Need for Speed poprvé, bez fízlů a bez tuzingu

Už se to stává takovým úsměvným evergreenem. Vždy, když je ohlášen nový díl série Need for Speed, vzedme se fórech a v komentářích pod články mocná vlna hněvu ze strany "opravdových pamětníků", kteří tvrdě požadují návrat série ke kořenům, čím jsou povětšinou myšleny nějaké ty Undergroundy, protože tuzing vole, jo, a taky tenhle, hip-hap-hop!

Podstatně méně početná skupina hráčů s o něco větším přehledem začne peskovat, že Undegroundy přece nejsou žádné kořeny, protože Hot Pursuit! Jako policajti hele, honičky, a tak vůbec, adrenalýn!

Prdlajz a nakašlat, říkám já. Nahazuji Segu Saturn, vkládám placku s prvním dílem Need for Speed a na PC instaluji Need for Speed: Special Edition. Protože kořeny jsou tady a nikde jinde!

- "A co Test Drive?" ozývá se nesmělý hlásek kdesi vzadu v hlavě, krče se za krabicemi znalostního odpadu vstřebaného na hodinách Biologie na střední.
- "Kušuj!" odpovídám já a topím toho chcípáčka v dalším půllitru plzeňského.

Nejprve nějaká ta nudná fakta: první díl Need for Speed vyšel v roce 1994 pro konzoli 3DO, následně byl portován na PC (DOS, 1995) a stroje SONY Playstation a SEGA Saturn (1996). Všechny verze jsou v podstatě identické, až na drobné rozdíly typu zvuk motorů či průhlednost stínů. V roce 1996, těsně před uvedením druhého dílu, vyšla Special Edition pro Windows a DOS, která se od původní hry liší především přítomností dvojice nových tratí a podporou multiplayeru přes IPX síť (jen Windows). Tak, a nyní...

Natahuji řidičské rukavice (no dobře, starý ponožky s dírama na prsty) a bez dalšího rozmýšlení tisknu enter. Vítá mě stylové hrané intro s lehce osmdesátkovým nádechem. Ano, milé děti, tehdy ještě nefrčela renderovaná intra, ale vývojáři prostě vzali pár kamer, sehnali auta a natočili real thing. To už se dneska bohužel nenosí. Při dalších spuštěních zjišťuji, že intra jsou dokonce tři, lišící se jak použitými záběry, tak doprovodnou hudbou!

Netrpělivě buším do klávesnice a prokousávám se přes úvodní obrazovky až do centrály, kde se odehrává vše důležité před samotným závodem. V první řadě si mohu navolit vůz, na výběr mám ze solidních sportovních aut, žádné poladěné nákupní tašky se naštěstí nekonají. Mazda RX-7, Acura NSX, Toyota Supra Turbo, Porsche 911 Carrera, Chevrolet Corvette ZR-1, Dodge Viper RT/10, Ferrari 512TR a konečně Lamborgini Diablo VT. Se vším mohu závodit okamžitě, nemusím se prokousávat žádným nablblým příběhovým módem.

Ke každému z vozů jsou k dispozici nejen podrobné technické parametry, fotografie, ale dokonce krátká videa a namluvený komentář popisující např. historii daného modelu! Není to sice TOP GEAR, ale ukažte mi podobný smysl pro detail v nějaké moderní závodní hře. (To bylo řečeno trochu nejistě, z nových závodních kousků jsem toho moc nehrál ;)

Need for Speed nabízí čtyři klasické herní módy - single race, time trial, head to head a tournament. K prvním třem myslím netřeba komentáře, ale u turnaje bych se zastavil. Na něm je totiž zajímavý fakt, že hra vás nenutí do nějakého pevně daného pořadí tratí. Ne, jednoduše si libovolnou z trať zvolíte a poté, co jí úspěšně zajedete, objeví se u ní ikonka s vlaječkou. Následně můžete zvolit libovolnou další trať a proces se opakuje. Aktuální stav si samozřejmě můžete uložit a kdykoliv se k němu vrátit. Paráda.

Co se tratí týče, nabídka je poměrně pestrá. Základní hra nabízí City, Coastal, Alpine, Rusty Springs, Autumn Valley a Vertigo Ridge plus bonusovou trať Lost Vegas, speciální edice přidává navíc Transtropolis a Burnt Sienna. První tři tratě se jezdí z bodu A do bodu B, zbytek je na větší či menší počet kol. Osobně vždy a všude preferuji první možnost, kroužit šestkrát po stejném okruhu mě nebaví.

Grafice není moc co vytknout, na rok 1994 je to jednoznačně špička. Hra zvládá i velejemné rozlišení 640x480 pixelů, pytliky na zvracení tedy můžete nechat ležet v šuplíku! Zvuky neurazí, i když smyk zní trochu prazvláštně, stejně jako některé motory, především ve vyšších rychlostech. Palec hore si jednoznačně zaslouží hudba. Celkem jde o dvanáct různých skladeb rozdělených dva na dva žánry - rock a techno. Hra je v základním nastavení volí náhodně, ale můžete si navolit, že chcete přehrávat jen a pouze skladby rockové, u techna to samozřejmě platí obdobně. Osobně se netajím svou slabostí pro elektrickou kytaru, ducduc vymejvárnu jsem okamžitě zakázal.

Hra nabízí spoustu dalších vychytávek, jako je např. vypnutí / zapnutí ABS a kontroly trakce, možnost přehrání / uložení replay a zaznamenávání traťových rekordů. Dokonce i relativně neškodných policistů se dočkáte. Můžete si vybrat z několika pohledů a každé auto má vlastní přístrojovou desku. Prostě a jednoduše: technická stránka věci je bez vážnějších chybiček a prezentace je na jedničku. Důležitá otázka ale zní: "Jak se to vlastně hraje?"

A tady bohužel padá kosa na kámen. Což o to, hra dělá čest svému jménu a dojem z rychlosti je perfektní, problém ovšem nastává, chcete-li naplno rozjetému sporťáku změnit směr. V nižších rychlostech ovládání reaguje dobře, ale v rychlostech vyšších, ve kterých se pohybujete převážně, je až absurdně nepružné. Můžete se do šipek opírat silou zmutovaného Hulka, ale Ferrari řítící se do nepřehledné zatáčky zatočit nepřinutíte.

Což by ještě nemuselo být tak tragické, naopak, může to být záměr v zájmu realističnosti, stačí přeci do zatáček brzdit... na to ale zapomeňte. Brzda reaguje hůř, než volant, zabrzdit rychle se vám nepodaří. Nebo lépe: zabrzdíte-li včas a zatáčku projedete čistě, předjedou vás za tu dobu minimálně dva soupeři. Napálíte-li to do zatáčky na plný koule a necháte se nasměrovat svodidly, sice taky ztratíte rychlost, ale ve většině případů ne tak znatelně. Což znamená, že vás soupeř předjede jen jeden. Pakárna.

Zajímavé ale je, že po nahrazení klávesnice myší se odezva zatáčení zlepší - zatočíte mnohem rychleji a ve větším úhlu. Netřeba ale dodávat, že myš sebou nese spoustu dalších problémů, na ovládání závodních her je to zařízení krajně nevhodné. Z toho vyplývá, že ideálním zařízením pro první Need for Speed by mohl být volant nebo gamepad s analogovými pákami. První jmenovaný bohužel zrovna nemám po ruce, druhý jmenovaný přichází v úvahu při hraní na PSX. Ale světe div se, Need for Speed pro Playstation analogové páčky nepodporuje!

V každém případě platí, že klávesnice je k vzteku. Když si to kolem vás zatáčkou, kterou vy nemáte šanci upilotovat, prohasí soupeř rychlostí dvojnásobnou, i silní jedinci propadají tichému zoufalství. Vůbec celý fyzikální model není příliš dotažený a právě při zatáčení se to pojeví naplno. Škoda.

Už jsem naťukl svodidla. U nich číhá další průkak (jemnější to průser). Hra vám nedovolí vyjet mimo trať. Proto je kolem silnice neustále nějaká překážka - zleva svodidla, zprava skála, stromy, tunel atd. - aby byla nemožnost opustit asfalt aspoň trochu přirozená. Samo o sobě by to bylo zcela bez problému, kdyby neexistovala svodidla druhá - neviditelná!

A to jsou ta svodidla, o která se zarazíte. Jsou silnici o fous blíže, než svodidla viditelná, a většinu času nemáte podle čeho odhadnout, kde se reálně nachází. Takže s pocitem absolutní jistoty vtančíte do zatáčky vědomi si faktu, že mezi levou stranou vozidla a okrajem silnice je bezpečných třicet čísel, a najednou BUM a SKŘÍP, auto zpomaluje, soupeři vás předjíždí a vy vzteky bušíte do oblíbeného plyšáka.

Také jsem si všiml, že ač hra o každém z vozů ví první poslední, v závodu samotném to příliš nereflektuje. Rozpálíte Lamborghini Diablo do běla a letíte rovným úsekem tratě, když tu náhle ve zpětném zrcátku zmerčíte nepříjemně dotírající Toyotu! Není tak to očividné, jako nechvalně proslulý catch-up ve dvojce, ale hru to jednoznačně kazí. Naprostá absence modelu poškození hru také nešlechtí, ale za to bych snad ani body nestrhával, arkáda je arkáda, i když se snaží tvářit jako simulátor.

Závěr? Po audiovizuální a obsahové stránce jsou první Need for Speed vybroušeným diamantem hodným obdivu a následování, v kontextu doby jde o prvotřídní práci. Ale jako hra překvapivě stojí docela za starou bačkoru, především v případě hraní na klávesnici. V kombinaci s volantem se NFS možná promění v hratelnější kousek, ale možná taky ne. Navíc - kdo si mohl v roce 1995 jen tak dovolit koupit herní volant?

Jak nad tím tak dumám, docházím k tomu, že jedinou hrou z klasické série, která opravdu stojí za to, jsou Need for Speed: Porsche Unleashed :)

Dodatek: aby nedošlo k mýlce - dojmy popisované z článku jsou ze Special Edition, mohou se s originální verzí trochu rozcházet. Ale z patnáctiminutovky na Saturnu soudím, že po herní stránce je to do puntíku to samé.