Dune: He Who Controls the Spice Controls the Universe

Hergot, tohle je ale divná hra!

Dune z pera Franka Herberta má vůbec štěstí na prazvláštní adaptace. Např. Lynchova filmová Dune z roku 1984, kterou mám já osobně hodně rád, rozděluje fanoušky knižní předlohy na dva nesmiřitelné tábory - na ty, co film nemají rádi a ty, co ho z duše nenávidí. A pozdější tříhodinový sestřih, pod který se Lynch dokonce odmítl podepsat, situaci rozhodně nezlepšil. Je to nepřehledný, podivný film se svéráznou estetikou a několika skutečně odpudivými scénami (kožní choroby barona Vladimira von Harkonnena, srdeční "zátky" ...)

Populární real-time strategie Dune 2 (resp. Dune 2000) zase vyniká v tom, jak málo se předlohou inspiruje. Z trojice soupeřících rodů je jeden (Ordosové) z pohledu knihy naprosto irelevantní, z kostry příběhu hra nepřebírá téměř nic. Jen tu a tam vyzobne ojedinělé elementy, které se jí hodí do krámu (koření, červi, Fremeni, Sardaukaři apod.)

A pak tu máme Dune od studia Cryo Interactive Entertainment.

Na první pohled je vše v naprostém pořádku. Herní Dune se aspoň rámcově drží knížky a ač je děj ořezán a zjednodušen až na samou hranici možného, stále dává smysl. Rozhodně natolik, aby fanouška předlohy neodradil.

V roli Paula Atreida, syna vévody Leto Atreida a Lady Jessicy, se ujmete přetěžkého úkolu - zajistit těžbu tzv. koření (spice) na planetě Arrakis. Koření je jedinečnou substancí, která umožňuje mezihvězdné lety, a planeta Arrakis je jediným místem ve vesmíru, kde se koření nachází. Imperátor Shaddam IV., který vás na Arrakis poslal, má však postranní úmysly. Planetu totiž obývá rod Harkonnenů a Vladimir von Harkonnen má jediný cíl - rod Atreidů zničit (a mimoděk si zajistit monopol na těžbu koření).

Paul Atreides tedy musí nejen zajistit dostatečné množství koření pro uspokojení imperátorových požadavků, ale zároveň najít způsob, jak zničit nepřátelské Harkonneny. Je snad klíčem k porážce nepřítele pouštní národ tajemných Fremenů? Nebo by Paul mohl využít zvláštních schopností, které se u něj díky koření začaly projevovat?

Hra se většinou označuje jako mix adventury a strategie, ale po posledním zahrání mám k této definici silné výhrady. Pro zdárný postup v adventuře je totiž třeba buď zapojení šedé kůry mozkové a kombinování něčeho s čímsi, nebo interakce s prostředím. Dune se v adventurní části hraje spíše jako gamebook. Možností pro vlastní rozhodování je minimum, většinou jde jen o tom někam dojít, popř. někam dojít ve společnosti konkrétní osoby.

Např. první část hry spočívá především v objevování tzv. sietchů, což jsou podzemní komplexy umístěné v poušti, ve kterých přebývají Fremeni. Poté, co si odbudete pár rozhovorů ve startovní lokaci, vydáte se v doprovodu jedné z postav, Gurney Hallecka, do jednoho ze tří známých sietchů. Tam se od Fremenů dozvíte přibližné umístění jiných sietchů, načež sednete do Ornithoptéry (takový vážko-vrtulník) a letíte zadaným směrem tak dlouho, dokud neobjevíte sietch další. Kterýžto úkon opakujete dále, dokud vám některá z postav neřekne, že je třeba udělat něco jiného.

V mých očích jde tedy o ekvivalent přečti tento odstavec a pokračuj na stránku xxx. Tímto způsobem nejen poodkrýváte příběh a rozšiřujete své pole působnosti, ale především si připravujete půdu pro strategickou složku hry. V té se se staráte o výbavu a výcvik fremenů. V první řadě je třeba zajistit těžbu koření, protože imperátor si jednou týdně vyžádá zaslání několika tun, v pozdější fázi je nezbytné pustit se do výcviku armády, popř. do teraformování pouštní planety v rozkvetlý ráj.

Celá, relativně jednoduchá, adventurní složka je skutečně jen předehrou pro strategii a sám jsem překvapen, že jsem to nikdy předtím neviděl (patrně proto, že jsem nikdy Dune nedohrál tak daleko). Zatímco v první fázi hry adventura dominuje, postupně se hra přelívá ve prospěch strategie, a na samém konci už je hlavní herní náplní posouvání vojsk po mapě.

A zde vidím největší problém Dune - zatímco její adventure část je přívětivá, část strategická je políček čerstvou rybou přímo do tváře. Ne snad, že by byla nějak extra obtížná, ale její ovládání je tak strašlivě krkolomné! Nevěřili byste, jak nepřehledný systém dokáže někdo vymyslet pro hru, kde je v zásadě potřeba jen a pouze určovat jednotkám priority, popř. je přesouvat po mapě.

V první řadě je taktická mapa Arrakis příliš malá, tedy nepřehledná. V řadě druhé nelze, krom finální fáze hry, z jednoho místa rozdávat příkazy všem jednotkám. Paul totiž kontaktuje velitele Fremenů telepaticky (vysílačky v budoucnosti vzdálené deset tisíc let neznají) a jeho dosah je zpočátku velmi omezený. Pokud do některého ze sietchů kvůli vzdálenosti "nevidíte", je jednoduše nutné do něj doletět. S tím, jak odkrýváte příběh, se sice dosah zvětšuje, a ve finále je absolutní, ale stejně si myslím, že jde o vyloženě zbytečné omezení.

Z mapy také nejde vyčíst, kolik který sietch těží koření. Nelze z ní vyčíst, jak jsou na tom fremeni v daném sietchi s tréninkem. Nevidíte na ní, která herní postava se v sietchi nachází. Proč?

Hra má ještě další libůstky, kterými vám znepříjemňuje hraní. Např. výše zmíněné zasílání koření imperátorovi. Jde o proces, který je třeba opakovat každých několik dní, vždy dle stejného scénáře. Imperátor řekne, kolik koření chce, a vy mu toto množství dodáte. Celý postup vypadá takto - odletíte do paláce, přečtete si v komunikační místnosti zprávu, najdete v paláci Duncana Idaha, sdělíte mu, že je třeba zaslat koření, vezmete ho sebou do komunikační místnosti, koření se odešle, vyčkáte na zprávu od imperátora, přečtete si zprávu od imperátora. Celé je to několik desítek kliknutí kvůli úkonu, který by klidně mohl být automatický (do chvíle, než nastane nějaký problém, např. nedostatečné zásoby).

Nebo způsob, jakým vás herní postavy kontaktují, dojde-li k nějakému dějovému zvratu. Ať jste, kde jste, najednou se vám zavlní obrazovka. A pak ještě jednou. A pak ještě jednou! Pokaždé úplně stejně a pokaždé zbytečných šest vteřin navíc. Zdá se to málo, ale je to TAK otravné. A to zpráv může být i víc, klidně čtyři za sebou.

A pouhé dvě pozice na ukládání?

Tak.

A přes to přese všechno (a našel bych toho mnohem víc) je Dune excelentní zážitek. Hra zdatně surfuje na vlnách podivna, balancuje na hranici kýče a nabízí natolik jedinečný audiovizuální zážitek, že neexistují slova a dostatečné množství obluzujících substancí, abych vám to byť jen přiblížil. Nekecám.

Jde o jeden ze zářných příkladů, kdy technologická omezení autory ani tak nebrzdí, jako spíš pobízejí k větší kreativitě. Kdo kdy viděl západ slunce nad planetou Arrakis, ví přesně, o čem mluvím. A přitom jde o takový prostý trik - změnu barevné palety (která je aplikována nejen na herní okno, ale i na samotné rozhraní).

A pak je tu hudba. On je to samozřejmě "jen hloupý AdLib", tedy prostá FM syntéza, ale opět jde o důkaz, že i velký klacek pod nohy nemusí nutně znamenat nekoordinovaný let a následný pád. Nejen, že se soundtrack dá poslouchat sám o sobě, ale navíc ke hře naprosto dokonale sedí a i motivy, které se opakují stále znova (přelet nad pouští) se vzpírají oposlouchání.

Jedinečný výtvarný a hudební styl se táhne celou hrou a už jen kvůli tomu se vyplatí Dune spustit. A nemusíte se u ní trápit nijak dlouho, nebo se snad pokoušet jí dohrát. O to v tomhle případě vůbec nejde. Úplně stačí jen tak lehce ochutnat, proběhnout se po paláci, prolétnout se nad pouští, nasát kořeněnou atmosféru...

A zavolání písečného červa je ze všeho nejlepší! ;)

Zahrát? Rozhodně! Bez váhání, máte na to víkend!

Technická: hra k dispozici v několika verzích, přičemž nejmocnější je CD verze, která obsahuje kompletně namluvené dialogy, krátký filmeček z Lynchovy Duny v úvodu a 3D rendery přeletu nad pouští (ty jsou ovšem trochu slabší).

Přiznání: Ne, zase jsem to nedohrál. Sice už jsem zkušeně obsazoval Harkonnenské základny, bohužel jsem to ale přehnal s armádou, začala mi váznou těžba a já tak pocítil hněv imperátorův. Mám tam ale jeden save, ze kterého by to možná šlo ještě zachránit...