. Důležité je, že no one is actually dead until the ripples they cause in the world die away. A že sir Pratchett zanechal v časoprostorovém kontinuu pořádnou rejhu!
Adventura Discworld 2 vyšla v roce 1996 coby pokračování o rok staršího prvního dílu. Audiovizuálním zpracováním se velmi blíží k tomu, co považuji za naprostou nirvánu a pomyslný vrchol - ručně kreslená grafika dosahující kvalit animovaného filmu, dobře zvládnutý dabing a poslouchatelný soundtrack, zde dokonce s vynikajícím songem That's Death. Od naprosté špičky, kterou pro mě osobně představuje Curse of Monkey Island, jí dělí pouhý ždíbíček.
Na první pohled je vše v nejlepším pořádku - rozlišení 640x480 pixelů, 256 barev, těžko si představit něco lepšího. Na pohled druhý ale z bahnitých vod řeky Ankhu problublá na hladinu několik nahnilých zesnulých odklizených z hospody U Prokopnutého bubnu (hudba s kamením totiž není bez následků). Nejsem např. přesvědčený, že zvolený grafický styl se ke hře stoprocentně hodí. Je to hodně subjektivní, ale jednička mi v tomto ohledu přišla jaksi vhodnější. Nejvíc mě ovšem trápily animace. Mají nápad, vtip a spád, je jich dost, ale jsou často velmi, VELMI jednoduché.
Podobné je to s dabingem. Hlavní hrdina, neschopný a všehoschopný mák mág Mrakoplaš, je namluvený perfektně, hlas mu propůjčil Eric "Monty Python" Idle, a nikdo jiný by se úlohy nezhostil lépe. Bohužel ostatní desítky postav jsou namluveny hrstkou herců, kteří se sice snaží ze všech sil měnit hlasy, ale někde v polovině hry jim prostě dojde repertoár. A jakmile si toho všimnete, začne to zážitek ze hraní drobně kazit.
Nicméně tyto drobné mušky nic nemění na faktu, že se na Discworld 2 dobře kouká a že se Discworld 2 dobře poslouchá. Není to dokonalé, ale má to k tomu zatraceně blízko!
Příběh hry je slepeninou několika zeměplošských knih. Depresí stíhaný Smrť si opět vzal neohlášenou dovolenou (Těžké Melodično, Sekáč), což smrtelníky pochopitelně uvádí v lehký údiv a těžký chaos. Nějaká ta zombie by ještě nikoho nerozhodila, ale když nemrtví začnou zakládat odbory, je čas konat. Naštěstí jsou tu slovutní mágové z Neviditelné univerzity, kteří v pauze mezi první a druhou večeří povolají starého známého Mrakoplaše, který byl do role zachránce světa pasován jednoduše tím, že v univerzitní hierarchii stojí někde mezi studenty a kompostem. Osvědčený systém padajícího Kolíkova párku, chcete-li.
Tajemný obřad Ašk-Ente vyžadující bezpočet magických artefaktů (ve skutečnosti stačí tři malé dřevěné hůlky a trocha myší krve) odhalí, že si Smrť vyhřívá kosti na plážích XXXX (Poslední kontinent), a že k návratu by ho snad mohlo přinutit účinkování v Pohyblivých obrázcích (Pohyblivé obrázky) a z něho vyplývající sláva...
A tady někde číhá další kámen úrazu (doufejme, že je to skutečně kámen, a ne odpočívající troll). Nejen, že je tímto způsobem poslepovaný příběh, ale on je podobně poskládán i humor. Polovina vtipů je sesbírána ze zeměplošských knih, dalších 40 procent vyplývá z boření čtvrté stěny, kdy Mrakoplaš komunikuje přímo s hráčem a uvědomuje si svou roli postavičky v počítačové hře, a zbylých deset procent jsou narážky na scénky Monty Pythonů. Nechápejte mě špatně, výsledný mix britského humoru funguje docela dobře, ale problém je v tom, že znalec Zeměplochy bude mít konstatní pocit déjà vu a naopak hráč, který Pratchettovo dílo nezná, bude v některých chvílích nechápavě kroutit hlavou.
Škoda, že Terry Pratchett pro hru nenapsal originální příběh. Takhle máme k dispozici takovou podruhé zalitou klačskou kávu. Je to pořád překvapivě chutné, ale citelně řídké a mohlo to být o tolik lepší!
Důvod, proč jsem jako první rozehrál dvojku je ten, že první Discworld má pověst přehnaně obtížné hry s obskurními hádankami. Hádanky v díle druhém jsou v rámci logiky světa, který je plochý, plný magie, a na zádech jej nesou čtyři sloni stojící na krunýři vesmírné želvy A'tuin, naprosto v pořádku. Po úspěšném vyřešení zapeklitého puzzlu většinou následuje zvolání "No jasně!", spíše než zoufalé "WTF?!".
Trochu mi neseděla prostřední část hry, která je na můj vkus příliš rozlítaná - velké množství lokací a navíc občas zmatená a nepohodlná navigace mezi nimi. Osobně mám nejradši adventury, které vás drží na několika málo obrazovkách a po úspěšném vyřešení hádanek vás přesnou do další lokace podobných rozměrů. Typickým představitelem tohoto přístupu je Full Throttle.
Co má pro jednou neprůstřelnou logiku, je inventář. Jistě, opět sebou nosíte žehlící prkna, metráková závaží, nebo dokonce celé kostlivce, ale tentokrát to dává smysl - vaším inventářem je totiž věrné zavazadlo, bezedná magická truhla vyrobená ze dřeva myslícího hruškovníku, která na stovkách malinkých nožiček vždy následuje svého majitele.
Verdikt? Discworld II: Missing Presumed…!? (Mortality Bytes) je slušná hra, ale žádná její dílčí část není na výbornou, spíše vždy osciluje mezi dobrý až chvalitebný. Celek nepřekvapí a nedostane do kolen, nicméně funguje spolehlivě. Takových solidních 75%, čekáte-li číselné hodnocení. Fanoušci Terry Pratchetta si nějaký ten bodík přidají, už jen za tu možnost poklábosit s některými z nejvýraznějších zeměplošských postav, ať už jde o Bábi Zlopočasnou, Kolíka Aťsepicnu, Casanovleze, Smrťova sluhu Alberta nebo dokonce malou Zuzanku.
P.S. Myslím, že Patricije, který se objeví v krátkém cameu, autoři vyloženě netrefili.
krásná klasika; díky za oživení vzpomínek; rád si ji připomenu. A dobrá recenze.