Master of Orion II: Battle at Antares

Ti, kdož mě sledují na twitteru, si mohli přečíst dvojici utwítnutí ohledně letité pecky Master of Orion 2: Battle at Antares. Hra je jedním z dlouhé řady zásadních restů, které se tempem líným leč zarputilým snažím dohánět.

Staré hry z větve tahových strategií jsou krásným příkladem toho, jak jsem byl v útlém mládí trpělivější a učenlivější. Civilization 1, UFO: Enemy Unknown, Ascendancy. Co má tento trojlístek společného? Široké možnosti, komplexnost a z toho vyplývající těžké pronikání do podstaty věci. Zvlášť, jste-li bez manuálu. Zatímco v nadšeném prepubertálním období jsem se do hry prostě zakousl a po víkendu od ní odcházel mnohem moudřejší a zdatnější, dnes podobné pokusy končí povětšinou hodinovým utrpením a odhozením nebohé gamesy do poličky. Kapitán líná prdel k vašim službám.

První překvapení u Master of Orion 2 - utrpení z nepochopení principů se nedostavilo. Hra vám předkládá právě tolik, aby ve vás vzbudila zájem, vše ostatní jest vám podsouváno po malých a stravitelných kouscích. Základy výstavby kolonií, první krůčky ve výzkumu, nesmělé šmrdlání po blízkém vesmíru, to poberete poměrně svižně.

Tu zkusíte obsadit novou planetu, tu vám lodičku zničí vesmírná améba hlídající zajímavý planetární systém, tu zjistíte, že k planetám vzdálenějším pár parseků zatím nedoletíte. Tak zkoušíte experimentovat s výzkumem, odklikáváte další kola a najednou - hladovění na planetě Sol II! Aha, na planetách jsou zemědělci pěstující brambor, chmel a řepku. No jo, jenže Sol II je díra toxická zaplivaná, tam ani Sovět pšenici ze země nevykutá. Chvilka klikání po rozličných menu a hle, nákladní lodě schopné převozu potravin. Utáhnout opasky, chrabří kolonisté, za dva tahy bude hlad utišen a žaludek naplněn paštičkami z dovozu!

Co to, mystická hudba a hmyzák střední odpornosti přes celou obrazovku. Á, tak extraterestriální život přeci jen existuje! Prý se nemám přibližovat k hmyzáckým planetám, jinak budu anihilován. Nu dobrá. Beztak mám zatím dost problémů s hrstkou vlastních planet a díky nerozumnému výzkumu sice mohu instalovat na válečné lodi paprskomety jako z filmu o Flashi Gordonovi, bohužel atomové pohonné jednotky mých bojechtivých dravců mají co dělat s pohybem v rámci sluneční soustavy. Na delší mezihvězdné lety radši ještě nepomýšlet. Ale jen počkejte, hmyzáci, však já vám jednou prokopnu chytinovou čéšku. Stáhneme kolonisty z polí, beztak vyrábíme potravin nadbytek, přeučíme je na síly vědecké a šup ke zkumavkám.

A hele, tu se mi hlásí vesmírní dobrodruzi zoceleni žárem tisíců sluncí. Jedni umí vzít za knipl bitevního křižníku, druzí za otěže celých planetárních systémů. No tak tedy pojď, ty druhý, stojíš mě sice tři vesmírné zlaťáky za kolo, ale 40% k výzkumu pro celou soustavu Sol se myslím krutě vyplatí.

A zase ta hudba, další emzáci se pokouší o první kontakt, jestli to zas bude nějakej nechutnej šváb s... jejda, spoře oděná mimozemšťanka s kůží barvy středomořských oceánů. A prý jestli bych měl zájem o vstup do aliance. No pochopitelně, družbu se sexy příslušnicemi mimozemských civilizací má vznešená rodina císaře Sledge tak nějak v rodovém odkaze, že....

Konečně! První trojice těžkých bitevníků dostavěna, vydáme se tam, kam se ještě nikdo nevydal. Kdopak se asi schovává za tou druhou planetkou vlevo. Podivná stvoření na bázi křemíku? To vypadá neškodě a jejich soustava má téměř nebráněnou lahůdkovou planetu s širokými možnostmi výstavby a osídlení. Tak tedy ano, císař Sledge je znechucen vaší odpornou křemíkovostí. Uhlík na ně, Rico!

Počkat, jak se to stalo? Já měl lodě tři, oni jen jednu a stejně jsem prohrál! Že já kosmický vůl při volbě obtížnosti zaškrtnul ty automatické souboje. Počítač je blboun nejapná a ovládat svou útočnou sílu sám, zajisté bitvu vyhraji. Nebo že bych podcenil výzkum? Ty štíty se sice vyloženě nabízely, ale já si pořád říkal, že je na ně času dost... A ještě ke všemu mi teď, nikoliv překvapivě, křemíkoidi vyhlásili válku. Ale to bych měl ubránit, planetární systémy mají jen dva, výrobní možnosti tudíž značně omezené a navíc se mi v docích kompletují vylepšené stroje.

No do zadele kvasarové olihně. Planetární systémy křemíkoidů byly omezené co do počtu, nikoliv však do bohatsví a šestice planet začala chrlit pekelné množství válečné techniky mým směrem. Navíc měli ti hnusáci nasmlouváno aliancí napřič vesmírem tolik, že můj pakt se sličnými mimozemšťankami jejich postup ani nezpomalil. A to jsem měl v plánu je poslat nahé do předních linií. Nány modré pitomé.

A tak končí tahle píseň o mocném císaři, jehož pýcha a neznalost způsobili pád nadějné, přesto nakonec historií zapomenuté civilizace. Není však třeba lkáti a zoufati. Další inkarnace božského emperora vládnoucí novými zkušenostmi bude statečně posílat vlny a vlny vojáků na jistou smrt tak dlouho, dokud nebude dominance pro lidskou rasu zajištěna a nepřítel nebude smeten z posledního asteroidu! A pokud se to nepovede inkarnaci této, zkusí to další, a další, a další... Protože jednou se to přece povést musí!

Zpět nohama na zem. Master of Orion 2 je vynikající 4x strategie, která vás i přes široké možnosti a obrovskou volnost nevyleká a dám vám šanci se vše postupně naučit. Dvě tři prohrané bitvy, tedy cca 3 hodinky čistého času, nebudete-li zbytečně otálet, a máte zdravé základy hry pevně v rukou. V zásadě je o Civilizaci ve vesmíru, což by značné části hráčů mohlo v procesu učení výrazně pomoci. Windows verze hry běhá pod WinXP téměř bez chybičky, jen kurzor občas trochu zazlobí a nějaké to menu je tedy nezbytné odklepnout klávesnicí.

Mé doporučení tedy zní: zakousnout a aspoň dvě hodinky nepustit. Uvidíte sami, jak do hry postupně vplujete. Pokud se vám stává, že u některého dílu série Civilization strávíte klidně 7 hodin v kuse, tak gratuluji, jste doma. A naopak, vaří-li se vám šedá kůra při prvních misích libovolné real-time "strategie", tak ruce pryč a zpátky ke konzoli!