Am386 DX-40 jest mým srdcem, aneb jak jsem stavěl svého historika

25. květen roku 2012 byl den, kdy jsem se rozhodl, že si dám dohromady počítač, který mě kdysi (přesněji 12. ledna 1994) koupili rodiče. Rozhodnutí samotné padlo hlavně ze dvou důvodů: v prvé řadě to bylo z návalu nostalgie a vzpomínek, v řadě druhé také z toho důvodu, že hraní starých her je sice na dnešních mašinách možné, ale jaksi to není ono, tím slůvkem „ono“ nemyslím jen atmosféru, kterou Vám staré PC navodí (a trvám na tom, že tohle nenahradíte ničím jiným), ale mám na mysli i daleko přízemnější důvody, jako například věčný boj s širokoúhlým LCD, který nikdy nemůžete vyhrát - když si chcete spustit třeba Legend of Kyrandia s rozlišením 320x200 na 22“ full HD monitoru s poměrem 16:9, jak to asi může dopadnout. A vlastně se přiznám, že jsem to vzal i jako výzvu, jestli jsem vůbec schopen takový počítač v přesné kopii po letech složit dohromady. Upřímně řečeno, úkol je to vskutku impozantní, neboť z původního PC nezbylo prakticky nic. Bylo mě již od počátku jasné, že dát dohromady základní desku s procesorem nebude až takový problém, mimochodem zrovna dnes jsem zmiňované vyhrál v aukci a k tomu ještě IDE řadič s grafickou kartou, což je skvělé (za 150 Kč s poštovným to nelze nekoupit i kdybych jsem se tím nakonec měl jen plácat po zadku). Ovšem sehnat stejný case a monitor, to už bude panečku jiné kafe.

A také, že ano. Horko těžko jsem s pomocí Boží a Google našel konkrétní kousky na fotkách, které jsou typově i vzhledově stejné, jako mé původní PC, ale to je zatím vše, co jsem dokázal. Na inzercích je naprostá nechytačka, na různých aukcích a bazarech, ačkoliv to vypadalo slibně, zdechl pes. Aukro také nic. Člověk, který neúspěšně prodával asi před devíti měsíci na aukci můj vytoužený monitor TVM 14“ Low Radiation 3A je buďto mrtvý, nebo minimálně nečte maily, zkrátka zoufalé. A aby toho nebylo málo, dnes jsem kromě zmiňovaného úspěchu ohledně desky, zaznamenal i jeden neúspěch v podobě prohrané aukce o harddisk Western Digital Caviar 2120 – 120 MB. V tu chvíli jsem si říkal, že to taková hrůza nebude, ale po dalším hledání jsem zjistil, že sehnat takový disk, který navíc bude funkční a bez závad je docela problém – tedy přesněji řečeno nenašel jsem zatím žádný jiný. K výčtu zbývajících komponent musím ještě přidat vhodný zdroj, ale to snad (doufám) bude to nejmenší.

Stručně řečeno, ačkoliv jsem se tomuto projektu věnoval již téměř týden, stále se nacházím na počátku a bez světla na konci tunelu. Už teď je mě více než jasné, že to bude nejdelší skládání počítače v mém životě.

V sobotu mám naplánováno jet k rodičům a kromě brigády mě tam čeká průzkum posledních zbytků mé sbírky hardware a fotek. Účelem této plánované mise je získat vše, co bude nějakým způsobem užitečné pro stavbu počítače. Ve skrytu duše doufám, že naleznu klávesnici, myš a snad i napájecí zdroj. Pokud ne, budu se pídit po fotkách, na kterých se nachází můj počítač, pro upřesnění jistých detailů.

2. června 2012

Bohužel kromě prachu a pavučin jsem nenašel nic. Z původního počítače už opravdu zbyly jen vzpomínky. Vzdáleně si pamatuji na má slova, kdy jsem vykřikoval, ať se všechno vyhodí, protože už je to na hovno a nikdo to nikdy nebude potřebovat. Tak pravda stalo se a já si za to můžu odměnou naliskat.

Následovalo tedy něco, co se dá těžko popsat - shánění komponent, vzpomínání si na to, co jsem vlastně v počítači přesně měl, procházení několika tisíc inzerátů (a to myslím zcela vážně), telefonáty, maily, spousta zajímavých zkušeností s naprosto neznámými lidmi, kteří (a to klobouk dolů) měli vesměs pochopení pro moji úchylku skládat historické PC podle přesně vyhraněné představy a v neposlední řadě také postupné skládání střípků toho všeho v jeden kompletní a hlavně funkční celek.

Na následujících řádcích se pokusím přiblížit celé to dobrodružství po jednotlivých komponentech. Možná (nebo snad) to bude alespoň částečně k užitku i pro ostatní, kteří se rozhodnou dávat dohromady něco podobného. Chci však předem říci, že ačkoliv to vypadá jako nějaké moratorium, ve skutečnosti to byla zábava a potěšení. Ani na chvíli jsem ničeho nelitoval, ba právě naopak. Na historiky tohoto typu totiž máte čas, nikdo na vás netlačí, komponenty jsou levné, či úplně zadarmo a přiznejme si, že ta radost z nakonec funkčního PC starého třebas dvacet i více let je opravdu k nezaplacení. A teď tedy již konkrétněji:

Základní deska: zakoupená na Aukru je z roku 1992, vybavená procesorem Am386 DX 40 a 4 MB RAM parametrově naprosto přesně odpovídá originálu. Je pravdou, že výrobce základní desky nebude s největší pravděpodobností tentýž, který byl usídlen v mém původním PC, ale snad až takoví hnidopichové nebudeme, že? Co se týče funkčnosti, nebyl žádný problém, deska jela jak z praku a v podstatě jedinou součástkou, na které se podepsal zub času, byla baterie, která svým vytékajícím svinstvem nahlodávala okolní obvody a ohrožovala život desky. Baterka byla nekompromisně vypájena a nahrazena zcela novou, krásně zelenou (velký dík patří majstrpáječi Peťovi). Desku jsem následně očistil a ošetřil Iso Propyl Alkoholem, jehož vůně mě připomněla, že mám v ledničce rozchlastanou flašku, takže následoval panák za dobře odvedenou práci.

Řadič: není v podstatě o čem psát, prostě řadič IDE disků do ISA 16 slotu. Obdržel jsem společně se základní deskou a předpokládám, že bude i podobného stáří.

Grafická karta: tady se už vyskytl problém. Mojí původní grafickou kartou byl Trident VGA s 512 kB VRAM. Při snaze přiblížit se originálu co nejvíce jsem pochopitelně tuto sháněl a bohužel se nedařilo. První grafika proužkovala, takže s mocným povzdechem letěla do koše. Pak jsem na jakési aukci koupil kýžený kus, ale prodejce mě s omluvou sdělil, že už kartu prodal jinde a já mám smůlu. V tuto chvíli již nasrán jsem nakonec (opět Aukro) koupil něco, co parametrově sice sedí a bez problémů funguje, ovšem značka je natolik exotická, že nejen já, ale ani sám google nevěděl, jestli se jedná o výrobce grafických karet, klavírů, či polního vařiče. V každém případě to na funkci nemá vliv a já si tentokrát dávám pouze „dostatečnou“.

Pevný disk: aneb skřípění zubů a kompromis. Není problém sehnat fungující základní desku, procesor, grafickou kartu, zvukovku, či jiné harampádí, které mají sice dvacet a více let za sebou, ale jedou bez problémů a počítám, že budou fungovat i po mé smrti. Ovšem sehnat fungující disk téhož věku je už panečku umění. V mém původním PC se nacházel Western Digital Caviar 2120 s kapacitou 120MB, na který jsem byl náležitě hrdý, neboť díky jeho velikosti, jenž byla ještě umocněna programem STACKER na úžasných virtuálních 170 MB, jsem měl největší disk široko daleko a k tomu měl rychlost čtení/zápisu v průměru 1,2 MB/sec! Dnes to asi vyvolá spíše úsměv - i ten nejlevnější Flashdisk do USB 2.0 portu, který dostanete k sadě hrnců zdarma je cca desetkrát rychlejší, ale věřte nebo ne, tenkrát se bylo čím chlubit. Na Aukru jsem dokonce tento disk našel a byl dle prodávajícího zcela bez závad, bohužel cena se postupně vyhoupla nad mou únosnou mez a disk putoval do jiných rukou. V tu chvíli jsem si říkal, že je to v pohodě, seženu prostě jiný, ale chyba lávky. Nikde jsem už tento disk neviděl a to přísahám, že jsem hledal opravdu zodpovědně … no vlastně jsem ho našel ještě na e-bay v Americe, ale ten „dobrodinec“ za něj chtěl bratru 225 dolarů, za což padlo na jeho adresu několik peprných poznámek plus jedna kletba a disk jsem oželel. Při té příležitosti jsem ještě sháněl vhodný dobový disk pro moji sestru, která je šťastným majitelem 486 DX/ 40 a našel jsem v jednom e-obchodě v Čechách Seagate s kapacitou 200 MB. K mému překvapení disk doputoval do mých rukou zcela v pořádku a dokonce bez vadných sektorů. Jeho zevnějšek byl natolik zachovalý, že jsem ihned zahořel láskou k němu a ségra byla prostě bez disku. Pravda s mým původním diskem má tento pramálo společného (čtení/zápis 800KB/sec. mě už také tolik nenadchl), ale i tak jsem to považoval za výhru. Trochu problém se vyskytl až v samotném chodu celého PC, kdy disk o sobě dával náležitě vědět svou hlučností a po hodině zapářky Prince of Persia mě regulérně rozbolela hlava. Při představě, jak mě asi bude při hraní Gobliiins, či nedej Bože Indyho 4 se mě udělalo věru zle. Jsou už jen dvě možnosti jak situaci řešit: buďto tento disk strčit do ztišujícího boxu, který ten řev sníží na snesitelnou úroveň, nebo sáhnout po alternativě typu CompactFlash paměti s IDE rozhraním. CF má mimo jiné i tu velkou výhodu, že je nejen zcela bezhlučná, ale ve srovnání s tehdejšími disky mnohem rychlejší a také není problém ji připojit k novému PC a nahrát potřebná data, což je se žonglováním značně labilních disket nesrovnatelně pohodlnější. V mém konkrétním případě jsem zakoupil kartu s kapacitou 512MB, kde jsem neměl problém nahrát veškeré programy a hry mému srdci nebližší a ještě zbylo dost volného místa. Po zatlačení slzy a za mohutného skřípění zbytků svých zubů jsem se tedy nakonec rozhodl pro tuto druhou variantu, neboť dalším rozhodujícím faktorem byla spolehlivost, kdy každý soudný člověk dobře ví, že plotnový disk tohoto stáří může odejít prakticky kdykoliv do věčných lovišť a absolvovat podobné útrapy se sháněním dalšího vhodného disku mě už teď navozuje depresi. Za rozumný počin považuji vytvoření obrazu tohoto disku. Jakmile jsem nahrál, co jsem chtěl, vyladil autoexec.bat a config.sys a vše bylo v nejlepším funkčním stavu, vytvořil jsem si bitovou kopii, díky které je pak možno při jakémkoliv průseru dostat počítač zpět do funkčního stavu během několika minut. Osvědčilo se mě to a myslím, že tato drobná rada nebude od věci i pro ostatní.

Case: jinak řečeno pátrání se šťastným koncem. Po velmi, ale opravdu VELMI dlouhém hledání jsem konečně našel case, který vzhledem odpovídal mému počítači. Majitel ho prodával na Hyperinzerci jako historické, ale funkční PC vhodné na internet (bylo to Pentium 166 MMX), ihned jsem ho zkontaktoval a výsledkem byla domluva, že si z počítače nechá disky, on na oplátku dá slevu a při mém dodatku, že samotná PC bedna je pro mě to nejdůležitější ještě přislíbil, že ji s láskou a pečlivostí zabalí tak, aby přežila přepravu České pošty. A skutečně, vytoužený balík po pár dnech dorazil na mé pracovisko a já jsem ho celý rozechvělý začal otevírat. Okamžitě se kolem shlukli všichni moji spolupracovníci v očekávání, že vytáhnu minimálně prasečí kýtu, nebo demižon slivovice. Jejich překvapené obličeje když jsem místo toho vyndal z krabice letitý zažloutlý počítač, bych Vám přál vidět. Už jen ten pohled na ně stál za to.

Skříň byla v pořádku a v zachovalém stavu, když jsem PC spustil, skutečně fungovalo, takže chlapík nekecal. Poté nastalo vytahování původních komponent ze skříně a kompletně jsem rozšrouboval celý case za účelem provedení očisty. Při rozdělávání jsem si všiml značky s datem výroby – 10 měsíc roku 1995. Case je tedy s přehledem nejmladší součástí mého počítače. Všiml jsem si také několika rozdílů, které tuto skříň od té moji původní odlišovalo, ovšem jedná se skutečně o detaily. Plechy a plastové části jsem vykoupal v saponátu, pořádně osušil a nakonec ošetřil Tempem – ano to je ta leštící a konzervační pasta na auta. Počítač pak voněl, jako kdysi naše stará škodověnka 110L J Tempo krásně vyčistilo zbytky špíny, které saponát nezvládl a udělal na povrchu ochranný film, díky kterému se počítač pak daleko lépe udržuje v čistotě. Zdroj, který byl v počítači jsem také rozdělal, zbavil prachu a zkontroloval, jestli se nám nějaký kondenzátor nenafukuje, či dokonce nevytekl. Naštěstí bylo vše OK, takže má 386 putovala do připravené a vypulírované schrány. Scházely už jen dvě drobnosti – nastavit displej, aby ukazoval správných 40MH/z a nalepit logo firmy PC plus, která můj stroj kdysi skládala. Trochu jsem se u toho i zapotil, protože ta firma v roce 96 zkrachovala a samozřejmě po ní nezbylo ani památky, musel jsem tedy hodně pátrat v paměti, aby ze mě něco vypadlo. Výsledek mého grafického „skvostu“ asi není úplně stoprocentní, ale řekl bych, že je to uspokojivé. Ono vpravdě řečeno to jejich logo taky za moc nestálo.

Celkově toto hodnotím jako velmi vydařenou akci. Case jsem si téměř vymodlil, neboť jeho hledání bylo nekonečné a na inzerát jsem narazil ve chvíli, kdy už jsem nad tím vším téměř lámal hůl.

Monitor: „po páté to vyšlo…“ Nechci se trapně opakovat, ale hledání bylo úmorné … snad ještě delší, než jsem absolvoval se skříní. Monitorů se v té době vyráběla celá řada a je pravdou, že takovýto jsem ani tehdy u nikoho a nikde neviděl. Co si tedy od toho slibovat dnes, že? Po nějaké době jsem na aukci dokonce kýžený kousek našel, ovšem prodej byl uzavřen již před rokem. Na druhou stranu neúspěšně, takže s nadějí v srdci jsem začal dotyčného prodejce kontaktovat doufaje, že se monitor ještě válí někde u něj a nenavštívil dno kontejneru. Bohužel jsem kontaktoval neúspěšně, neboť jsem se nikdy žádné odpovědi nedočkal. Pak vysvitla naděje v podobě inzerátu s kýženým kouskem, který prodávala jistá paní z Brna. Vše bylo zakrátko domluveno, monitor zvedl kotvy a vesele putoval k mému náručí. Žel bohu kombinace lidské blbosti společně s Českou poštou se ukázala jako neslučitelná se životem a tak mě místo monitoru dorazila obrovská krabice s hromadou cinkajícího šrotu … kromě protáhlého ksichtu a peprných nadávek, které se mimo jiné snesly i na mou ženu za „převzetí“ zásilky jsem již nezmohl nic. Po dalším pátrání jsem situaci prohlásil za bezvýchodnou a vzal jsem 15“ AOC od souseda, který mě ještě navíc poděkoval, že se toho „starého krámu“ zbavil. Víceméně to byla nouzovka, která nemá s mojí sestavou nic společného, ale co už. Na druhou stranu toto řešení nemělo dlouhého života, protože svoji sestavu včetně zmíněného monitoru skladuji v práci a jednoho krásného dne se majitel firmy v záchvatu úklidové horečky rozhodl, že v rámci „železné“ soboty protřídí celý sklad. Jaké měla tato čistka následky už asi netřeba dále rozebírat, jen děkuji bohu za to, že alespoň můj hotový case se tomuto potupnému konci vyhnul. Další hledání mě přivedlo na zajímavý kousek v Aukru - byl to stařičký monitor z roku 92, ale jak jsem později zjistil, stále měl velice pěkný obraz a fungoval naprosto perfektně. Tento kousek sice také nebyl přímo ten, který jsem hledal, ale už se konečně alespoň vzhledově a rokem výroby blížil. Bohužel jsem debil a nepoučil se z předchozí tragédie, takže za tři měsíce nadešla další železná sobota, která se pro tohoto krasavce stala osudnou. Byla to škoda a rozhodně jsem ho oplakával mnohem déle, než AOC.

Poté jsem jen tak odevzdaně surfoval netem a proháněl google s dotazem na 14“ TVM Low Radiation 3A a k mému úžasu jsem ho konečně našel na slovenském bazaru! Prakticky stejnou kopii monitoru, který na mě tehdá před lety vesele blikal. S otevřenou hubou a vyvalenýma očima jsem na něj hleděl a po tom všem mě to připadalo spíše jako zjevení. Posledním oříškem bylo dostat monitor ze Slovenska do našich končin, aniž bych za to dal majlant. Díky šťastným okolnostem a ochotě původního majitele se monitor naložil do kamionu a na trase SR – Německo ho kamioňák vyložil při cestě nedaleko Zlína, kde jsem si jej vyzvedl. Ruce mé rozechvělé jej pak připojily k počítači a realita předčila má očekávání – pěkný stabilní obraz, krásný zevnějšek, stačilo jen trochu čistící pěny a monitor byl bez nadsázky jako nový. Snad poprvé v životě jsem skutečně zachrochtal blahem.

Jak se říká konec dobrý – všechno dobré. Vše mám již v kompletní sestavě a plně funkční. Pravda od samého počátku stavby až po slavnostní zapnutí PC uplynulo asi tři čtvrtě roku, ale stálo to za to. Ve chvíli kdy dopisuji tento článek, bude mé první PC zakrátko slavit krásných a kulatých 20 let. Jako třešničku na dortu ještě zvažuji zhotovit speciální „výroční“ potisk na podložku pod myš, ale to už jsou jen takové drobné „úchylky“ pro radost. Navíc jsem se dozvěděl, že ještě existuje můj původní starý PC stolek a svazky časopisů typu Chip, SW noviny, Excalibur a Score z let devadesátých, takže si můžu stvořit ultraradikální retro koutek se vším všudy, prostě nádhera.

Pokud bych měl svůj počin nějakým způsobem celkově zhodnotit, tak je třeba sebekriticky přiznat, že úplně bez ztráty „kytičky“ to nebylo. Mé současné PC se od toho původního přece jen liší. Jsou to sice detaily, které mnohdy na první pohled nejsou k poznání, ale co si budeme vykládat – prostě jsou. Na druhou stranu je pravda, že počítač jako celek působí opravdu věrně a v podstatě mohu být s výsledkem spokojený, ono složit to přesně jako originál od základní desky až po myš je asi prakticky nemožné. Ten pevný disk od Seagate, který slyší i sousedé z protější ulice jsem nakonec nechal v útrobách počítače a zůstane tam až do svého důstojného skonání, pak teprve nastoupí CF karta. Počítač jako takový jsem složil přesně tak, jak byl kdysi (za téměř 40.000Kč) koupen, čili bez takových vymožeností typu CD-ROM mechanika, nebo zvuková karta. Místo toho mě svým typickým zvukem vítá 3,5“ disketová mechanika a při hraní her si „užívám“ kvičení PC speakeru. A víte co? Je to naprosto super.